28.11.2017 12:15


Ve snech mi bylo dobře, líp než vzhůru, říká o depresích mladá blogerka Zrzka

Autor: Zuzana Kašparová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Na protější židli v jedné útulné pražské kavárně usedá vysoká zrzavá slečna s milým a zdánlivě i klidným úsměvem. Občas na chvíli přestává mluvit a při míchání horkého moštu před sebou přemýšlí, jaká slova do svého příběhu o depresích použít. „V depresích jsem za dnešní anonymní svět ráda. Na ulici by mi stejně nikdo nepomohl,“ říká jedenadvacetiletá Pražačka, která o svých zkušenostech píše blog „Thegingergirlslife“, kde si neřekne jinak než Zrzka. „Své jméno a z velké části i obličej si nechávám pro sebe. Je pro mě tak snazší psát opravdu upřímně,“ vysvětluje Zrzka a s očima upřenýma někam do dálky pomalu dopíjí svůj nápoj. 

 

Pamatujete si první chvíli, kdy jste si uvědomila, že je s vámi něco špatně?

Někdy na začátku března jsem brečela v posteli a najednou jsem měla strašné křeče v břiše. Bylo mi fyzicky příšerně zle. Ale trvalo mi, než jsem se zvedla a šla za mamkou, která byla vedle v pokoji. Vím, že jsem se snažila na ní volat, ale spala, a tak mě neslyšela. Měla jsem pocit, že umírám. Tak špatně mi bylo. Ale vlastně mi připadalo, že na jednu stranu umřít chci. To byl ten moment, kdy jsem si řekla, že je to se mnou fakt špatné. Vyvrcholily tím mé psychické stavy, s kterými jsem už tak rok žila. 

Dokážete ty stavy popsat?

Bylo to zvláštní. Nebyla jsem schopná nic dělat, propukala jsem často v pláč. Hodně jsem spala a nechtěla jsem vylézt z postele. Neměla jsem chuť k jídlu, a tak jsem nejedla. V ničem jsem neviděla smysl. Nic jsem nechtěla dělat, ani ty věci, které mě baví. Byl pro mě problém s čímkoli začít. Neměla jsem sílu se zvednout a vzít si z poličky knihu. Takže se to začalo točit. Já jsem něco dělat chtěla, ale ono to z nějakého důvodu nešlo, a tak jsem žila v naprosté pasivitě. Jen jsem ležela a spala. Ve snech mi bylo dobře, líp než vzhůru. Měla jsem dost pozitivních snů. O to víc se mi chtělo v posteli zůstat.

Víte, co ve vás takovéto stavy mohlo spustit? Kde byla příčina?

Myslím si, že se toho prostě nahromadilo hrozně moc. Jedním z důvodů byla škola, která mě nenaplňovala. Později jsem studovala dvě najednou, a nakonec jsem se rozhodla obě studia ukončit. Také jsem byla v komplikovaném vztahu a viděla jsem lidi kolem mě se trápit. Aktivně jsem to neřešila a ono se to pomalu hromadilo. Byly to různé maličkosti. Jenže já se nikdy nenaštvala a nešla řvát někam do lesa. Nevybila jsem si zlost, ale uzavřela jsem se ještě víc do sebe. Nesnáším konflikty, tak jsem se jim snažila vyhýbat. To mě postupně svazovalo víc a víc.

 

POMOCI SAMA SOBĚ


Jak na takové chování reagovali vaši blízcí?

Kamarádi to většinou nevěděli. Nejčastěji mě zhroucenou viděl můj tehdejší přítel, který netušil, jak na to má reagovat. Říkal mi, že to není normální, že s tím mám začít něco dělat. Byl to nakonec i on, kdo to vygooglil a jako první mi řekl, že mám asi deprese. Já jsem to tušila, ale nechtěla jsem si přiznat, že bych mohla být psychicky nemocná.

Co se dělo poté? Začala jste se léčit?

Nejdřív jsem to řekla mamce. Ta tomu nejprve nechtěla věřit. Brzy jí ale došlo, že to nejspíš opravdu budou deprese. Další týden se to zvrtlo a mamka mě odvezla do Krizového centra RIAPS. To je místo, kde nabízejí okamžitou psychiatrickou pomoc. Tam jsem poprvé mluvila s psychiatrem. Byl to také první a poslední psychiatr, který na mě měl hodinu. Ti další dva, které jsem zkusila, se mnou mluvili tak patnáct minut.

Jen patnáct minut? Jak je to možné?

Asi jim pojišťovny víc neproplatí. (smích)

Co jste za tak krátký čas stihli probrat?

Právě, že skoro nic. To je také jedna z věcí, která mě dodnes frustruje a proč ještě stále nemám psychiatra, ke kterému bych chodila. Mám pocit, že mě nikdo pořádně nediagnostikoval. Řekla jsem, že mám deprese, a tak mi předepsali prášky. Čekala jsem, že to se mnou budou řešit více do hloubky.

Takže vám psychiatr předepsal léky hned po prvním sezení?

