24.03.2020 22:46


Za každým číslem je jeden malý silný příběh, říká dobrovolnice z uprchlických táborů

Autor: Terezie Wasserbauerová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Podle statistiky Mezinárodní organizace pro migraci přišlo na unijní území Řecka během minulého roku skoro šedesát tři tisíc běženců oproti necelým třiatřiceti v roce 2018. Ester Čapková jela minulé léto na tři týdny pomáhat dobrovolnické organizaci Samos Volunteers do uprchlického tábora na řeckém ostrově Samos. Popisuje hrozné hygienické podmínky, nedostatek pitné vody nebo lékařské péče. 

Ester s ostatními dobrovolníky, někteří z nich jsou právě žadatelé o azyl.Brno - V nefunkčním procesu vyřizování žádostí o azyl lidé žijí v uprchlických táborech dva až tři roky ve stanech a čekají, co s nimi bude. Teď jsou kvůli koronaviru některé dobrovolnické organizace zavřené, z Turecka však přichází další běženci ve velkém. Nynější situaci v táboře si nedokáže představit, už před půl rokem jí přišla neúnosná.

Proč jste se rozhodla jet dělat dobrovolnici do uprchlických táborů?

Zajímalo mě, co to je za lidi a proč přichází. Předtím jsem se o tuhle problematiku nezajímala, nečetla jsem o tom články nebo to nijak nevyhledávala v médiích. Pak jsem to ale nějak zaznamenala a cítila jsem, že se mě to taky týká. Česká republika sice neleží na okraji Evropy, ale stejně tak se nás ten problém dotýká jako člena Evropské unie. K tomu studuji sociální antropologii, tak jsem si říkala, že to má nějakou souvislost.

Jak si ostrov Samos představit?

Ten ostrov je pro turisty naprostý ráj. Krásné pláže, příroda, průzračné moře a výborné jídlo. A uprostřed toho ráje se nachází peklo v podobě toho uprchlického tábora, který se nachází asi pět až deset minut pěšky od hlavního města Samosu.

Ten vypadá jak?

Původně byl tábor postaven pro šest set padesát lidí, dnes jich tam žije sedm tisíc. Původní ubytování pro těch 650 lidí je v takových kontejnerech/buňkách, kde je alespoň střecha nad hlavou a postel. Jsou zde postavené i sprchy a záchody. Tam bydlí nejzranitelnější lidé, starší, hendikepovaní, třeba na vozíku, rodiny nebo děti bez doprovodu. Jelikož je kapacita tábora ale několikanásobně překročená, zbylých šest a půl tisíce lidí žije ve stanech okolo toho původního tábora, v takzvané džungli. To je stan na stanu, mezi nimi jsou úzké uličky, a jsou zde postaveny provizorní latríny. Několikačlenná rodina bydlí v malém stanu třeba dva až tři roky.

Nemoci se šíří velmi rychle, protože sedm tisíc lidí je namačkáno na hrozně malé ploše s nedostatečným hygienickým zařízením. Lidé se tu potýkají s krysami a hady. Problém je i s odpadem, který se nikam nevyváží, takže se rozkládá přímo v táboře, což hodně smrdí. K tomu tam přes zimu dost prší, takže všechna hlína se změní v bahno.

Můžete říct, jak tábor funguje?

Uprchlíci dostávají každý den jídlo a pití, na které se čeká i tříhodinová fronta. Na den má každý člověk litr a půl vody a třikrát denně balíčky s jídlem, které je velmi nízkokalorické a není nic moc. Na sprchu a toalety se taky čeká fronta a ve sprše můžete být tak dvě minuty, aby vyšla voda na všechny. Tábor spravuje vláda, různé neziskovky a hlavní neziskovka UNHCR (Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky pozn. red.). Ty zajišťují všechno od výuky dětí i dospělých přes organizaci volnočasových aktivit, po jídlo nebo právní pomoc.

Do jakých činností jste byla v táboře zapojená vy?

Naše organizace se zaměřovala na volnočasové aktivity pro dospělé i děti. Hlavně na výuku jazyků a sportovní aktivity, pro děti malování nebo vyrábění nějakých drobností. Bylo zajímavé vidět starší lidi, kteří seděli ve škole a poctivě se šrotili nějaký cizí jazyk. Pak jsme měli prádelnu s dvanácti pračkami. Ta prala šest dnů v týdnu, osm hodin denně a stejně jsme dokázali vyprat každému člověku jen jednou za čtyři měsíce. Byli jsme jediná prádelna, co to na tom ostrově dělala.

