10.11.2014 11:18


Životní pouť pouličního umělce

Autor: Filip Živný | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Všechno zlé je pro něco dobré. Tak shrnuje svůj dosavadní život Ivan Kotouček, pouliční kytarista a zpěvák, hrající nejčastěji v Brně na České. Za čtyřicet osm let, co je na světě, stačil být přípravářem výroby v družstvu, číšníkem, pojišťovákem nebo hrobníkem. Nějakou dobu žil na ulici a strávil půl roku ve vězení. Se svou druhou manželkou se seznámil v době, kdy dopadal na úplné dno. I proto se od něj dokázal odrazit.

Ivana Kotoučka může člověk minout jako spoustu dalších pouličních umělců v Brně. Když se však zaposlouchá do tónů jeho kytary a zpěvu, objeví vášeň k hudbě i životu, která jde přímo ze srdce. Muž, který nejradši hraje bigbít, se dá lehko do řeči s kýmkoli, mluví přímo a nechodí kolem horké kaše, při hovoru se často zasměje, nebo naopak rozčílí.

Dětství prožil v Ivančicích, byl jedináček a závodně hrál hokej. Na toto období však nemá nejlepší vzpomínky. „Měl jsem hrozně náročné rodiče, nesměl jsem dostat dvojku ve škole, nic jsem nesměl udělat špatně. Proto po celou dobu, kdy jsem bydlel s rodiči, až do svých pětadvaceti let, jsem byl permanentně ve stresu,“ vysvětluje. V patnácti letech začal dělat hudbu, s čímž se podle něj jeho rodiče nikdy nesmířili. Po ukončení základní školy se chtěl vyučit automechanikem, otec ho ale přihlásil na ekonomickou střední školu. „Argumentoval tím, že na technický obor nemám dost šikovné ruce. Ekonomka mě moc nebavila, ale ve třídě jsme byli čtyři kluci na pětatřicet holek, takže to šlo vydržet,“ usmívá se Kotouček.

Po střední nastoupil do svého prvního zaměstnání, dělal přípraváře výroby ve výrobním družstvu. „Plat nebyl nic moc, ale přivydělával jsem si hudbou. Měl jsem kapelu, se kterou jsme hrávali třeba i třikrát týdně, z práce jsem šel rovnou na zkoušku,“ tvrdí nynější sólový kytarista a zpěvák, který však ve vzpomínané skupině hrál na baskytaru. V pětadvaceti letech se oženil a narodily se mu dvě děti, syn a dcera. Ve druhé polovině devadesátých let se přeorientoval na obor, se kterým začaly jeho potíže. „Dělal jsem pojišťováka. Jenže pak se stalo, že tu pojišťovnu, u které jsem pracoval, někdo vytuneloval. Nevěděli jsme, co bude, a čekali jsme, jak se to vyvrbí. Problém byl, že to čekání, během kterého mi nikdo z vedení pojišťovny nebyl schopný nic konkrétního říct, trvalo půl roku. Zadlužil jsem se a začali jsme se kvůli penězům i hádat s manželkou,“ osvětluje Kotouček, jak začal jeho životní pád.

Z pojišťováka hrobníkem, z hrobníka bezdomovcem

Další cesta Ivana Kotoučka vedla na hřbitov. Naštěstí pouze cesta pracovní. „Hrobníka jsem dělal asi tři čtvrtě roku. Zvlášť v zimě, když byla zmrzlá zem, to nebyla příjemná práce. Za jeden prosinec jsem vykopal jednadvacet hrobů,“ říká Kotouček. Práce hrobníka mu způsobila záněty šlach v obou rukách, takže dalších osm měsíců byl na neschopence. V té době také začaly jeho potíže se zákonem. Nebyl totiž schopen splácet elektronická zařízení, která pořídil do domácnosti. Když si však naštvaní prodejci přáli, aby jim tedy zboží vrátil, nebylo už co vracet. „Zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Ty věci, které jsem nebyl schopen splácet, jsem prodal, abychom vyžili. Dostal jsem za to podmínku a soudní nařízení všechno zaplatit, což jsem samozřejmě nemohl splnit. Doma už se to nedalo vydržet, byli jsme s manželkou uprostřed rozvodu, takže jsem si sbalil jednu tašku a odešel jsem,“ popisuje Kotouček, jak se z něj stal bezdomovec. Několik dalších měsíců přespával po různých útulcích pro lidi bez domova a stanicích armády spásy. Pokud si našel nějakou brigádu, čas od času si mohl dovolit i levnou ubytovnu.

Po rozvodu podal Kotouček několik seznamovacích inzerátů, na jeden z nich dostal odpověď. „Tak jsem se seznámil se svou současnou manželkou. Velmi rychle jsme se do sebe zamilovali. Seznámili jsme se na jaře a na podzim už byla svatba,“ vzpomíná. Novomanželská idyla však netrvala dlouho. Při cestě autem čerstvě sezdané manžele Kotoučkovi zastavili policisté kvůli běžné silniční kontrole. Po prohlédnutí dokladů a zadání jména Ivan Kotouček do systému však zjistili, že je na něj vydán zatykač kvůli porušení udané podmínky nesplacením dluhu. „Rovnou z toho auta mě vytáhli k sobě, dovezli mě do vazby v Bohunicích a o čtrnáct dní později jsem už nastupoval roční trest ve znojemské věznici,“ říká pouliční umělec a v očích je mu kupodivu vidět spíš pobavení než zlost. Půlku trestu si odseděl, místo zbytku dostal čtyřletou podmínku.

Návrat k hudbě byl vydřený

Po propuštění z vězení se Kotouček marně snažil najít práci. Se zápisem v trestním rejstříku a chronickým zánětem šlach v obou pažích mu nezbylo nic jiného, než pokusit se vydělávat hudbou. „Muziku už jsem v té době osm let nedělal. Manželka mi koupila kytaru, a já musel tři měsíce každý den dřít, abych byl schopen vyjít na ulici a něco zahrát. Teď to dělám už třetím rokem a není to tak špatné. Za dopoledne se dají vydělat i čtyři stovky, když je hodně dobrý den, většinou spíš míň,“ nastiňuje Kotouček, kolik pouliční hraní vynáší. Občas se mu naskytne příležitost zahrát na nějaké vernisáži nebo podobné akci, ale vždy to přijde neplánovaně.

„Už si nic neplánuju, žiju ze dne na den. V životě nikdy nevíte, jestli zítra budete nahoře, nebo dole,“ uzavírá muž, který rozhodně ví, o čem mluví.

Článek si můžete přečíst také na stisk.blog.idnes.cz.

Klíčová slova: pouliční umělec, vězení, hrobník, život na ulici

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.