07.05.2018 11:17


Zažila mentální anorexii a bulimii, ale přesto neztratila naději

Autor: Zuzana Cyroňová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

S poruchami příjmu potravy bojuje již od svých šestnácti let. Začala s extrémním hubnutím, mentální anorexií, nemoc poté změnila svou podobu na záchvatové přejídání, se kterým se potýká dodnes. Letos se Anna Zummerová hlásí na vysokou školu a chce se  se světem podělit o své zážitky a zkušenosti.

Anna Zummerová. Foto: Zuzana Cyroňová.

Když nastoupila do prvního ročníku na blanenské gymnázium, bála se, že ji kvůli jejími vzhledu nepřijmou spolužáci. Rodiče se rozváděli, do domácnosti přišel nový muž, spolu se svými dětmi. Chtěla se jim vyrovnat, a tak začala Anna Zummerová hubnout. „Denně jsem jedla jenom pět set kalorií, což je asi čtvrtina z normální doporučené dávky. Chodila jsem nejméně dvacet pět kilometrů a asi pět hodin cvičila. Za letní prázdniny jsem shodila patnáct kilo,“ vzpomíná dvacetiletá Anna. V hubnutí pokračovala, až váha ukazovala jenom čtyřicet dva kilo. „Nemohla jsem už ani sedět na židli, aniž bych si udělala modřiny. Pořád mi byla zima, chodila jsem i doma v bundě a rukavicích.“

Jednoho dne jsem pocítila nezastavitelnou chuť jíst

Aby se vyhnula léčebně, musela do deseti dnů přibrat alespoň čtyři kila. Začala se tak nárazově přejídat. Trvalo to několik týdnů, nakonec až měsíců. „Nechtěla jsem chodit ven, vstát z postele pro mě byl nadlidský úkol. Celé léto jsem neopustila dům, ležela jsem v posteli za zataženými žaluziemi a jenom jedla,“ říká Anna. Za půl roku přibrala asi třicet kilo. Nadbytečného jídla se snažila zbavovat zvracením, čímž si podráždila jícen i hlasivky. Klouby na prstech měla odřené od vyvolávání dávivého reflexu. Navštěvovala psychologa, ale asi po půl roce se rozhodla jít do nemocnice. Protože na psychoterapeutickém oddělené měli měsíční volno, šla na uzavřené. „Zabavili mi sluchátka a make-up ve skle, abych se nemohla oběsit ani podřezat.  Léky jsem musela zapíjet pod dozorem z plastových kelímků. Vydržela jsem tam jenom deset dní,“ vysvětluje.

Nemocnici jsem viděla jako jediné východisko

Nepříjemnou zkušeností se nenechala odradit a za měsíc nastoupila na oddělení, kde se léčí lidé s podobnou nemocí. Soustředí se tam spíše na terapii než na léky. „Naivně jsem si myslela, že po osmi týdnech odejdu a budu zdravá. Neměla jsem plán, jak se s nemocí vypořádat v běžném životě,“ přiznává Anna s lehce hořkým úsměvem. Vrátila se do posledního ročníku střední školy, ve kterém musela hodně dohánět a připravovat se na maturitu. „Vlivem povinností a stresu jsem do toho spadla znova a víc. Snědla jsem dvacet tisíc kalorií za den, což je jídlo tak na deset dní. Už jsem zvracela jenom krev a léky. Proto jsem se vrátila na oddělení podruhé.“

Chtěla bych studovat psychologii

V nemocnici se uklidnila, odmaturovala a naučila se komunikovat se svým okolím. Nestihla se už přihlásit na vysokou školu, o to usiluje až letos. „Nyní třetím rokem navštěvuju jednou týdně psychoterapii, za což jsem vděčná. Ještě z toho nejsem venku, přejídám se asi tak dvakrát týdně a beru psychofarmaka. Snažím se trávit co nejvíce času s přáteli, kteří mě hodně podporují a pomáhají mi,“ popisuje svůj život Anna dnes. Do budoucna by chtěla studovat psychologii a nabízet lidem porozumění, které se jí ne vždycky dostává. Minulý týden přednášela na besedě o poruchách příjmu potravy. „Lidé trpící bulimií nemusejí být nutně vyhublí. Na první pohled to není vidět a může být těžké problémy odhalit. Ne všechny typy poruch příjmy potravy jsou neměnné. Lehce se dá sklouznout z anorexie do bulimie, tak jak jsem to zažila já,“ dodává Anna.

Klíčová slova: Anna Zummerová, poruchy příjmu potravy, anorexie, bulimie

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.