28.04.2013 15:33


Vzít, či nevzít? (se)

Autor: Tereza Chaloupková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Když jde holčička po ulici, podívá se tam skoro vždycky. Stejně tak větší slečna nebo paní. Kluk to neudělá nikdy. Možná, když ze zvědavosti zatahá maminku za rukáv a ptá se, co tam ty divné figuríny dělají. Chodím kolem té výlohy každý den, a tak to vidím na vlastní oči. Chlap o ní okem nezavadí, ale není ženy, která by ji alespoň na vteřinku neomrkla. Není to nic zvrácenějšího než výloha svatebního salónu.

 

Tereza Chaloupková, Autor: Lucie Schovancová

Těžko říct, co je na slově svatba tak sprostého, že na tento návrh tématu muži odpovídají zaraženě a z valné většiny slovy „snad bych ještě raději počkal“. Přitom sprosťárny mnohem větší mají vyzkoušené už všechny. Možná si přečetli definici svatby na wikipedii. O svatebním obřadu, po kterém následuje zpravidla šťastné období. O rozbíjení talířů, létajících květinách a hlavně podpisu listiny o vstupu do manželství. Neumím si to jinak vysvětlit, než že z nějakého důvodu muže právě nejvíc děsí onen papír. Papír na celý život, no kdo si umí tu hrůzu představit. Něco ještě horšího než strašné utrpení nosit u sebe povinně občanku. No brr. Oblíbený argument, a pravdivý, je samozřejmě, že na lásku člověk nepotřebuje listinu. Ale není celý život náhodou o tom, že definujeme sami sebe a své okolí? Ty jsi má matka, a já tvá dcera. A nikdo jiný už to být nemůže. Není celá definice manželství právě o tom? V listině, kterou novomanželé na radnici podepisují, se nepíše, že jeden manžel nemůže žít v Americe a druhý na Korsice. Že nemohou mít oddělené majetky. Že manžel i manželka nemohou mít jiné spolunocležníky. Instituce manželství už dávno není kamenná neměnná forma, která vyrábí jedno manželství jak druhé. Je na čase odhodit už konečně předlistopadové stereotypní představy.

A z druhé strany. Mohou snad dívky za to, že většina lidových tradic se zaměřuje na prognostiku toho, za jak dlouho se už dívka provdá? Vrhání bačkorou o Vánocích, házení kytic na svatbě, dokonce existuje pověra, že dívka, která sní právě ten svatební koláček, který se pekl v rohu pekáče, se do roka JISTOJISTĚ provdá.  Společenský imperativ provdaných děvčátek jako by vytvářel vdavkuchtivé ježibaby nahánějící nevinné ovečky - svobodné muže. A zajmou je, pozor prosím, papírem! To je přece něco tak nezničitelného a nekonečného skoro jako egyptské pyramidy. Sami sociologové tvrdí, že se nemáme podivovat nad tím, že některá manželství skončí rozvodem, ale že se máme upřímně divit tomu, že některá vydrží.

Teď by se hodilo takové to americké „oh, come on!“ Už dávno neplatí, že manželství je nadosmrti. Stačí jedno slovo, najít ten zpropadený papír a donést ho advokátovi. To, že ten papír po manželech požaduje, aby byli „zpravidla šťastní“, neznamená, že je bude kontrolovat nějaký Big Brother a měřit jestli jsou opravdu dostatečně šťastní. Štěstí si definujeme sami, už nějaký čas. Tak proč ještě stále tolik lidí věří tomu, že stejně tak to není i s manželstvím?

Klíčová slova: Glosa, svatba, manželství, papír, zpravidla šťastní

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.