11.01.2021 20:14


Vánoce jsme strávili zavření doma a bez návštěv. Jediné výlety byly cesty na testování, říká nemocná covidem

Autor: Lenka Hubáčková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Jaké to je mít covid-19 o Vánocích? O tom napsala redaktorka Stisku ve svém deníku z karantény.

Vánoce s covidem místo s rodinou – to je realita našich letošních svátků. O víkendu před Vánoci jsme se potkali s tetou Magdou, která později zjistila, že je pozitivní. Bohužel ne v tom dobrém smyslu. A tak začalo zprvu nenápadné promořování celé naší rodiny.

Den 1, středa 23. prosince

„Já asi necítím,“ říká mamka při přípravě oběda. Je den před Vánoci, všichni už jsme vánočně naladění a ani zdaleka netušíme, jaký kolotoč tahle jediná věta právě odstartovala. Děláme rodinnou poradu a shodujeme se, že dneska pro jistotu zůstaneme doma a uvidíme, co se bude dít dál. Píšu příteli, ať dneska nechodí. Mamka vtipkuje, že to má určitě z rýmy, a víc to neřešíme.

Později ji ale začíná bolet hlava a jde si lehnout. Já s taťkou se pouštíme do zdobení stromečku. Díváme se u toho na pohádky a máme prostě pohodu. Červené, zlaté a stříbrné baňky visí různě na větvičkách a už to opravdu vypadá jako Vánoce.

Den 2, čtvrtek 24. prosince

Ráno se probouzím a s očekáváním se dívám z okna, jestli se předpovědi přece jen nemýlily a přes noc nenapadl sníh. Nemýlily a nenapadl. Takže je tady zase klasický upršený Štědrý den. To, že tento den bude všechno jen ne klasický, zjišťuju ve chvíli, kdy vycházím z pokoje. Na sedačce vidím ležet mamku s obkladem na čele. Nevypadá moc dobře. Místo dopolední procházky, sledování pohádek a válení se, mě čeká vaření, smažení a uklízení. Super.

Ujišťuji se, co a jak mám přesně udělat, a pouštím se do práce. Začínám houbovou polévkou k obědu, přesně podle mamčiných instrukcí. „Kolik tam mám dát těch hub?“ ptám se. „Podle toho, jak moc to chceme houbové,“ dostávám odpověď, ze které nejsem o moc moudřejší. Ne že bych byla ve vaření úplně marná, ale štědrovečerní večeře mě přece jen trošku stresuje. Další na řadě je salát. K mému překvapení se do jeho přípravy zapojuje i taťka, a tak nám to jde dobře od ruky. „Mami, jestli tohle necítíš, tak máš asi vážně covid,“ prohlašuji při míchání cibulky s octem, protože ta vůně doslova bije do nosu.

Po obědě obaluji kapra, abych měla později už všechno nachystané a mohla jen smažit. „Chceš s něčím pomoct?“ ozývá se táta z obýváku. Z odpovědi, že může umýt nádobí, ale není moc nadšený, takže to radši udělám sama.

Konečně chvilka volna. Při první pohádce, kterou za dnešek vidím, obdivuji mamku, jak to všechno každý rok zvládá. Do toho ještě rychle píšu rodině a kamarádům přání k Vánocům. „Hele, nenecháme se nakonec radši otestovat? Ať víme,“ říká taťka a dodává, že stejně budeme doma kvůli mamce, ale můžeme mít jistotu. A tak začíná první kolo hledání volných míst na testování na covid. Zanedlouho ale zjišťujeme, že najít nějaká volná místa není jen tak. Ještě k tomu o Vánocích. „Nejbližší volný termín je v neděli,“ prohlašuje taťka otráveně. „Ale to je až za tři dny,“ říkám a přemýšlím, jak dlouho se ještě s nikým neuvidíme. Registrujeme se tedy na antigenní testy na neděli. Dokonce si je budeme sami platit, protože ty hrazené pojišťovnou už byly obsazené.