Ne, já jsem totiž přišla s tím, že prášky nechci. Chtěla jsem si povídat, vymluvit se a stanovit si priority. Potřebovala jsem mluvit o všem ze svého pohledu, otevřeně. Blízkým jsem všechno říct nemohla. Vždycky jsem musela část zamlčet, abych jim třeba zbytečně neublížila. Psychiatr v RIAPSU mi řekl, že můj odmítavý postoj k lékům chápe, ale že si myslí, že prášky budou potřeba, protože to zašlo už moc daleko. Ještě jsme ale počkali. Předepsal mi je až můj druhý psychiatr.

Pomohly vám?

Ta první dávka mi nepomohla. Řekli mi, že jsou slaboučké, takové bonbonky pro mladé. Nevěděla jsem, jestli to vlastně nebylo placebo. Měla jsem k práškům hodně skeptický postoj, teď je už beru pravidelně.

Pomáhá vám tedy něco jiného? Něco, co jste si třeba našla sama?

Několik věcí. Jednou z nich je zábava. Ať už je to hraní her nebo třeba pití alkoholu s kamarády. Se mnou alkohol totiž dělá to, že jsem najednou veselý a zábavný člověk, který se nebojí mluvit. Baví mě, kdo jsem, když piju. A nemusím toho vypít hodně. Kupodivu alkohol i dobře snáším.

Potom je určitě důležité dodržovat řád, ale v depresích je to také neuvěřitelně těžké.

V létě jste odletěla na téměř dva měsíce do Jihoafrické republiky, kde žije váš otec. Byl to z vaší strany pokus o únik z reality a hledání nového řádu?

Ano, určitě. Chtěla jsem od všeho vypadnout. Ale zjistila jsem, že neuteču. Bylo to tam stejné, ale bylo mi hůř. Protože kromě toho, že jsem byla psychicky svázaná, tak jsem tam ani nemohla vyjít z domu a jít, kam jsem chtěla, bylo to tam nebezpečné. 

Můj otec se svou přítelkyní sice předem věděli, jak na tom jsem. Tátova přítelkyně má s depresemi dokonce své zkušenosti, a tak jsem od ní čekala pochopení. Ale to jsem nedostala. Poprosila jsem je, ať mě budí každý den v devět, že potřebuji nějaký řád. Oni to udělali jen dvakrát. To nebylo dobré. Tátova přítelkyně argumentovala, že přeci nemůžu čekat, že mě donutí dodržovat režim. Ale to bylo jediné, co jsem po nich chtěla. Ona mi na to odvětila, že když měla ona sama deprese, tak věděla, že když se nezvedne, tak jí bude hůř. Jenže to já jsem s ní nesdílela. Mně bylo lépe ve snech, ve spánku.

 

OTEVŘÍT SE SVĚTU


O svých zkušenostech jste začala psát blog. Co vás k tomu vedlo?

Vždycky jsem byla silnější v psaní než v mluvení. Mám tak možnost si své myšlenky srovnat. Také jsem se tímto způsobem otevřela některým mým přátelům, kteří mé chování nechápali. Překvapilo mě, že mi pak psali, že mají vlastně podobné zkušenosti, ale obdivují mě za mou otevřenost. To mě povzbudilo, abych psala dál.

Objevily se i negativní reakce?

Třeba babičky to nechápou. Nechápou deprese a hlavně to, že o tom ještě píši. Mají zavedené, že se o takových věcech nemluví. Přitom hlavním tématem starších lidí jsou právě nemoci. Bolest zad a hlavy je v pořádku, ale psychické poruchy jsou tabu. To je další věc, která mě hrozně štve, a je to důvod, proč píši svůj blog. Nemá to být tabu. Zatímco babičku bolí koleno, tak mně se nechce žít. Nevidím smysl života. Obě dvě se ráno probudíme a vezmeme si na to lék. Cítím, že je to to samé.

Jak jste v těch nejhorších chvílích přemýšlela o smyslu života?

Úvahy o smyslu existence pro mě byly stěžejní. Uvažovala jsem tak, že jsme přeci jen malí mravenci, kteří se točí na jedné kouli mezi nekonečno dalšími koulemi. K tomu se ještě rozpínáme do nekonečna. Když začnu přemýšlet takhle ve velkém, tak se ten smysl strašně rychle ztratí. Teď se učím hledat smysl v malých všedních věcech.

To vám pomáhá?

Jak kdy. Ale uvědomuji si, že přemýšlení o smyslu celého vesmíru pro mě momentálně nemá význam.

Co byste doporučila lidem s podobnými problémy? Máte nějaké doporučení?

Víte, asi ani ne. Jednak nejsem ve fázi, že bych se už přes své špatné stavy dostala, a tak byla schopná říct, že vše bude zase dobré. To nedokážu. Protože mám sama občas pocit, že to dobré nebude. Co bych ale chtěla říct je, že pokud člověk myslí, že má deprese, tak ať to nenechá zajít tak daleko, jako jsem to nechala zajít já. Rok jsem to neřešila a doufala jsem, že se to vyřeší samo, dostala jsem se tak na velmi tenký led.

Klíčová slova: deprese, blog, psychika

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.