08.12.2015 11:03


Žádná parní lokomotiva, předběhl nás grizzly, vypráví zážitky z Aljašky Eva Špírková

Autor: Pavla Volfová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Loni kreslila karikatury v Jižní Karolíně, letos pracovala na farmě s tažnými psy. Fotografka a grafická designérka Eva Špírková si netradičními brigádami vydělává na cestování po vysněných zemích. Letos strávila tři měsíce na Aljašce a okusila život ve městě i krásu divoké přírody.

Prošla hory, ledovcové jeskyně i opuštěný důl. Na túře kolem ní proběhl medvěd grizzly, denně na silnici potkávala losy. Když při spaní pod širákem otevřela oči, spatřila nad hlavou polární záři. Dvaadvacetiletá fotografka Eva Špírková si na neobvyklé zážitky rychle zvykla. "Na Aljašce je to normální," říká o svém tříměsíčním dobrodružství v největší zemi Spojených států amerických.

Pro cestu na Aljašku inspiroval Evu Špírkovou film Into The Wild. Túru z něj nakonec nemohla podniknout, ale vyfotila se u slavného magického autobusu.

Proč právě Aljaška? To není úplně obvyklá destinace na letní prázdniny.

Do doby odjezdu na Aljašku jsem o ní popravdě nevěděla nic. Veškeré moje znalosti pocházely z knih Jacka Londona o dobách zlaté horečky a z filmu Into the Wild, a tak bylo mým cílem se o této zemi hlavně dozvědět víc. Při zajišťování letní brigády a víz mě česká agentura ujistila, že Aljaška je konec světa, kam je drahá jen letenka, jinak náklady na žití velmi nízké. A protože agentura toho o Aljašce věděla podobně tolik, co já, ocitla jsem se po Havaji v druhé nejdražší zemi Ameriky.

Jakou brigádu jste sehnala?

Od agentury jsem měla zařízenou práci v obchodě se suvenýry v největším městě Aljašky, Anchorage. Pořád mě to ale táhlo ven, blíž k horám. A tak jsem koncem léta měla možnost pomáhat na farmě s tažnými psy. Této zkušenosti si cením asi nejvíc a vděčím za ni štěstí a kamarádovi Romanovi, který na farmě celé léto pracoval. Saně tažené psím spřežením jsou dodnes symbolem Aljašky a na počest zlaté horečky se tu každoročně koná nejdelší závod světa Iditarod dlouhý tisíc mil. Psi na farmě byli trénovaní právě pro něj.

Jak byste charakterizovala obyvatele Aljašky?

Co se týče Anchorage, snaží se být americkým městem, ale to hraní na Ameriku mu moc nejde. Domorodci a Eskymáci do něj byli zahnaní příliš rychle a byli postavení do velmi nevýhodné situace. Od státu sice dostávají poměrně vysoké příspěvky, nedostatkem peněz tedy většina z nich netrpí, neví ale, jak s nimi zacházet. Byli navyklí životu nomádů a nikdo neměl chuť učit je pracovní morálce. A tak jsou ulice města plné zdrogovaných a opilých Eskymáků, kteří se nudí, po staru už žít neumí a novému světu nepřivykli.

Asi ta hezčí část přišla, když jste s přáteli konečně mohli po Aljašce cestovat – byl plán cesty jasný, nebo jste si ho přizpůsobovali?

Jsou dvě věci, které jsou na Aljašce zbytečné. Přesné plánování a GPS navigace. Na Aljašce je dohromady asi deset silnic, takže trasa našeho okruhu byla vlastně jediná možná vzhledem k vymezenému času. Navigaci jsme zapnuli jen jednou, na začátku cesty při výjezdu z města. Když nám svým monotónním hlasem oznámila, že máme po padesáti metrech zahnout vpravo a pokračovat 420 kilometrů rovně, vypnuli jsme ji a do konce cestování už nepoužili.

Divoká příroda, grizzly a velká zima – to jsou moje první asociace na Aljašku. Jak byste je upravila po osobní zkušenosti?

Divoká je bezpochyby. Je to asi poslední místo, kde ještě stále vládne příroda. Když se prodíráte lesní stezkou k vrcholkům hor, je vám jasné, že tady jste jen host, a když se grizzly rozhodne, tak i jeho večeře. V zimě místy napadá až dvacet metrů sněhu a slunce vychází jen na pár minut denně, zato se na nebi rozehraje divadlo polární záře. V létě je na Aljašce překvapivě teplo. Byly i dva nebo tři dny, kdy to bylo na kraťasy.

Když zmiňujeme medvěda grizzlyho, měla jste s ním poměrně intenzivní zážitek…

S kamarádem jsme se vydali na túru do hor. Šli jsme zrovna do strmého kopce, když jsme uslyšeli funění. Na nějakého nadšence běžícího do kopce to znělo až moc silně, navíc se ten zvuk neuvěřitelně rychle přibližoval. Když se funění začalo podobat spíš supící parní lokomotivě, předběhl nás ve vzdálenosti pěti metrů grizzly. Ačkoli stokrát čtete a posloucháte poučky, co v takové chvíli dělat a nedělat, jediné, na co se moje tělo zmohlo, byly ve vteřině zdřevěnělé nohy. Naštěstí měl ten medvěd víc rozumu než my a pokračoval dál do kopce. My klusali opačným směrem a nejkratší cestou pryč.

Jaká je Aljaška z pohledu fotografky? Když ji srovnáte s městem jako je New York, kde jste také byla – v čem je to z hlediska focení jiné?

