16.03.2019 22:23


Záchranář na cestách Marek Balicki přejel na skládacím kole půlku světa. Peklo je v Turkmenistánu, říká

Autor: Ladislav Zouhar | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Marek Balicki je záchranář, hasič a cestovatel tělem i duší. Na skládacím kole dojel z Maďarska až na Filipíny.  Vysloužil si přezdívku český stalker, postavil loď, přespal v lese sebevrahů a zažil i útěk před policií v Japonsku. V současnosti žije v dodávce na Novém Zélandu a šetří prostředky na cestu napříč Amerikou.

Autor: Marek Balicki

Olomouc - Na cestu se vydal s šedesátikilovým vybavením na skládacím kole, přičemž o sobě tvrdí, že nerad jezdí na kole a nadto mu nejdou cizí jazyky. „Pěšky jdeš moc pomalu, všechno co má motor potřebuje espézetku a pojištění. Skládací kolo je ideální kompromis na dlouhé cesty,“ vypráví na začátek přednášky v Olomouci dobrodruh Marek Balicki.

Jak záhy Marek zjistil, česká vlajka má speciální vlastnost. Vždy když si ji zavěsil na zadní brašnu na kole, objevily se problémy. Když projížděl Gruzií, nalepilo se na něho policejní auto. „Jelo pořád za mnou. Asi po hodině a půl jsem to vzdal, zastavil jsem a šel se jich zeptat, proč mě sledují. Oni na to odpověděli: "Nic hele, mi tě nesledujeme." Tak jsem jim oznámil, že stejným tempem pojedu celý den. Očividně zbledli, protože jsem se vláčel asi dvacetikilometrovou rychlostí,“ vypráví své zážitky cestovatel. Nakonec se za ním během cesty přes Gruzii vystřídalo asi pět policejních vozů, které si cestovatele “předávali“ na hranicích okresů.

V Íránu se poprvé dostal do ostré akce s tamními hasiči, kteří ho s sebou vzali k hašení požáru asi dvě minuty potom, co našel jejich stanici. Také se mu poštěstilo zúčastnit se vysokohorské expedice. To se mu česká vlajka naopak hodila. „Ty seš Čech?“ zeptali se ho šerpové, kteří chodí na expedice i do Himalájí. „Čecha v expedici ještě nemáme, nechceš se k nám přidat?“ dotázali se ho. „Přijal jsem. Občas se vám poštěstí zažít něco, co vůbec neplánujete a pak je z toho úžasný zážitek,“ vypráví dál Balicki. Díky této náhodě se nakonec dostal až na vrchol nejvyšší hory Iránu. 

Na své cestě Marek Balicki také dostal přezdívku – Český stalker. Dal mu ji britský pár cestující off-roadem do Vladivostoku, se kterým se poprvé potkal v Gruzii. Znovu na ně narazil v Kyrgystánu, kde od nich přezdívku dostal. „Stolkovat Land Rover na skládacím kole dá zabrat, ale jde to,“ směje se dobrodruh Balicki. Později potkal pár v Kyrgyzstánu ještě jednou.

Asi nejhorší část cestovatele čekala v Turkmenistánu. „Je to nezkorumpovanější země na světě. Koupit jízdenku na vlak mi trvalo asi pět hodin. I když se mi ji podařilo získat, stejně jsem ještě musel zaplatit úplatek,“ říká. Vlak ho odvezl do pouště k takzvané Bráně do pekel. Což je místo, kde hoří unikající zemní plyn z kráteru širokého asi sto metrů. Plyn zapálili ruští geologové v 80. letech aby se nešířil po okolí, od té doby hoří dodnes. „Je to nejhorší země, kterou jsem navštívil, ale s nejkrásnějším místem kde jsem kdy byl. Je to malý div světa vytvořený člověkem, který je nejkrásnější v noci,“ shrnul zážitek Marek Balicki.

Na hranice s Kazachstánem se pak dostal stopem. „Pokud nestopujete s pětidolarovkou v ruce, tak vám v Turmenistánu nikdo nezastaví,“ pokračuje ve vyprávění. Turkmenistán je také jediná země, odkud nemá žádnou nášivku, které jinak od místních záchranářů sbírá. „Záchranáři v Turkmenistánu žádné nášivky neměli a hasiči spadají pod policii a odmítli se se mnou vůbec bavit,“ dodává cestovatel. Zajímavostí je, že turkmenistánští pohraničníci pak byli naštvaní a nepříjemní kvůli tomu, že na svém triku nemá i turkmenistánskou nášivku.

Nálada se mu zlepšila po cestě vlakem do Kyrgyzstánu. Ten pokládá za nejkrásnější zemi, přes niž cestoval. I zde navštívil hasiče a podařilo se mu přespat na jejich stanici. „V Kyrgyzstánu je to stejné jako v České republice. Jakmile odejdou velitelé domů, mají myši pré a pak je možné úplně všechno. Díky tomu se mi podařilo přespat na stanici, dokonce ve velitelské místnosti,“ líčí své zážitky Marek Balicki.