Všimla jste si nějakých rozdílů ve zvyklostech jiných kultur?

Když jsme měli otevřený nějaký kurz pro všechny, tak tam vzhledem k muslimské kultuře byli hlavně muži, ženy mezi ně nechodily. Takže jsme dělali speciálně dámská odpoledne, jen pro ženy, kde se šilo a učily se jazyky. 

Jací lidé do těch táborů přichází?

Nejvíce uprchlíků v řeckých táborech je z Afghánistánu, skoro polovina. Převážně to jsou mladí muži, těch je tam také skoro polovina. To je dáno i tím, že výsadu odejít z domova mají muži a cesta je velmi náročná. Čtyřiatřicet procent je pak dětí. Většinou lidé přijíždějí úplně bez věcí, protože je museli po cestě odhodit, na malý člun si toho moc vzít nemůžete. Za každým číslem je ale jeden malý silný příběh.

Co je po příchodu čeká?

Přijímací kolečko vypadá tak, že se nejdříve v táboře zaregistrují, vezmou jim otisky prstů a dostanou policejní papír, který slouží jako občanský průkaz do doby, než bude vyřízena žádost o azyl. Otisky prstů slouží k tomu, aby potom nemohli zažádat o azyl v jiné evropské zemi. Zároveň dostanou datum pohovoru, který rozhodne o tom, jestli mají právo na azyl v Řecku, potažmo Evropě, nebo budou deportováni zpátky do domoviny. Po rozhodnutí dostávají buď status uprchlíka, nebo zamítnutí, proti kterému se mohou odvolat. Do té doby jsou žadatelé o azyl. Ten systém ale bohužel vůbec nefunguje, takže nyní dostávají datum pohovoru v roce 2022 nebo 2023. Takže ví, že budou v táboře dva až tři roky čekat na pohovor, který rozhodne o tom, co s nimi bude dál.

Co tedy mohou dělat v mezičase, než se dostanou k pohovoru?

Můžou si vyřídit nějaké papíry a pracovat, jenomže nezaměstnanost v Řecku je vysoká, a tak sehnat si práci jako uprchlík je skoro nemožné. Leda pracovat pro neziskovky, třeba jako překladatelé, jenomže těch míst moc není. Připadají si tam míň než lidi, cítí absolutní bezmoc, nemají žádnou kontrolu nad svým životem, nemohou dělat nic pro to, aby ten azyl dostali. Snaží se tedy aspoň nějak zabavit a zapojovat do programů neziskovek.

Jaký je vztah místních obyvatel k uprchlíkům?

Třeba ze začátku, když tam začali imigranti v roce 2015 přijíždět, tak byli místní hodně vstřícní a pohostinní. Postupem času, jak uprchlíků přibývalo a loni jich na tom malém ostrůvku žilo sedm tisíc, přitom místních obyvatel pět tisíc, je ten vztah už úplně jiný. Dneska už uprchlíci nemůžou skoro do žádných restaurací ve městě a ze čtyř pláží smí jenom na jednu.

Byla pro vás práce v táboře psychicky náročná?

Měli jsme nařízeno, že s nimi nemáme navazovat žádné hlubší vztahy, nemáme se s nimi stýkat ve svém volném čase a že máme být profesionální. Držet si neustále ten odstup bylo náročné. Protože lidé, kteří tam nic nemají, ztratili všechno, nechali za sebou své domovy a rodiny, tak hrozně lehce přilnou ke komukoliv, kdo se jim snaží nějak pomoct nebo je na ně hodný.

Neustále jsem si byla vědomá své převahy nad nimi. Že mám ten pas, přijela jsem tam dobrovolně a můžu kdykoliv odjet. Bylo to cítit v každém rozhovoru. Jak jsem se jich mohla ptát, jak se mají, když jsem viděla, v jakých podmínkách žijí a že se dneska probudili tím, že je kousla krysa do nohy. To se nedá popsat, když jdete mezi těmi stany a lidé z nich na vás koukají, cítíte ten smrad a tu bezmoc. To na vás hrozně dopadne, jak se něco takového může dít v Evropě v roce 2019.

Naplňovala vás ta práce? Pocit, že pomáháte?

