17.05.2014 11:33


Ztráta iluzí aneb Den v kůži kolotočáře

Autor: Rymel Patrik | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Dobrodružství, nezávislý život v maringotce a zábava. Podobně jsem si v dětství idealizoval život kolotočáře. Pouť pro mě byla kouzelným místem plným barevných atrakcí, které se na konci složí do co nejmenší podoby a převezou na jiné místo. Vše za radosti jak kolotočářů, tak návštěvníků. Až pozdější jednodenní brigáda mě přesvědčila, že tak jednoduché a příjemné to kolotočáři nemají. 

Protože jsem pracoval u bývalého kolotočáře na poutích jako stánkový prodavač medoviny a alkoholu, dostat se k práci u samotných kolotočů nebylo tak složité. Tchánovi od mého zaměstnavatele někdo na poslední chvíli odřekl brigádu, a přestože se jednalo o stejně časově náročnou práci za menší výdělek, přijal jsem ji. Když mi po telefonu sdělil, že mě před pátou ráno vyzvedne u domu a poté v noci zpět odveze, začínal jsem chápat toho člověka, který práci odmítl dále dělat. 

Rudolf Hrušinský starší a dětská lákadla

Ještě v polospánku jsem v sobotu ráno vyčkával u cesty a představoval si, jak kolotočář bude asi vypadat. Očekával jsem muže oblečeného v děravé a vyšoupané riflovině s mastnými vlasy, několika náramky a náhrdelníky, zkaženými zuby, minimálně pěti náušnicemi v každém uchu a s cigaretou v puse. K mému překvapení však zastavující automobil řídil sympatický šedesátiletý pán, který nebyl ničím výstřední. Podobně na tom byla i jeho manželka. Vysvětlil mi, že tak brzy musíme jet proto, abychom doladili detaily na již postavených kolotočích a postavili stánky s hračkami. Zeptal jsem se, jestli se kolotoče v noci nemůže nikdo pokusit zničit nebo odmontovat jejich části a odnést si je. „Hlídá je tam můj spolupracovník, se kterým už jezdím asi čtyřicet let. Žije v maringotce a nemá ženu. Zajímavé je, že je všude včas, budí se přesně na čas, a přesto jsem u něj nenašel hodiny ani budík,“ řekl mi Pfleger. Přemýšlel jsem, jestli je to možné, nebo mě chce jen probrat a vzbudit ve mně zvědavost. Každopádně to vypadalo, že existuje někdo, kdo je blízký mé dětské představě kolotočáře.

Po příjezdu na místo pouti do Staré Vsi jsme začali skládat stánky. Můj jednodenní zaměstnavatel Pfleger neustále obhlížel oblohu s tvrzením, že snad bude hezky. Řekl mi, že pro kolotočáře je špatné počasí asi největší problém, protože i tak musí zaplatit nájem, pracovní sílu a elektřinu. Když se rozvyprávěl o dalších ročních výdajích jako údržba kolotočů, poplatky za reprodukování hudby anebo například plachty na kolotoče, náklady šly do desetitisíců korun. Dodal, že když ale není špatná sezóna, vydělává slušně.

Jakmile jsme vyskládali poslední hračky nevalné kvality, ale relativně vysoké ceny, které kdysi dráždily mou pozornost a peněženku rodičů, začali jsme sundávat plachty z kolotočů. Jeden byl klasický koníčkový, na který byl jeho majitel náležitě pyšný. Protože pocházel z rodu kolotočářů, některé velké figurky na kolotoči zdědil. Mísili se tam tak poníci, kteří byli údajně více než sto let staří, s velbloudy, hasičskými auty a formulemi. Druhý kolotoč byla otáčející se lavice. Další hodinu se čekalo na návštěvníky a já se bavil s majitelem kolotočů a mužem z maringotky. Ten moc mluvný nebyl, ale tím, a svým neustále zasněným pohledem, mi připomínal Rudolfa Hrušinského staršího.

Plechová bouda s výbornou akustikou jako místo práce

Když se ukázali asi v osm hodin ráno první návštěvnici, majitel mě dovedl na místo mé celodenní práce. V duchu jsem doufal, že to bude například vybírání lístků nebo ovládání kolotoče, nikoli ale prodej lístků. Proto když ukázal na plechovou boudu se čtvercovým půdorysem ani ne metr krát metr, byl jsem mírně zděšen. Vysvětlil mi ceny žetonů a nechal mě napospas zábavychtivým zákazníkům v boudě, kde by klaustrofobik nevydržel ani minutu. Posadil jsem se na malou dřevenou židli a podíval se skleněným okénkem ven. Viděl jsem pouze atrakci v podobě otáčející se lavice, která byla přímo naproti mně, a také reproduktory vysoké asi jeden metr, což byl, jak se později ukázalo, hlavní kámen úrazu. Asi po půlhodině toho, co hrála hudba, jsem si uvědomil, že setlist je omezený na maximálně patnáct starých i nových písní, navíc několikrát zmixovaných. Moje rockové srdce krvácelo a hlava začínala bolet. V plechovém kvádru totiž hudba nabírala zajímavý rozměr, navíc se mísila s muzikou jiných kolotočářů.

 Alespoň moji zákazníci, kterých přišlo za celý den opravdu hodně, neboť počasí bylo k radosti kolotočáře slunečné, nebyli protivní. Oproti mé dřívější práci v knihkupectví to byla příjemná změna. Tvořily je všechny věkové kategorie. Starší návštěvníci byli navíc většinou posilnění alkoholem. Nejzajímavější byly nejmenší děti, které rodiče vyslali s penězi v ruce koupit si lístek na vysněnou jízdu. Některé totiž cestou zapomněly, co mají říct, a se zčervenáním utekly pro rodiče. Jiné zase, jakmile dostaly žeton, zapomněly počkat na vrácení peněz. Vrátili se až s rodiči a slzami na krajíčku průměrně po pěti minutách. I přes tyto úsměvné momenty a vítané přestávky na jídlo a toaletu jsem se modlil, aby lidé už nepřicházeli. Majitel na tom byl zřejmě podobně, proto mi přibližně v deset hodin přišel říct, ať už neprodávám lístky, dám mu kasu, ve které bylo hrubým odhadem více jak osmdesát tisíc korun, a šel pomoct složit koníčkový kolotoč, což jsem velmi uvítal.

K mému překvapení skládání netrvalo dlouhou dobu. Majitel měl vymyšlený dokonalý systém toho, v jakém pořadí figurky do nákladního auta dávat, dokonce každá deska měla své číslo a podle toho se vše muselo řídit. Uvědomil jsem si, že když člověk tu samou práci dělá několikrát do roka po několik desítek let, podobný systém si vytvořit musí.

Kolem půlnoci jsem s šesti stovkami v kapse otevíral dveře bytu – vyčerpaný a napůl stále ohluchlý. Pro sebe jsem si zhodnotil, že lepší je pravděpodobně tvrdší, ale kratší práce někde na stavbě. Z mé dětské představy dobrodružného a zábavného života u kolotočů jsem tím dnem vystřízlivěl. Naopak mě děsila představa toho, že kolotočář vykonává tuto práci skoro každý víkend v sezoně, přesně podle stejného postupu. 

Klíčová slova: pouť, kolotočář, publicistika

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.