18.05.2020 16:24


Vysokozdvižný vozík jí amputoval dva prsty a kus paty, díky tomu už nezná strach

Autor: Anita Hofmannová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Lucie Králová si jeden ze svých nejhorších životních zážitků nepamatuje. Loni v dubnu ji přejel vysokozdvižný vozík, který jí téměř utrhl nohu v kotníku a vlivem následného pádu na zem jí praskla lebka. Od tohoto pracovního úrazu uběhl už rok. Lucie tvrdí, že se teď má nejlépe za celý svůj život – událost jí dala kamarády, partnera a obnovení vztahu s matkou.

Vysokozdvižný vozík jí způsobil pracovní úraz. Autor: Pixabay.com

Uherský Brod – Lucie Králová ještě minulý rok v dubnu pracovala v továrně na lisování plastu. Jejím úkolem bylo vkládat materiál do lisu a seřizovat ho tak, aby mohl správně fungovat a plast tavit. Teď je kvůli vážné nehodě v pracovní neschopnosti a doufá v uznání nároku na odškodné.

Tehdejší den v práci vypadal až do večera jako každý jiný. Kolem šesté hodiny večer byla na školení v jedné z místností. Následující dvě hodiny si nepamatuje. „Vracela jsem se z přestávky, ale poslední, co si pamatuji, je, jak odcházím ze školení o bezpečnosti práce, které se ten den konalo, a podepisuji papír. Potom už jen tma a probuzení v nemocnici. Prý se to stalo v osm večer, takže dvě hodiny po tom setkání, ale tu dobu mezi tím si vůbec nevybavím,“ líčí sympatická černovláska. Ohledně celé události má v hlavě zmatek, a tak se jí detaily vybavují těžko. „Vyšla jsem zpoza rohu a řidič třítunového vozíku mě prostě přejel,“ převypráví událost tak, jak ji slyšela z útržků od ostatních. „Uzavřelo se to jako nehoda, protože jsem mu tam vstoupila tak, že neměl šanci tomu zabránit. Podle mě je to nesmysl, prostě nedával pozor,“ myslí si Lucie, která si z těžké nehody nese doživotní následky. 

V té době už sice sedmadvacetiletá žena bydlela sama v bytě jen ve společnosti tří koček, ale předtím žila přes dvacet let s matkou. Jejich soused byl shodou okolností primář záchranné služby, který Lucii ten den vezl v sanitce. „Já jsem v té době neměla s matkou moc dobré vztahy. Dva roky jsme spolu nemluvily, ale on jí hned volal, protože se znali dlouho, a připravil ji na to, že nejspíš přijdu o nohu, jelikož to vypadalo opravdu špatně,“ vypráví a v její tváři je vidět, že na tyto chvíle nevzpomíná ráda.

Úraz mladou ženu fyzicky poznamenal na zbytek života. „Ten vozík mi v podstatě utrhl nohu v kotníku,“ popisuje samotnou událost. „Probudila jsem se na jednotce intenzivní péče se sádrou po koleno a nevěděla nic. Bohužel, část tkáně začala odumírat a museli mi amputovat dva prsty – palec a ukazováček. Taky část paty. Čekalo se, kam až nekróza postoupí, protože kdyby se ještě o kus rozšířila, uřízli by mi celou nohu.“ To se naštěstí nestalo, Lucie se z nehody vzpamatovala poměrně rychle, a tak teď chodí běhat jako dřív, obouvá si vysoké podpatky a kromě toho, že má občas problém sehnat padnoucí boty, jí podle jejich slov nic nechybí. 

Tři měsíce po nehodě strávila v nemocnici. „Vozík mě chytl za kotník a nejspíš mě ještě táhl za sebou, protože jsem na druhé noze měla strženou kůži a strašné modřiny. Dodnes některá místa na té noze necítím, asi se tam přerušilo pár nervů. Při tom nárazu jsem spadla nešťastně na zem tak, že mi praskla lebka a na mozku se objevila krevní sraženina. Ta se ale naštěstí později vstřebala,“ líčí statečně uplynulý rok léčení. „Po třech měsících v nemocnici trvalo další tři měsíce, než jsem začala aspoň trochu chodit,“ dodává.

Lucie se na svět ale dívá optimisticky. Z velké části za to může právě nehoda. „Hodně mě to ovlivnilo, začala jsem svůj volný čas trávit jinak. Už si neříkám, že mám času dost, ale když něco chci udělat, tak nečekám a prostě to udělám. Přestal pro mě existovat strach. Nikdy třeba neřeknu, že někam nejdu nebo něco neudělám, protože se bojím,“ usmívá se a je vidět, že si za svým novým životním názorem stojí.

„Paradoxně mi to hodně dalo. Moji kolegové a kamarádi si během mého pobytu v nemocnici přišli pro klíče od bytu, a aniž bych je o něco poprosila nebo se jen zmínila, vzali si kočky k sobě domů, chodili mi zalévat květiny a vybírat poštu. Udělali to úplně automaticky, a to se tenkrát ukázalo, kdo jsou ti praví přátelé.“ 

Ačkoliv by to v dané situaci bylo pochopitelné, na řidiče, který ji před rokem přejel, negativní názor nemá. „Za celou dobu jsem žádný vztek vůči němu nepocítila, protože vím, že to byla nehoda. Já jsem před pěti lety taky zavinila nehodu, těžce jsem zranila paní a samozřejmě to nebylo schválně. Vím tedy, jak lehké je se do takové situace dostat a že za to člověk kolikrát v podstatě nemůže,“ uzavírá celý příběh optimistickým pohledem.

Z důvodu intimních informací bylo Luciino jméno redakcí pozměněno.

Klíčová slova: pracovní úraz, story, příběh, vysokozdvižný vozík, amputace, životní příběh

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Nový komentář