12.11.2018 15:33


Válka na Ukrajině trvá, lidé potřebují materiální i psychickou podporu, říkají dobrovolnice

Autor: Anna Absolonová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Zpravodajství

I přes to, že se o válce na Ukrajině přestalo v Česku téměř mluvit, boje v této oblasti stále pokračují. Lucie Ruzhová a Lenka Poklopová se rozhodly vydat na východ této země, aby pomohly obyvatelům Ukrajiny, kterým válka zasáhla do života. „Nemusíte pomoci několika stovkám lidí nebo zastavit válku, ale i malá pomoc může mít velký dopad,“ říká v rozhovoru jedna z dobrovolnic Lucie Ruzhová.

Dobrovolníci při stavbě plotu

Letos v létě se Lucie s Lenkou vydaly na Donbas pomoci lidem, kteří zůstali v oblastech postižených válkou. Na Ukrajinu se vydaly s dobrovolnickou organizací Chuť pomáhat, která se na svých Dobrokempech zaměřuje na podporu civilistů ve východní části země. Ta je od dubna roku 2014 postižena válkou mezi proukrajinskou stranou a ruskými separatisty. Téměř dva týdny tak se skupinou dobrovolníků pomáhaly lidem na ukrajinské straně konfliktu.

Kdybyste měly příležitost, byly byste ochotné odjet pomoci i na stranu ruských separatistů?

Lenka: Civilisté za konflikt, který se odehrává na jejich území, nemohou. Pokud bych mohla rozesmát dítě, které žije na druhé straně konfliktu, neváhala bych. Tak jednoduché to však není. Pomáhali jsme na ukrajinské straně. Proto už není možné vyjet pomáhat také na druhou stranu fronty, kde by nás považovali za zvědy.

Lucie: Určitě bych ochotná byla. I na druhé straně jsou civilisté, kteří trpí. Problém je v tom, že na druhé straně nikoho takového, jako jsme my, nechtějí. Neuspěl tam ani Člověk v tísni.

Jak jste se dozvěděly, že je možné odjet jako dobrovolník na Ukrajinu?

Lucie: Tuto možnost mi poskytla nezisková organizace Mise naděje, ve které působím jako koordinátorka. Organizace ji svým členům nabídla za odvedenou práci a pro jejich osobní růst. Někdo dostává za odměnu knihu nebo čokoládu, my zase příležitost působit na východní Ukrajině.

Lenka: Já jsem se o dobrovolnickém kempu dozvěděla od svojí spolubydlící. Jednou jsme měly na bytě oslavu, kde mi kamarádka o této možnosti vyprávěla. Nálada byla nakloněna spontánním činům, a tak jsem se rozhodla na kemp také přidat. Ten večer jsem si prostě uvědomila, že teď je ten správný moment někomu pomoci. Následující ráno jsem si už brala v práci dovolenou a vyplňovala přihlášku.

Před kempem jste se tedy neznaly? 

Lucie: Lenku jsem poznala ve vlaku směrem na Ukrajinu. Tak vysmáté osoby si nejde nevšimnout, především, když je celý vagón v polospánku.

Když padá bomba, musíte otevřít pusu

Jak vypadala vaše cesta na Ukrajinu? 

Lucie: Vlakem a autobusem jsme se s ostatními dobrovolníky dopravily do Užhorodu. Na místě jsme byli brzo, a tak jsme měli možnost celý den město poznávat. Večer jsme nastoupili na vlak a přes noc se dostali do Kyjeva, kde jsme se šli podívat na náměstí Majdan. Večer opět přišla doba odjezdu a další den jsme se probudili ve městě Slavjansk, kde jsme se připravovali na naši činnost.

Jak taková příprava probíhá? 

Lenka: Učili jsme se základní fráze v ruštině. Také jsme dostali školení, jak se chovat v konfliktní zóně. Pokud někde hrozí výbuch, neměl by člověk utíkat, ale lehnout si na zem a otevřít pusu, aby mu tlaková vlna neprorazila ušní bubínky. Na silnici si člověk musí dávat pozor na spadlé stromy, které ve válečných oblastech neleží přes cestu jen tak. Jsou tam často položeny záměrně jako překážka, kterou je nutno objet. V místě objezdu se pak může nacházet mina, která pod autem vybuchne.

V jaké oblasti jste na Ukrajině působily? 

Lenka: Většinu našeho pobytu jsme strávily právě ve Slavjansk v místní církvi, kde jsme připravovaly jednotlivé projekty naší mise. Následně jsme se na 4 dny přesunuly přímo do frontového města Krasnohorovka. Tam jsme se podílely na stavbě dětského hřiště, připravovaly dřevo na zimu rodinám, které se nemohou zabezpečit samy, a pořádaly dětský tábor. Někomu tyto činnosti mohou připadat nevýznamné, ale místním obyvatelům jsme alespoň trochu pomohly vyřešit dennodenní starosti či zpříjemnit žití v těžkém období.

Lucie: Sekání dřeva na zimu se může někomu jevit jako banální věc. Problém je v tom, že v této oblasti zůstali převážně děti a staří lidé, pro které je činnost fyzicky náročná. Většina přístupného dřeva navíc patří vojákům a do lesa jít nemůžete, protože hrozí, že šlápnete na minu. Z toho důvodu se do oblasti musí dřevo také dovážet.  