Z Kyrgyzstánu se cestovatel vydal do Ruska. Po transsibiřské magistrále se dostal do Irkutsku u jezera Bajkal a navštívil tamní hasičskou stanici. Shodou okolností tam narazil na hasičskou tiskovou mluvčí, která Markovi nabídla rozhovor. „To jsem ale netušil, že jde o rozhovor pro ruskou televizi,“ pokračuje cestovatel ve vyprávění. „Pozitivní na tom ale bylo, že jsem se díky tomu dostal do největšího ruského centra pro výcvik potápěčů u Bajkalu, kde se mnou natočili reportáž. Do centra se bez speciálních povolení normálně nedostanete. S ruskou televizí a hasičskou tiskovou mluvčí to ale jde. Většině toho na co se mě ptali, jsem nerozuměl. Bylo to peklo, protože jsem se nikdy rusky neučil. Uměl jsem jen to, co jsem pochytil během cest přes postsovětské republiky. Ještě týž večer jsem se viděl v televizi. Sestříhali ty nejlepší záběry, tomu co říkali jsem nerozuměl, ale určitě to byla hrozná propaganda,“ uzavírá první zážitek s ruskou televizí český dobrodruh. „Když jsem pak jel k Bajkalu, zastavila mě další ruská televize. Udělal jsem s nimi krátký rozhovor a jel jsem dál,“ pokračuje ve vyprávění záchranář Balicki.

Přes Vladivostok se pak záchranář dostal přes Jižní Koreu do Japonska. Na vlastní kůži zažil, jaké potíže tam mohou  Evropanovi nastat. „Víte čím jsou Japonci proslulí? Strašně striktně dodržují pravidla,“ popisuje cestovatel Balicki své nesnáze. Po přistání na letišti, jež se nachází na malém ostrůvku, zjistil, že se ocitl v pasti. Z ostrova vedl jen jeden most vyhrazený pouze pro auta a navíc nesplňoval striktní přepravní podmínky japonských drah a autobusů.

Byl už večer a cestovatel se stále nemohl dostat z ostrova. A tak se rozhodl pod rouškou tmy přejet po mostě. U něho ale hlídkovali policisté, kteří ho odmítli přes most pustit. A tak se jim cestovatel Balicki rozhodl ujet. „To nečekali. Rozběhli se za mnou. Pak jim ale došlo, že mám kolo, takže se vrátili pro auto. Pak jsem zase já pro změnu pochopil, že mám kolo a oni auto. Vzpomněl jsem si na hru GTA a tak jsem vjel do protisměru a kličkoval mezi auty. To zabralo,“ líčí svoje zážitky Balicki. Podařilo se mu policistům ztratit a přespat v křoví u silnice. Druhý den pak ze spacáku a stanu vyrobil „speciální evropský obal na kolo“ (japonské dráhy vyžadují při přepravě kola speciální obal, který cestovatel pochopitelně neměl) a podařilo se mu opustit ostrov vlakem.

Zbytek cesty po Japonsku už pak proběhl bez obtíží. „Když po vás nejde policie, svět je hned krásnější,“ okomentoval další pobyt v Japonsku cestovatel. Dokonce pak přenocoval v lese sebevrahů. „Vracel jsem se od hory Fuji a hledal místo k přespání. Utábořil jsem se v nějakém lese. Až později jsem se dozvěděl, že je to les sebevrahů,“ směje se Balický.

Následně se záchranář přepravil na Filipíny, kde se zdržel déle než v předchozích zemích. Přihlásil se do školy free divingu a stal se i jejím instruktorem. Rozhodl se také postavit si vlastní loď jejíž stavba se nakonec protáhla na čtyři měsíce. „Dostal jsem kontakt na jednoho truhláře. Ukázalo se, že ani já, ani on neumíme stavět lodě. Takže jsme se vždy chodili podívat na zakotvené loďky, abychom se podívali, jak má co vypadat a jak to postavit,“ komentuje trable se stavěním lodi Balicki. Přesto se nakonec dobrodruhovi podařilo vyplout a strávit na moři čtyřicet dva dní. Podobně jako v ostatních zemích, kterými projížděl se i na Filipínách setkal se záchranáři a hasiči a pomáhal jim při výjezdech.

Po pobytu na Filipínách se Marek Balicki přestěhoval na Nový Zéland, kde zkouší další cestovatelský styl – život v dodávce. „Postavil jsem si dodávku, ve které teď žiji. Na Nový Zéland se vracím na konci března. Snažím si teď vydělat na další cestu. Chtěl bych projet Ameriku ze severu na jih nebo z jihu na sever. Tentokrát nejspíše na motorce,“ uzavírá svou přednášku záchranář na cestách.

Klíčová slova: Asie, cestování, Filipíny, Marek Balicki, , záchranář

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.