Cítila jsem, že to, co dělám, má smysl, a je dobré. Nejvíc mě bavila práce s dětmi. Někdy to bylo těžké. Pokud jsme neměli dost věcí pro všechny, tak jsme je nedávali nikomu. Ti lidé pocítili v životě velkou nespravedlnost, měli toho málo, a když měl někdo něčeho víc, tak kvůli tomu vznikaly zbytečné potyčky a pře. Skoro všichni si v sobě nesli nějaké trauma, ať už ze své domovské země, nebo z té cesty nebo životem v takových podmínkách.

Stalo se vám, že se o vás někdo ucházel?

(smích) Často. Žádosti o ruku jsem dostávala skoro co druhý den. Je to samozřejmě nejjednodušší způsob, jak dostat, když ne azyl, tak povolení k přechodnému pobytu.

Ptali se vás na Česko?

Když jsem řekla, že jsem z Česka, tak první otázka byla, jestli jsou Češi rasisti. Na to bylo pro mě, po spoustě útoků na mešitu v Brně, těžké odpovědět.

Co jste si z této zkušenosti odnesla?

Pocítila jsem k těm lidem nejen lítost a zároveň i mírný strach z toho jaká masa jich je, ale taky respekt za to, že se dokáží usmívat v podmínkách, ve kterých žijí. Bylo to pro mě velké zjištění. Vidět, jak to tam doopravdy vypadá, a kdo jsou ti lidé zač. Zároveň si uvědomit co to znamená být bílá a mít pas, se kterým můžu v podstatě kamkoliv, oproti jiným státům světa.

Jaká je momentálně situace v táboře?

Na začátku března situace eskalovala po prohlášení Turecka, že nebude uprchlíkům bránit v migraci do Řecka. Od té doby se příliv uprchlíků zvyšuje. Řecko se snaží nikoho nepouštět a bránit hranice, to obnáší i násilí. Dobrovolnické organizace mluvily o tom, že je situace šílená, a vůbec už nedělají to, co předtím. Organizace, pro kterou jsem dobrovolničila já, je teď zavřená kvůli koronaviru.

Co když se koronavirus rozšíří i do uprchlických center?

Už tehdy jsem si nedovedla představit, že to tam může být ještě horší. Oficiálně byl na celý tábor jeden lékař, pak tam byli Lékaři bez hranic, kteří byli extrémně přetížení, měli sto pacientů za den. S nedostatkem lékařské péče tam může umřít hodně lidí.

Dá se ta situace nějak změnit?

Když uprchlíci začali v Řecku demonstrovat proti špatným podmínkám v táborech, tak v Samosu byla vzpoura dost brutálně potlačena a odpovědí byla přestávka v odvozu jídla na tři dny. Určitě je třeba, aby byli uprchlíci přerozdělováni nejen do zařízení na pevnině, ale hlavně do jiných zemí Evropské unie. Také by se měl výrazně zefektivnit a urychlit proces udělování azylu. Není přece možné, aby lidé žili tři roky ve stanu.

Vy jste byla nedávno i v centru pro běžence v Sarajevu. Bylo to něco jiného než v Řecku?

Tam byla ta situace úplně jiná, protože lidé tam nezůstávali, ale snažili se procházet do dalších zemí. S českou organizací Pomáháme lidem na útěku jsme lidem prali oblečení, mohli se u nás osprchovat a zároveň v teple trávit volný čas, bylo to místo kde se mohli cítit zase trochu víc jako lidi. Chodili k nám převážně Maročané a Alžířané, lidé ze zemí, kde není válka nebo nejsou jinak ohroženi na životě, tedy ekonomičtí migranti.

Dostanou se do Turecka, a pak se přes balkánský poloostrov pěšky dostávají do Bosny a Hercegoviny, přes kterou se snaží přejít do Chorvatska. Když je v Chorvatsku policisté chytí, tak jim zabaví telefony, peníze, zkrátka všechno, a pošlou je zpátky přes hranice. Většinu tvořili mladí muži. Ti lidé to zkouší mnohokrát, někteří měli i deset pokusů. Čím víc jsem z té migrační problematiky poznávala, tím víc jsem viděla, jak je to složitý a komplexní problém, jak je každý člověk jiný a touží po něčem jiném a jak k těm lidem přistupují státy odlišně.

Klíčová slova: migrační krize, uprchlíci, uprchlické tábory, Samos, Řecko, Sarajevo

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.