27.04.2015 13:31


Zamrač se aneb Smutek léčí

Autor: Kubala Radek | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

„Zasměj se, zasměj se. Já ji taky neříkám zamrač se,“ zlobí se kamarád, známý morous a intelektuál. Popisuje situaci, kdy ho dnes již bývalá přítelkyně za každou cenu nutila k úsměvu. „Melancholie je přirozená,“ kontruje. Dnes je mezinárodní den smutku a já se pokusím dát příteli za pravdu.

Už se vám to taky někdy stalo? Uprostřed zábavy s přáteli jste strnuli. Přemýšlíte nad důležitou otázkou, obracíte ji z jedné strany na druhou, zkoumáte ji z různých úhlů pohledu a v tom najednou bum! Vyruší Vás kamarád či kamarádka s dotazem, jestli Vám něco není, že vypadáte sklesle. Okamžitě se Vás snaží dostat do veselé nálady, abyste zapadli mezi ostatní.

„Smích a pláč jsou nejcennější majetek živého člověka,“ řekl jednou Jan Werich. Proč přikládáme smíchu tolik důležitosti a zapomínáme na tu druhou nejcennější věc, na pláč, tedy materializovaný smutek? Proč musíme za každou cenu před ostatními vypadat, že máme ze života radost, i kdybychom se cítili špatně? Může za to kultura veselosti. Ona nás nutí nosit úsměv, i kdyby měl být falešný. Ona nás nutí nepřemýšlet nad důležitými otázkami, třeba o smyslu lidské existence, zatímco nás přemlouvá, abycom se soustředili na bezvýznamné věci.

Keep smiling, mějte zářivý úsměv s Collgate, Lenor nejenom udrží vaše prádlo svěží po celý den, ale navíc ve vás dokáže probudit úsměv. Odevšad se na nás valí lavina veselosti, tsunami příjemných pohledů a vlny pohody. Není divu, že v této přehnaně vtipné společnosti není místo pro tak ušlechtilé pocity, jakými jsou zasmušilost či prachobyčejný smutek.

Radek Kubala, foto: Eva Bártová

Neklesejme však na mysli. Člověk v sobě má hluboce zakořeněné obranné mechanismy, kterými kultuře veselosti čelí. Když se lícní svaly roztahují do elipsy, zuby poskakují do rytmu tanga a bránice se napíná v záchvatu smíchu, uvnitř nás bojuje malý škarohlíd, který by tohle šílenství rád zastavil. Každý z nás má v sobě ukrytý hlas smutku, který chce být slyšet. Občas je proto potřeba odložit úsměv a dát průchod i jiným emocím, které naše okolí nepřijímá s takovým nadšením. V opačném případě nám hrozí strmý pád do náruče deprese. Když totiž nedáme jednou za čas průchod svému smutku, později na nás dopadne mnohem tíživěji.

Možná jediný, kdo tyto mechanismy v sobě nemá, je Daniel Nekonečný. A je tomu skutečně tak? Není on nakonec zhmotněným klaunem Pagliaccim, jehož životní osud popisuje Rorschach v komiksu Strážci? „Jednou jsem slyšel vtip. Přijde chlap k doktorovi, že prý má deprese. Že je život tvrdej a krutej, že se cítí v tom hrozným světě úplně sám. Doktor povídá, že léčba je snadná: ‚Do města přijel slavný klaun Pagliacci. Zajděte se na něj podívat. To by vás mohlo postavit na nohy.‘ Chlap se rozpláče: ‚Ale doktore, já jsem Pagliacci.“ Není on jen dalším z řady klaunů, kteří v sobě skrývají obyčejný smutek, který by  rád někdy projevil.

Nechtějme být jako klaun Pagliacci ani jako Daniel Nekonečný. Nebojme se zamračit, dejme šanci skepsi. Škleb je našim novým průvodcem. Tyto emoce jsou totiž stejně hodnotné jako například smích, bezbřehá radost nebo docela obyčejný příjemný pocit.

Pro ty, kteří jsou kulturou veselosti příliš dotčeni, nabízíme s kamarádem intenzivní kurzy smutku. Můžete si vybrat z pestré škály lekcí, které vám ušijeme přímo na míru. Pro těkavé jsou zde zadumané večery pro začátečníky, pro smíšky nabízíme rychlokurz melancholie a šprýmaře, ve společnosti tolik oblíbené, naučíme naříkat na cizí účet.

Nerad bych se holedbal, ale sám jsem díky těmto kurzům v sobě dokázal kulturu veselosti potlačit. Vše, co mi bylo od mala vštěpováno, je zapomenuto. Nezbývá mi než v tento požehnaný den, který plně patří smutku, zvolat: „Ať žije zádumčivost, povstaň zasmušilosti, propukni hoře!“

 

Klíčová slova: smutek, deprese, panwerich

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.