Blíží se čas večeře a poprvé za dnešek všechno vypadá normálně. Dárky pod stromečkem, prostřený stůl a naše rodina oblečená ve svátečním. Nevím, jestli se mamka tak moc přemáhala, nebo jí bylo na chvíli jednoduše lépe, ale vypadala dobře. Ten nejdůležitější moment Vánoc nám covid přece jen neukradl a my si společně užili Štědrý večrer.

Den 3, pátek 25. prosince

Dnes bychom normálně jeli k babičce Blance a strávili den s celou rodinou. Místo toho mamka třičtvrtě dne prospí s bolestmi hlavy a já s taťkou se díváme na pohádky. Pořád se cítíme dobře. Asi to za nás oba schytala mamka. Chudák.

Svíčkovou na oběd nám babička poslala po tetě Blance, prý aby nás neošidila. Takže aspoň o tu nepřijdeme. „Tak co ve Znojmě? Jak jsou na tom?“ ptá se táta u jídla. „Tetě přijde, že je jen nachlazená. Ale asi to mají všichni,“ tlumočím, co jsme si psali. „Jinak jsou všichni v pohodě.“

Den 4, sobota 26. prosince

„Dneska už mě hlava bolí míň,“ zmiňuje máma během dalšího dne s pohádkami. Dobrou zprávu ale za chvilku přebije tím, že babička Blanka měla ráno teplotu. Podle ní je to prý z toho, že ji ofouklo na zahradě. Každopádně jde zítra na testy, takže nepanikaříme a počkáme, jak to dopadne. „No babička Eva vedle je taky nějaká nachcípaná a má rýmu,“ říká táta jen tak mimochodem. „Ta to snad nechytla, vždyť já jsem tam za celé Vánoce nebyla,“ říká mamka.

Den 5, neděle 27. prosince

Je to tady. Po čtyřech dnech konečně jedeme na testy. „Holky a bolí to?“ ptá se po cestě na brněnské Výstaviště taťka, protože my už s testováním máme předchozí zkušenosti. „Ne, je to spíš nepříjemný. Navíc je to rychlovka,“ uklidňuju ho.

Táta jde jako první, já s mamkou máme rezervaci až v dalším bloku. Když přicházíme před bránu u odběrového místa všichni mají poctivě roušky a dodržují rozestupy. Instrukce nám sděluje mladý muž těsně před tím, než nás pouští dovnitř. „Nejprve půjdete na pokladnu, kde vyřídí vaši rezervaci. Dostanete lístek s číslem a ten předáte zdravotníkovi, který si vás převezme. Roušku si sundáte až na jeho pokyn,“ vysvětluje.

Opravdu to není nic složitého. Dezinfekce, rozestupy, pokladna, odběr. A je hotovo, bylo to vážně rychlé. „Tak tentokrát mi tu tyčinku strčila dost hluboko,“ stěžuji si se smíchem v autě, když odjíždíme. Po cestě se ještě stavujeme v lékárně. „Já tam skočím,“ nabízím se. Než vyjedeme z Brna na dálnici, přichází taťkovi výsledek. Je negativní. Já s mamkou dál netrpělivě čekáme.

Pípnutí SMS slyším přesně ve chvíli, kdy otevírám dveře našeho domu. Vytahuju mobil a – POZITIVNÍ – cože? Ukázalo se, že jsem bezpříznakový pacient. A já už byla pomalu jednou nohou u přítele, abychom si udělali opožděné Vánoce. Tak nic. Mamka je samozřejmě taky pozitivní, ale to nás nepřekvapilo.

