27.02.2019 22:38


Za ostnatými dráty. Aby se nezapomnělo

Autor: Martina Homoláková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Ostnaté dráty, pot a krev. Výstava fotoobrazů Aby se nezapomnělo nabádá návštěvníky Alfa pasáže v Brně, aby nezavírali oči před minulostí, a přibližuje příběh z doby za železnou oponou.

 

Venku mrzne a já si v duchu vyčítám, že jsem ty rukavice přece jen neměla nechávat doma. Přibližuji se k pasáži Alfa v Brně a hledám výstavu Aby se nezapomnělo, za kterou stojí Michal Kabelka. Podle map v mobilu nacházím tmavý vchod do jednoho z domů v ulici Poštovská a ihned při vstupu mě do obličeje udeří studený vítr. Výstavu fotoobrazů o příběhu z doby za železnou oponou byste našli i poslepu, na své návštěvníky čeká do konce března přímo u vchodu. I přesto však v pasáži není ani noha. Za ozvěny každého z mých kroků přistupuji blíže a pečlivě pročítám úvodní tabuli.

Výslech

Celou výstavu procházím na jeden nádech. Míjím hlavního hrdinu při útěku přes hranice i při chycení pohraniční stráží. Každá z fotografií skrývá silné emoce. Jedno mají společné – všechny ve mne zasévají semínko strachu. Zastavuji se u třetího obrazu s titulkem U výslechu. Hlavní hrdina s pošramocenou tváří sedí na dřevěné židli u stolku s psacím strojem a odpovídá na otázky prošedivělého vyšetřovatele v koženém kabátu. Z oka mu pomalu vytéká krev, ve tváři se neodráží žádný výraz. Lze si jen domýšlet, jak sám sebe v duchu přesvědčuje, že podepíše cokoliv. Cokoliv, jen aby se ušetřil dalších ran, které v noci trýznily jeho bezvládné tělo. Zamrazí mě a chvíli přemítám nad tím, jak se lidé, které v době za železnou oponou potkal stejný či podobný osud, museli cítit. Jak zněly jejich myšlenky? Litovali? Přemýšleli o smrti?

Mějme oči otevřené

Když prohlídku ukončuji u tabule s poděkováním, vydechnu a začínám přemítat nad tím, jak jsem si dnešní ráno neměla stěžovat na řvoucí budík a že bych si měla více vážit věcí a možností, které mi dnešní doba nabízí. Mám tolik otázek! Trochu mne mrzí, že obrazů není více, aby mi alespoň na některé z myšlenek odpověděly. Vytahuji foťák a zmrzlýma rukama nasazuji objektiv. Vracím se k poslednímu dílu příběhu, který ve mne vyvolal nejsilnější pocity. Útěk. V hledáčku fotoaparátu spatřím tvář vyděšeného muže, na kterého míří dozorce v těžkých kožených botách samopalem. Během focení se pasáž začíná plnit lidmi, mnoho z nich na mě jen nevěřícně kouká a obrazy míjí bez povšimnutí. Snad že se snaží zavřít před minulostí oči, nebo možná jen spěchají za svými povinnostmi.

Smích i zamyšlení

Po pár minutách kolem obrazů prochází skupinka dětí. Většina se na ně ani nepodívá, ostatní jim věnují sotva pár vteřin. Z procházejícího davu slyším hned několik vět, ale jen několik z nich je mířeno na výstavu. „Dívej, to vypadá, jak kdyby se mu chtělo fakt hodně na záchod,“ vykřikne jeden z chlapců, načež je odměněn hlasitým smíchem svých spolužáků. Hlouček míjí mě i hlavní postavu výstavy. Ale přeci jen se u prvního z obrazů někdo pozastavil. Chlapec ve fosforově žluté bundě pečlivě sleduje druhé z vystavených děl. Nečte si popis, ale kouká do tváře hlavnímu hrdinovi. Po chvíli si začne mnout ruce a levou nohou kreslí po zemi malé kroužky. Možná že přemýšlí nad tím, jaké by to bylo, kdyby sám musel utéct. Možná že si uvědomuje, že vymoženosti dnešní doby nebyly vždy samozřejmostí. „Honzo, pojď k nám,“ ozve se ze skupiny, která před chvílí prošla kolem. Chlapec se ještě chvíli snaží vyčíst informace z výrazu muže, který úpěnlivě doufá v cestu ven, a pak se otočí a přidává se ke skupině.

Na protější straně se u jednoho z obrazů zastaví postarší muž s pečlivě pěstovaným knírem. Nahýbá se k větám tak blízko, že se jich téměř dotýká špičatým nosem a usilovně přivírá oči. Snaží se rozluštit písmena a skládat je do vět, hlavou pohybuje zleva doprava a následuje jednotlivá slova. Na konci každého řádku mu prudce cukne hlava směrem vlevo a koloběh začíná znovu. Po chvíli se odtáhne, podívá se nahoru a zamumlá pár tichých vět. V jeho slovech ale rozeznávám tiché „Bože, děkuji.“ Pak pokračuje k další z fotografií a znovu se nakloní k textu.

K výstavě se pomalým krokem přibližuje také maminka s kočárkem. Nejprve se zastaví u informační tabule a za neustálého pohupování dítěte se pustí do čtení. Batole je klidné, jako by jej mrazivá atmosféra pasáže vůbec nezasáhla. Žena pomalu přechází od obrazu k obrazu a na každý z nich se významně podívá. Když dojde k tomu poslednímu, odkašle si a změní tempo pohupování kočárku. Na mou otázku, jestli ji výstava zaujala, odpovídá, že ano. „Víte, ono by se o tomhle tématu mělo mluvit mnohem víc,“ zadívá se na dítě a pokračuje. „Hlavně teď, když jsou komunisté ve vládě. A to ani nemluvím třeba o SPD.“ Přikývnu na souhlas a s tichým cvaknutím vypínám fotoaparát. Ještě jednou se podívám na poslední obraz z výstavy a loučím se s hlavním hrdinou. Nadobro.

Klíčová slova: Výstava, Brno, komunismus

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.