16.04.2015 12:52


Zpověď (skoro) abstinenta

Autor: Bulánková Veronika | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Žijeme v době, kdy si každý může dělat, co chce, jak chce a kdy chce, neomezuje-li tím svobodu druhých. Odmítání alkoholu je však pro mnohé proviněním nejvyšším a abstinent synonymem asociálního podivína bez špetky smyslu pro humor.

„Vážně si dáte čaj?“ posměšně se ušklíbne obsluha vinárny. „Ano,“ odpovídám s trpělivostí, jíž jsem se za tři roky, co mohu oficiálně pít alkohol, obrnila dostatečně. S tím, že společnost není abstinentům nakloněná, se setkávám pokaždé, když se rozhodnu socializovat a vyrazím do víru našeho maloměsta. A proč by také měla být? Vždyť hlava státu přeje mně podobným smrt.

Lidé, které v barech poznávám, se mě často ptají, jestli beru nějaké léky a kdy je brát přestanu, abych si mohla objednat lepší pití než jen vodu, čaj nebo džus. Když jim řeknu, že se po zdravotní stránce cítím více než dobře a nepiji, protože jsem tomu zkrátka nepřišla na chuť, kroutí nevěřícně hlavou. A po počátečním šoku mě posílají k lékaři, aby mi předepsal něco na psychiku. Já se jen potutelně usmívám s vědomím, že za pár hodin se dostanu domů po svých a ráno mě nebude bolet hlava. Náruživí konzumenti piva, vína či jiných lihovin a destilátů na to spoléhat nemohou. Navíc komu by pak druhý den volali s cílem zjistit, co to včera vlastně vyváděli a proč jim chybí peněženka nebo v horším případě pár zubů. V takových chvílích vždy ráda posloužím svým ničím nezkresleným obrazem dění. Že alkohol uvolňuje zábrany a rozproudí zábavu? V příjemné společnosti se člověk dokáže bavit i bez něj, a pokud ne, tak proč si dělat násilí. Nemluvě o spoustě těch, kteří uvolněných zábran později hořce litovali.

Ani mí blízcí, již mě znají dlouho, si dosud nezvykli, že u mě s pozváním na skleničku něčeho ostřejšího neuspějí. Při každé možné příležitosti se znovu a znovu podivují, proč jsem ještě nezačala pít. U mých vrstevníků se to dá pochopit, ale jakmile mi štamprli vnucuje vlastní babička, je na pováženou, jestli je něco špatně se mnou, nebo se zbytkem společnosti.

Nevím, kdy se stal alkohol standardem, ale hloučky nezletilých, kteří sotva vyšli základní školu a před diskotékou si podávají láhev rumu, vídám několikrát týdně.  Vždy pomyslím na rodiče. Určitě nebudou skákat radostí, až se jejich zřízené dítko dostane domů a oni za něj budou muset zaplatit nejen jízdu taxíkem, ale také vyčistění potahů auta. Možná hříšníka potrestají zákazem vycházek. Jakmile ale přijde den jeho osmnáctých narozenin, budou si s ním ťukat skleničkami a bavit se, jakou má jejich potomek roztomilou špičku. Na trpící játra uvnitř těl svých dětí, které tolik let s láskou opečovávali, si ani nevzpomenou.

Nejsem abstinentem z přesvědčení. I já jsem proto vyzkoušela, o jaké stavy se bez alkoholu připravuji. Přesně na třicet minut jsem se sice stala nejlepší tanečnicí disco, ale následující dvě hodiny, kdy jsem si málem vyzvracela plíce, mě utvrdily v tom, že vážně o nic nepřicházím. Nejlepší tanečnicí disco se ostatně můžu stát i díky endorfinům po tabulce čokolády. Na závěr si dovolím ještě jednu šokující informaci. Nepiji kávu. Tak a teď už se ostrakizaci nejspíš nevyhnu.

Klíčová slova: abstinence, alkohol

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.