Den 6, pondělí 28. prosince

Mamka už vypadá úplně zdravě, jen ještě pořád nemá čich. Podle pokynů v SMS voláme naší praktické lékařce, abychom se domluvili, co dělat dál. Přes telefon s námi vyplnila jakýsi dotazník o tom, jaké máme příznaky, a vše nám vysvětlila. „Karanténu budete mít teda do 6. ledna. Počítá se to od pozitivního testu, ano? Jinak dělejte všechno jako do teď,“ popisuje. Nakonec posílá tátu na přesnější PCR testy, protože je podle ní divné, že se od nás nenakazil.

Kvůli tomu, že jsme poctivky, budeme doma o pět dní dýl. Super. No nic, jdeme najít testy pro taťku. Když má žádanku od lékaře, nemůže to být přece nic složitého. Opak je pravdou. V Brně jsou první volná místa až po Novém roce, ne-li až po konci naší karantény, a tak s hledáním bojujeme i podruhé. Čtvrtek, dobře to už zní lépe. Ale je to ve Znojmě. „Tak se projedu. Hlavně ať už to mám za sebou,“ vzdává to táta. Já se ještě znovu objednávám na antigenní testy na Výstaviště. Jen tak pro kontrolu, když jsem bezpříznaková. Chci mít trošku přehled, jak na tom jsem.

Den 7, úterý 29. prosince – Den 8, středa 30. prosince

Mamce už otrnulo, a tak začala řešit úklid i práci. Já psala seminárky do školy a táta odpočíval. Je přece jediný zdravý, a tak to nemůže riskovat. Jen covid se dál rozšiřuje po naší rodině. Babička Blanka je po testech pozitivní a od ní se na vánoční návštěvě nakazila i teta Blanka s manželem.

Den 9, čtvrtek 31. prosince

Vstávám a nejde elektřina. Tak třeba bude ten den negativní ve všech smyslech, pomyslím si. „Já tě do toho Brna odvezu,“ říká mi taťka, „tady je zima, jak nejde kotel, a v autě si aspoň zatopíme.“ Tentokrát už vím, co a jak, a tak jdu před bránu u testování opravdu na čas, abych tam zbytečně nečekala.

Na rozdíl od neděle, jediný, kdo dnes dodržuje rozestupy, jsem já. Nechápu to. Zrovna tady, kde je velká pravděpodobnost, že covid někdo má, a lidé se můžou nakazit. „Nejprve si prosím každý vydezinfikujte ruce a postupně pokračujete k pokladnám,“ dává nám pokyny stejný mladík jako v neděli. I přes jeho instrukce se u dezinfekce všichni tlačí jeden přes druhého, hlavně aby byli první na řadě. Já se ale nenechávám rozhodit a radši si pět minut počkám. „Odběr byl příjemnější než v neděli,“ povídám tátovi po cestě domů.

Nedočkavě čekám na výsledek, i když se pro mě nic nezmění. I s negativním výsledkem musím být v karanténě. Nerozumím tomuto systému. Ale i přes to jsem potěšená, když mi přijde zpráva, že jsem negativní. Alespoň mám dobrý pocit, že už nikoho nenakazím, a na tři měsíce mám protilátky a klid.

Den 10, pátek 1. ledna – Den 15, středa 6. ledna

Silvestra ani Nový rok jsme nijak zvlášť neslavili. Doma jsme si přiťukli a podívali se na pár ohňostrojů, které byly skrz mlhu vidět. Zbylé dny naší karantény jsou už velmi podobné. Podle našich výpočtů by už i mamka měla být negativní, a tak všichni děláme, co je potřeba. Zvládáme školu i home office a odpočítáváme, kdy už konečně budeme moct jít ven.

Ve středu voláme naší lékařce. Ta se ujišťuje, že už nemáme žádné příznaky, a bez dalších průtahů nám karanténu ukončuje. Máme to za sebou. Zvládli jsme to s paralenem a bez jediného volání z hygieny. Naštěstí jsme se s nikým neviděli, protože trasování evidentně nefunguje a po patnácti dnech by ani nemělo smysl.

Klíčová slova: Vánoce, covid-19, testování, deník, reportáž

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.