Obojí je divočina. Na Aljašce plná zvířat, v New Yorku lidí. Obě místa nikdy nespí, New York je v noci ozářen neony, Aljaška polární září. Člověku stačí být za foťákem ve střehu a stíhat sledovat věci, které se nepřetržitě dějí kolem.

V čem vás na cestách inspiroval film Into The Wild?

Do jisté míry se ztotožňuji s myšlenkou příběhu a života hlavního hrdiny. Člověk, který je unavený a zklamaný společností, se snad ani nemůže sžít a spokojit s nastaveným režimem konzumního světa. Jeho cílem byla tedy poslední divoká země na zemi, kde chtěl objevit hodnoty, které společnost ve své pohodlnosti moderního chodu už zapomněla. Kvůli jeho památce v podobě autobusu, ve kterém žil, sem proudí davy cestovatelů.

To je asi vděčná reklama pro Aljašku.

Jak se to vezme. Místní kroutí hlavou nad oslavováním někoho, kdo měl jen žalostně mizivé zkušenosti a přišel na Aljašku nepřipravený s prakticky nulovou šancí v divočině přežít. Divili se i mně, že příběh tohohle Američana znám, ale pro ně celkem známé jméno českého polárníka Jana Eskymo Welzla mi neříká nic. Pokud mám teď jmenovat svůj cestovatelský vzor, stal se jím právě Welzl. Dozvěděla jsem se o neuvěřitelném životu muže ze Zábřehu na Moravě, který se v šestnácti letech vydal do světa na zkušenou, prošel pěšky neuvěřitelnou cestu napříč Sibiří až k Severnímu ledovému oceánu a usadil se na Arktidě, kde se smečkou psů rozvážel poštu a zboží. Prošel Aljašku a na Novosibiřských ostrovech se stal nejvyšším soudcem a náčelníkem Eskymáků. Jeho jméno bylo známé po celém severu a knížky s jeho příběhy přeložené do mnoha jazyků.

Váš vysněný cíl byl národní park Denali, do kterého jste se ale nakonec nepodívali. Co se stalo?

Vjet do parku můžou jen autobusy s povolením, my jsme jedním takovým cestovali. Když jsme se dostali do parku, začalo hustě sněžit. V půlce cesty nás zastavili správci parku s tím, že dopředu už nepojedeme. Pět hodin jsme stáli na jednom místě, pak přišel rozkaz, že předpověď pro další dny je sněžení, takže se musíme vrátit zpátky.

Opusťme Aljašku. Před rokem jste byla na opačném konci Ameriky, jak jste si vydělávala?

Pracovala jsem na východním pobřeží v Jižní Karolíně jako karikaturistka. Byla to výborná životní zkušenost po všech stránkách. Nikdy předtím jsem karikatury nekreslila a moje angličtina tehdy značně pokulhávala. Z toho dne, kdy si přede mě sedl první klient, si pamatuju jen strašnou trému, bílý papír před sebou a rozklepanou ruku, kterou jsem měla začít kreslit. Časem ruka získala jistotu a já se mohla se zákazníky začít i bavit a něco se o nich dovědět, takže co den, to nové zážitky. Při cestování jsme pak autem zamířili až dolů na Floridu a lodí jsme propluli Karibik.

Ve srovnání s tím, jakou jste o Američanech měla představu – překvapilo vás něco?

Stejně jako u Aljašky, při první cestě do Ameriky jsem vůbec neměla tušení, do čeho jdu, tudíž ani žádné předsudky. Obecně mě příjemně překvapil přátelský přístup a vždy přítomný úsměv. Jednou jsme na Aljašce s přáteli z různých koutů světa skončili po celodenním výšlapu v hospodě a v dobré náladě jsme se shodli, že ke štěstí stačí člověku málo a jaký si to uděláš, takový to máš. Při placení nám pak číšník oznámil, že naše útrata je zaplacená. Na pití nás ten večer pozval neznámý americký pár, který seděl kousek od nás a byl dojatý debatou naší různorodé sešlosti o tom, jak je na světě krásně.

Kam plánujete jet příště?

Na seznamu míst, která mě lákají nejvíc, je to hlavně směr Asie - Mongolsko, Kyrgyzstán a Himaláje, pak Jižní Amerika a Patagonie. A jedny z nejkrásnějších hor máme na dosah ruky, takže v budoucnu si brousím zuby na nějaký delší přechod Alp.

Proč by podle vás měli lidé cestovat?

Ti, kteří o cestování sní, by měli vyrazit, protože můžou. V dnešní době je opravdu víc než kdy jindy možné procestovat celý svět i bez velkého bohatství. Jako Češi máme ve světě výbornou pověst, a tak i vyšlapanou pomyslnou cestičku do všech koutů, kde mnohdy sice vůbec netuší, kde přesně naše republika leží, zato ale o Češích ví, že jsou poctiví pracanti a nadšení cestovatelé. Já si díky cestování mimo jiné uvědomuju, jak krásná a jedinečná je ta naše malá země, a že stojí za to se sem vracet. Jen mě to po chvíli zase láká podívat se dál.

MEDAILON

Dvaadvacetilá Eva Špírková pochází z Českých Budějovic. Vystudovala obor fotografie na střední umělecko průmyslové škole a grafický design v Jihlavě. Je vášnivou cestovatelkou a amatérskou horolezkyní. Loni v létě si v Americe vydělávala kreslením karikatur, letos se podívala na Aljašku. Z cest si kromě netradičních zážitků přiváží i fotografie, na internetu plánuje zveřejnit fotocestopis.

Klíčová slova: Aljaška, cestování, Into The Wild, příroda, grizzly

Fotogalerie



">


">


">


">


">


">

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.