26.03.2015 13:21


Za vlast, za bratry, za život

Autor: Dedková Barbora | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Padám do bahna a pomalu se plížím. Ozývají se rány, tmu prozařují záblesky a ve vzduchu je cítit kouř. Voják krčící se u stromu kousek ode mě se sesouvá k zemi. Schytal to do břicha. Spolu s ostatními se vrhám na nepřítele a je mi jedno, že mám jenom šavli. V tuto chvíli zapomínám na to, že jsem Bára a že jsem si přijela vyzkoušet, co je larp. Jmenuji se Nataša a bojuji o život spolu se svými bratry legionáři. Vzápětí dostávám ránu z revolveru.

Různí lidé mají různé koníčky. Někoho baví šachy, někdo leze po skalách a někdo se rád vžívá do role jiných. Právě pro něj jsou tu larpy (zkratka anglického Live Action Role Play), tedy hry, kdy v co nejvěrnějším prostředí člověk prožívá příběh určité postavy. Nikdy jsem se žádného nezúčastnila, až letos jsem se dozvěděla o Legiích: Sibiřském příběhu, larpu z dílny spolku Rolling. Má zvědavost a záliba v historii mě přivedly k rozhodnutí si na vlastní kůži vyzkoušet, co hraní larpu obnáší a co to je, být legionářem.

Vojáci procházejí lesem.Blíží se čtvrtý březnový víkend, sedím v autě a pročítám si podklady ke své roli. Každému z hráčů byla necelý měsíc před odjezdem na základě systému preferencí přidělena postava a v dokumentu je popsána její minulost, motivy i cíle, kterých chce dosáhnout. Já budu Nataša, dcera kozáckého atamana, spolu se mnou autem cestuje můj budoucí četař Golovin a dva další legionáři. Všichni jedeme na tento larp poprvé, přestože je náš termín už pátým během hry. Chlapi si krátí cestu povídáním o děvčatech, zbraních a anabázi. Jak název napovídá, Legie jsou postaveny na příběhu československých vojáků, kteří se po první světové válce museli z východní fronty vracet domů oklikou přes Asii a Ameriku. Jedna z mála věcí, co o hře víme je, že jsme s jednotkou měli nasednout na vlak a odjet do Vladivostoku. Ovšem strhla se přestřelka a nyní budeme muset projít kusem Sibiře na další stanici. Padá noc a my konečně jako poslední z účastníků dorážíme do Hrádku u Manětína, který bude naší základnou.

Dobrou noc, bratři

Vstupujeme do sálu hrádeckého kulturního domu, a to, co vidíme, nám vyráží dech. Na pódiu se už fotí jednotlivé postavy, po celé místnosti posedávají a baví se lidé ve vojenských kabátcích, dámy v kožiších a sestry se zástěrami s červeným křížem. Jsme jediní oblečení v džínách, tričku, mikině a cítíme se nepatřičně.

„Natašo! Tu máš kabát, kalhoty a zbytek. Tady je tesák a revolver,“ začne mi rozkazovat jedna z organizátorek larpu Lucie Chlumská. Neváhám a oblečení na sebe soukám.

Když dopínám opasek, začíná oficiální program. Všichni se shromažďují pod malým pódiem. Představují se jednotlivé postavy a začínají workshopy, na kterých se učíme například, jak bezpečně šikanovat zajatce. Večer zakončuje hlavní organizátor David František Wagner slovy: „Ráno dostanete své deníky. V nich máte napsáno, co byste měli na jednotlivých stanovištích během pochodu udělat, nebo čím se zaobírat. Nejsou to rozkazy, jsou to rady. Když se od deníku odchýlíte, nevadí. Jde o to, abyste postavu zahráli tak, jak to nabízí hra, ale i tak, jak to cítíte. Dobrou noc, bratři!“

Hra nezačíná hned ráno. Nejdříve musí všichni vojáci povinně absolvovat rozcvičku. Zatímco sestry a doktor si v teple popíjejí kávičku a učí se nosit nosítka, my se plazíme po promrzlé louce a útočíme na les. Spoluhráči se pomalu začínají vžívat do svých postav. Chladným ránem se tak rozléhají povely Jaroslava Víška alias poručíka Topola, který se snaží dát svou jednotku do latě. Přichází čas naučit se zacházet s palnými zbraněmi. Jsou pouze akustické, ale i tak dost věrohodné. V nastálé chvíli chaosu si všímám, jak Tom Rádl schovává do kapsy svého kožichu jeden nepoužitý náboj. „Nikdy nevíš, kdy se bude hodit,“ říká a já si uvědomuji, že ta slova vypouští z úst jeho postava Taras Bilakov. Pokrčím rameny a vytahuju placatku vodky. Je čas začít hrát.

Buď opatrná

Vracíme se do kulturního domu a definitivně si balíme věci na cestu. Každý z nás má čutoru s vodou a zavazadlo s nejnutnějším vybavením. Na nástupu se jednotka seřadí do jednotlivých družstev. To moje je svoloč, odpad, sebranka pijanů, o kterých nikdo neví, proč do legií vstoupili. Přijíždí pro nás autobus a odváží nás neznámo kam.Sestry ošetřují raněného.

