09.03.2015 15:03


Z deníku Evropanky - Do Bruselu a zpět ve třech dnech

Autor: Klára Galová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Co se lidem vybaví, když se řekne Brusel? Pivo, hranolky, vafle, nějaké ty památky a… instituce Evropské unie. Dá se to všechno zvládnout za tři dny a jako součást víceméně organizované skupiny studentů žurnalistiky?

DEN 1

Je před desátou dopoledne a já sedím na letišti opodál smluveného místa a netrpělivě vyhlížím kohokoliv, kdo by vypadal, jako že by měl být součástí naší výpravy. Výpravy vybraných studentů žurnalistiky (ale i jiných oborů) do Evropského parlamentu pořádané Informační kanceláří sídlící v Praze, abych byla přesná. Nadšení mě nepřechází od doby, kdy mi bylo e-mailem oznámeno, že jsem mezi vybranými šťastlivci. Ba naopak, mé nadšení se stupňuje. Po zběžné rychloanalýze skupinky lidí stojících pár metrů ode mě usuzuju, že to asi budou ti, na které čekám. „Žurnalistická cesta do Bruselu?“ ptám se opatrně paní, o níž se domnívám, že jsem s ní komunikovala elektronickou poštou a že bude pro následující tři dny naší průvodkyní. Její kývnutí mě uklidní a vzápětí dostávám tašku s informačními prospekty, blokem, rozpisem naší cesty a dalšími pozornostmi. Pomalu se dávám do řeči s ostatními žurnalisty, dohromady je nás něco kolem dvaceti, a tak nějak začínám tušit, že tohle bude stát za to a že se mám proč a nač těšit.

Už u odbavení zavazadel zpozoruju muže, jehož obličej je mi odněkud povědomý. Pavel Telička, uvědomím si následně. Jeden z českých europoslanců, s nimiž máme další den domluvené setkání a diskuzi. Cesta letadlem začíná příjemně. „Tohle letadlo prý nemá filanž!“ nese se spolu se smíchem naší skupinkou. Během letu sice pociťujeme turbulence, se slečnou přes uličku si vyměníme zaskočené pohledy, ale ani se nenadějeme a už přistáváme na bruselském letišti. S úlevou se opět shledáváme se svými zavazadly a pokračujeme za našimi průvodci. Kromě Markéty Oravcové nás doprovází ještě její kolega Jan Pátek. Autobus nás odváží z letiště do hotelu. Po vstupu do pokoje neskrývám své nadšení, hotel je to opravdu luxusní a navíc v docházkové vzdálenosti budov Evropského parlamentu a také stanice metra.

Po ubytování odcházíme do Parlamentaria, tedy návštěvnického centra EP. Většinou studenti pouze procházejí expozicí, našim průvodcům se však podařilo zajistit pro nás možnost vyzkoušet si roli europoslance na vlastní kůži, a to prostřednictvím takzvané role playing game. Dostáváme chytré telefony, jsme rozřazeni do čtyř politických frakcí a pak se pokoušíme prosadit dva návrhy zákona. U svých kolegů pozoruju, že jsou lehce nesví z toho, že jsou v situaci, kdy si mají hrát. Vždyť jsme přece dospělí žurnalisté, ne děti! Nakonec však všichni zjišťujeme, že hra je opravdu propracovaná a v rámci přidělených politických frakcí popouštíme uzdu své soutěživosti a bijeme se za své názory.

Kolem šesté hodiny dostáváme rozchod. Jsem unavená z cestování, ale přesto si nemůžu nechat ujít možnost prozkoumat Brusel po vlastní ose. Domlouvám se s dvěma kolegy, Šimonem a Anetou, a vyrážíme do víru velkoměsta. Nebo spíše „víru“. Překvapuje nás, jak málo lidí se pohybuje v metru a celkově v centru města. Já jakožto samozvaný gastronaut navrhuju navštívit jednu ze zaručeně skvělých restaurací, po nichž jsem pátrala ještě doma na internetu. Nakonec se shodneme na návštěvě podniku, který se specializuje na burgery. Odzbrojuje mě přímočarost, vřelost a hlavně kvalita angličtiny obsluhy, objednáváme si a za chvíli nám na stole přistává jídlo. Z estetického hlediska je podle našich názorů rozkošné a zachyceníhodné, proto fotíme jako zběsilí a smějeme se sami sobě. Spokojení a hlavně sytí se následně vydáváme prozkoumat centrum. Můj smysl pro orientaci selhává, naštěstí Aneta se navzdory blond odstínu svých vlasů ukazuje být dobrou navigátorkou.

DEN 2

Ráno se mi nechce z pohodlné postele, nakonec se přemůžu a odcházím na snídani. Ta mi doslova vyráží dech a sama si děkuju za předchozí rozhodnutí opustit pokoj. Nakládám si na talíř lívance, čerstvé vafle, sladké pečivo, kiwi a marakuju, kterou tímto pasuji na svoje nejoblíbenější ovoce. Popíjím čerstvě vymačkaný pomerančový džus a cítím se nesmrtelná. Po tomto ranním zážitku se mi nechce nic, jen snídat v takovém stylu až do konce svého života. S žalem v srdci se zvedám od stolu a následně skupinově odcházíme do budovy Evropského parlamentu, kterou v současnosti hlídá hned několik ozbrojených mužů.

