01.11.2020 21:58


Život v bulharské komuně: Můžete tu být svobodní, říká obyvatelka komunitního domu

Autor: Anna Sochorová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Osud Veroniku Blažkovou a Rona zavál zpět do Bulharska, kde nyní žijí v komunitním domě. Obklopeni hudbou, laskavostí a lidmi ze všech zemí načerpávají energii k další cestě.

Autorka: Veronika Blažková

Brno - Komunitní dům, patřící muži jménem Boris, Veronice Blažkové a jejímu kamarádovi Ronovi doporučila žena na sešlosti v Albánii. Jejich zvědavost je donutila k tomu, aby si sbalili pár svých věcí a vydali se do Bulharska. Bez jakýchkoli instrukcí (když nepočítáme jméno vesničky, ve které Boris žije, a to, že na směr se mají zeptat v místním obchodě) se vydali za novým cílem. Netušili ani, jestli nějaký Boris opravdu existuje, ale rozhodli se zkusit štěstí.

Dům se nachází v malinké vesnici v horách, kde je velká zima a nic jako pravidelný jízdní řád autobusů tam neexistuje. Lidé tam většinou jezdí pouze na chaty nebo na letní dovolené kvůli nádherné přírodě, která vesnici obklopuje. Trvale tam žijí pouze starousedlíci, protože se mladí stěhují pryč za prací.

Když dorazili do vesnice, vyptávali se kolemjdoucích po komunitním domě. Až když z úst jedné prodavačky zaslechli v angličtině:,,Borisův dům? Tam žijí mimozemšťané! Jsou tam šílení lidé!‘‘ Věděli, že jejich cesta nebyla zbytečná. ,,Bloudili jsme ve tmě, až jsme narazili na dredatou holčinu. Bylo jasné, že jdeme správným směrem,‘‘ říká Veronika.

Po chvíli dorazili do cíle. Hlavní místnost domu byla pomalovaná barevnými mandalami a různými malbami. ,,První věc, která mě napadla byla, že je to ráj na zemi. Místo, které předčilo všechny naše představy,‘‘ popisuje Veronika s nadšením. Vevnitř seděla skupinka asi pěti lidí různých národností. Okamžitě Veroniku s Ronem přijali mezi sebe, pohostili je a vyptávali se jich na život a dobrodružství, která doposud zažili.

Hned druhý den se vrhli do práce. Pomáhali starým lidem žijícím v okolí se dřevem. Boris takto spolu s lidmi z komunitního domu pomáhá často. S opravou střech, sběrem jablek a prostě se vším, co je zrovna potřeba. Na oplátku od vděčných obyvatel dostávají domácí jídlo nebo víno.

Čas tu tráví i prací kolem domu. Nedávno například vytvářeli nová kamna. K večeru se všichni sejdou a společně povečeří. Následuje posezení v hlavní místnosti, během něhož hrají na hudební nástroje, kterých je v domě požehnaně. 

Ve vesnici to vypadá jako by korona vůbec neexistovala. Občas na ulici zahlédnete nějakou roušku, ale to je tak všechno. Jsou tu pouze dva obchody. V jednom musí všichni zákazníci i prodavačka nosit roušky. O pár kroků vedle v tom druhém ale roušky neuvidíte na nikom. ,,Taková opatření prostě nedávají žádný smysl,‘‘ dodává Veronika.

Co se jazykové bariéry týče, podle Veroniky je bulharština něčím dost podobná češtině, takže sem tam rozumí. Vždycky se však domluví. Doma ale mluví anglicky. Čekala, že to bude náročnější. V obchodech se vždycky nějak domluví mixem ruských, bulharských a českých slov.

Život v téhle komunitě je dle Veroniky naprosto svobodný. Přijmou vás takové, jací doopravdy jste. V práci nebo ve škole cítíte tlak toho, že se vás všichni snaží zaškatulkovat a změnit, abyste vyhovovali jejich představám. ,,Předsudky a odsuzování? Tak tady tohle úplně odpadá. Můžete být sami sebou bez výčitek. Jediné Borisovo pravidlo je - chovejte se tu jako doma a dělejte to, co vás dělá šťastnými,‘‘ uzavírá Veronika.

První část Veroničina příběhu zde.

Klíčová slova: Bulharsko, cesta, komuna, seberozvoj

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.