Po výstupu chvíli kráčíme s šátky na očích a nakonec se zastavujeme. Některá z organizátorek oznamuje, že poznáme, až hra začne. „Buď opatrná,“ poznávám po hlase Jakuba Podlipného. Hraje Čujkova, postavu, která mou Natašu bůhví proč pořád chrání. Najednou se ozve zvuk lokomotivy a všichni si strhávají šátky z očí. Rychle se rozhlížíme a nastává zmatek. Někdo na nás začal střílet. Vojáci zvedají zbraně k obraně a všichni běžíme pryč. Zastavujeme se až pěkný kus od místa, kde nám ujel vlak. Vedení jednotky se rozhoduje, že budeme pokračovat v cestě pěšky.

Byla cesta, byla ušlapaná

V dohledu není nic jiného než my a les. Lidi pochodující v zástupu v dobovém oblečení. Přistihnu se, že ačkoli nesnáším tvrdý alkohol, najednou vodku usrkávám s radostí. Nataša ji prostě zbožňuje. Nevím, kdy se to stalo, ale přenesli jsme se opravdu na Sibiř. Poslouchám, jak četař Golovin přede mnou vypráví jedné sestře o Petrohradu. Líčí jej tak barvitě, že bych mu věřila, že se tam narodil, kdybych nevěděla, že se ve skutečnost jmenuje Michal Havelka a je z Brna.

Za celý den míjíme několik stanovišť. Na každém z nich nás čekají nové zvraty a k některým se i probíjíme. To se pak míchají zvuky střelby s nářkem a křikem o pomoc. Ve tmě pobíhají po bojišti sestry s lucernami, aby pomohly raněným. „Podrž mi ty kleště pořádně, nemůžu najít tu kulku... Tady je. Tak a teď už ji jenom zašijeme,“ prohlašuje sestra Marie Judita, když se sklání nad mou ránou způsobenou nepřátelským revolverem. Žádná reálná krev sice neteče, nikdo ale nemáme problém zraněním uvěřit.

Zdá se, že putování nemá konce. Víc než zástup vojáku vypadáme jako zástup marodů. Já sama se po zranění sotva vleču zavěšená do Tarase. Jsou ale lidé, kteří dopadli hůře a musí je nést na nosítkách. Nikdo si ani jednou nepostěžuje. Je to ale úleva, když konečně dojdeme k našemu nocležišti, kterým je starý klášter. V nevelké místnosti se všech sedmapadesát postav ukládá ke spánku do spacáků, jediné moderní vymoženosti, kterou na místo organizátoři dovezli. Ve tvářích spoluhráčů se zračí únava, hovory jsou tiché a krátké. Najednou někdo začne zpívat. Všichni se pomalu přidávají k písni Byla cesta, byla ušlapaná. A tak sedíme na zemi, koukáme na sebe a broukáme koledu. Náš příběh se totiž odehrává právě v období Vánoc.

Ach synku, synku

Ráno na sebe nenechá dlouho čekat. Vklouzáváme zpět do kostýmů a chystáme se na odchod. Nejdřív se ale slouží mše za padlé. V lavicích před barokním oltářem posloucháme kázání našeho faráře a na závěr zpíváme píseň Ach synku, synku. Melodie se rozléhá celým kostelem a já pozoruji, že se mnoha spoluhráčům kutálejí po tvářích slzy. Popravdě k nim také nemám daleko. Teď už nikdo svou postavu nehraje, teď už ji prostě žije. Začínám chápat údajné přísloví legionářů, že na Sibiři našel Čech sám sebe.

Jednotka prochází přes pole.Jsme znovu na pochodu. Už vím, proč si legionáři mezi sebou říkali bratři. Když vyráží člověk se dvěma náboji do útoku, jsou spolubojovníci to jediné, na co se může spolehnout. Procházíme postupně územím, které ovládají banditi, narůstá počet střetů a situace se přiostřují. Začínáme být unavení nejen fyzicky ale i psychicky. Přibývá střelby do vlastních řad a kulminují osobní příběhy. Postavy se zasnubují, hádají, zabíjejí, a ani má Nataša není taková, jako na začátku.

V noci se po dlouhém běhu lesem konečně dostáváme k další vlakové stanici, kde se máme připojit ke zbytku legií. Někteří se rozhodnou v Rusku zůstat. Vznikají tak dvě skupiny, z nichž jenom jedna dále zamíří do Československa. Je načase se rozloučit, naše cesty se rozcházejí.

Cítil jsem, jak mi pod rukama uniká život

Nekončí však celá akce. Vracíme se zpět do Hrádku. Chvíli organizovaně diskutujeme o tématech celého Sibiřského příběhu, pak jen tak posedáváme, probíráme své zážitky a dojmy. Nakonec za mnou přichází Kuba Podlipný a přiznává se: „Pro mě bylo nejsilnější, když tě tenkrát střelili tím revolverem. Klečel jsem nad tebou a držel ti ránu. V tu chvíli jsem prostě byl Čujkov, ty jsi byla Nataša a já jsem měl za tebe zodpovědnost. Vím, že tam ta rána doopravdy nebyla, že ti netekla žádná krev, já jsem přesto cítil, jak mi pod rukama uniká život. Na to nikdy nezapomenu.“

Ještě dva dny po návratu domů do reality mám Natašu pod kůží. Během dne se několikrát přistihnu, že jsem v myšlenkách zpátky s bratry legionáři. Tak tohle je larp. Hra, při které se můžete jen tak nezávazně pobavit předváděním určité postavy, ale také hra, při které můžete postavou žít a skrze ni zkusit pochopit jinou dobu a jiné lidi. Samotné Legie jsou larpem, po kterém Ach synku, synku přestává být písní ze školních zpěvníků a stává se symbolem kamarádství a naděje.

Klíčová slova: larp, legie, na vlastní kůži, reportáž,

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.