Evropský parlament. Foto: Klára Galová

Po bezpečnostních kontrolách podobným těm na letišti se ale bez problému dostáváme dovnitř. Upřímně, cítím se jako v Jiříkově vidění, a užívám si to. Na začátek je pro nás připraveno setkání se zpravodajem veřejnoprávního média a laťka je hned nasazena opravdu vysoko. Jeho profesionální přístup a zároveň skromné vystupování na mě opravdu zapůsobí. Následně nás čeká seznámení s audio video technikou, studii, tiskovými službami a konečně pásmo diskuzí s europoslanci. Nejdříve se setkáváme s Olgou Sehnalovou, následovanou Petrem Machem. Na toho se těším, protože moje čerstvě posílená evropská identita se chce konfrontovat s někým, kdo zastává opačné názory. Euroskeptik Mach však mé senzacechtivé já lehce zklame. Nepůsobí totiž tak radikálně, jak jsem čekala. Na scénu přichází Pavel Telička, muž přísného vzezření. Sbírám odvahu a ptám se, jaké je jeho vnímání rozdílů mezi prací pro Evropský parlament a pro Evropskou komisi, s níž už má také zkušenosti. „Během práce v soukromém sektoru jsem si odvykl mít šéfa. V Evropské komisi to tak bylo, zato v Europarlamentu je to volnější. Prostředí tady je živější, dochází k politickým střetům. Postavení a prestiž komisaře je sice vyšší než u europoslance, ale pro mě je důležitá nezávislost. Dá se říci, že práce pro Europarlament mi vyhovuje více,“ odpovídá zastřeným hlasem na mou otázku a já se cítím vítězoslavně. Kolega z Karlovy univerzity však takové štěstí nemá. Jeho otázce o zahraniční politice strany ANO Telička vytýká přílišnou obecnost. „Vy mě teda slušně drtíte,“ konstatuje trochu bezradně Kryštof ve snaze Teličku alespoň rozesmát. Bezvýsledně. Europoslanec téměř po celou dobu debaty razí metodu poker face, což umocňuje jeho profesionální vystupování. Nakonec se setkáváme s Luďkem Niedermayerem a Michaelou Šojdrovou. Druhá jmenovaná mě překvapí tím, že ke konci debaty si vyměňujeme role a ptá se také ona nás. Odkud pocházíme či jakou roli by Evropská unie měla plnit především.

Sympatické zakončení dne, říkám si, když opouštíme místnost a spěcháme na hotel, abychom se připravili na společný večer u sklenice belgického piva.

DEN 3

Po včerejší zkušenosti se snídaní vstáváme o půl hodiny dříve. Neodolám a opět podléhám voňavým vaflím. Člověk si je tam připravuje sám, čerstvé, což ještě umocňuje moje nadšení. Ukládáme si kufry do úschovy a vydáváme se směr Evropský parlament.

Máme se setkat s tiskovým mluvčím delegace ODS Janem Křelinou. Už nás ani nepřekvapuje, že nás vítá upravený, dobře oblečený a charismatický muž. Dívčí část naší výpravy totiž obdivuje pány podobného ražení v areálu Evropského parlamentu téměř na každém druhém kroku. Poslední osobnost, s níž máme besedu, je europoslankyně za KSČM Kateřina Konečná. Debata se podle očekávání točí směrem k situaci na Krymu a komunistka odpovídá tak, jak jí její politická příslušnost velí. S Bárou a Anetou, mezi nimiž sedím, si vyměníme několik nesouhlasných komentářů. Setkání se chýlí ke konci a my se těšíme na oběd a na následné několikahodinové volno. Zasvětíme ho nákupům v centru Bruselu. Ke konci dne už sotva pleteme nohama, takže se i docela těšíme na odjezd na letiště.

V letadle se zabořím do sedadla a během několika chvil usínám. Probudí mě až slova sousedky: „Vstávej, už přistáváme.“ Pilot přistane tak, jako by to snad byla ta nejsnadnější věc na světě, a my jdeme opět vyhlížet svá zavazadla. Je půl jedenácté večer a čeká mě ještě asi hodinová cesta hromadnou dopravou do bytu příbuzných, u nichž nocuju. V metru mě začne zpovídat zprvu nevinně vypadající muž důchodového věku. Když se dozví, že studuju žurnalistiku a že jsem se právě vrátila z Europarlamentu, začne se ptát, jestli opravdu hodlám pracovat pro západní kapitalisty, pravdoláskaře, zkorumpované politiky, židovské magnáty a kdo ví koho ještě. Achjo, tak to vypadá, že už jsem asi zase v České republice, postesknu si…

Klíčová slova: Evropský parlament, Evropská unie, Brusel, Belgie, cestování

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.