Lenka: Zajímavá byla i práce s dětmi. V Krasnohorovce žijí děti permanentně ve strachu, že se něco může stát. Z toho důvodu bylo trochu obtížné vymýšlet pro ně hry. Bylo nám řečeno, že pokud vyhodíme do vzduchu míč, děti si automaticky lehnou na zem ze strachu, že se jedná o bombu.

Říkali jste, že jste spaly v místní církvi. Dobrokemp je tedy organizovaný nějakou církevní institucí? 

Lenka: To přímo ne, ale většina dobrovolníků byla nábožensky založených včetně našeho koordinátora.

Vy samy věříte v Boha? 

Lucie: Ne, my dvě věřící nejsme. Pohybovat se mezi lidmi z této komunity pro mě byla nová zkušenost a po celou dobu jsme se tématu víry určitým způsobem dotýkali. Jeden den jsme například navštívili evangelickou církev, kam nás vzal vedoucí naší skupiny a před odjezdem do Krasnohorovky jsme se společně modlili a zpívali žalmy.

Byl nějaký rozdíl v tom, za jakým cílem jste na Ukrajinu jely vy jako nevěřící a ostatní jako věřící? 

Lenka: To ani ne. Někteří ale například říkali, že se na Ukrajinu vydali pomáhat, protože jim tuto cestu ukázal Bůh. My měli oslavu na bytě (smích). Připadalo mi, že tito lidé to mají v hlavě často hodně srovnané. Už v mladém věku vědí, co od života chtějí.

Lucka: Každý se tam dostal z jiného důvodu, ale všichni jsme tam byli za jediným cílem.

Nejméně v bezpečí jsme si připadaly v Brně na nádraží

Co jste dělali, když jste zrovna nepracovali? 

Lucie: Ve volném čase jsme se seznamovali s okolím kolem nás, ale především jsme trávili čas spolu. Jeden večer jsme například sledovali dokument o konfliktu na Ukrajině. Druhý jsme pro změnu seděli, povídali si a hráli u toho na kytaru. 

Lenka: Pobyt jsme si zpříjemňovali návštěvami místní kavárny, chodili jsme na zmrzlinu a na kvas, což je typický ukrajinský nápoj vyráběný kvašením obilnin. Také jsme se chodili proběhnout kolem jezera nebo jsme grilovali. Ve Slavjansk jsme se také účastnili oslav Dnu nezávislosti Ukrajiny.

Lucie: Ze Dne nezávislosti máme jeden smutný zážitek. V ten den se všude zpívalo a tancovalo a na náměstí se konaly různé koncerty. V jednu chvíli jsme si však všimli, že opodál stojí skupina vojáků a zapalují svíčky. Dozvěděli jsme se, že to jsou svíčky za jejich kamarády, kteří ve válce padli. U jednoho z vojáků stál chlapeček, který pak v jednu chvíli vojáka obejmul. Dodnes nevíme, jestli to byl jeho syn, nebo třeba úplně cizí dítě. V ten moment jsme si ale řekli, že tady už není co slavit a odešli domů.

Vaše vyprávění i přesto vypadá, jako by se jednalo o poměrně bezstarostný pobyt, i když jste byli v bezprostřední blízkosti válečného konfliktu. Nastala někdy chvíle, kdy jste se o sebe bály? 

Lenka: S ostatními dobrovolnicemi jsme si dělaly legraci, že nejméně v bezpečí jsme si připadaly v Brně na nádraží (smích). Na Ukrajině jsme se pak byli podívat v několika opuštěných domech, jejichž obyvatele z místa vyhnala válka. Než jsme navštívili jeden takový dům v Krasnohorovce, tak nám bylo řečeno, že se může stát, že na dům přiletí raketa. Bylo by to ale hodně nepravděpodobné, s větší pravděpodobností mě na ulici srazí auto. Takže i v takových situacích jsme se cítili bezpečně. Organizace by nás neposlala nikam, kde by nám hrozilo bezprostřední nebezpečí.

Setkali jste se na Ukrajině s jinou pomocí z dalších zemí?  

Lucie: Přímo v Krasnohorovce má stan Člověk v tísni, který tam pro místní vykopal vrt na pitnou vodu nebo už podruhé opravuje školu, která byla zničena střelbou. Jsou tam i menší organizace, jako humanitární služba Pax.

Jaký vliv má pomoc dobrovolníků v této oblasti? 

Lucie: Myslím si, že opravdu velký. Nemusíte pomoci několika stovkám lidí nebo zastavit válku, ale i malá pomoc může mít velký dopad. I když nasekáte dřevo jedné rodině nebo si budete hrát s jedním dítětem, tak to přece stojí za to. Funguje to jako vlna. Tím, že jsem se rozhodla nějak vyjet a pomoci, ovlivnilo i moje okolí, to zase okolí mého okolí… A to jsme stále jen v Česku.

Lenka: Svou přítomností jsme podpořili obyvatele zejména psychicky, což vnímám jako důležitější než materiální pomoc. Když místním v zoufalé situaci ukážete cestu nebo možnosti, dáte jim vizi a příležitost se uživit, má to smysl.

Lidem by se mělo pomáhat v místě konfliktu

Má česká veřejnost dostatek informací o možnosti pomoci ve východní části Ukrajiny? 

Lenka: Česká veřejnost nemá především informace celkově o situaci na Ukrajině. Spousta lidí v Česku ani neví, že ukrajinský konflikt stále trvá, protože o něm česká média úplně přestala informovat.  Z toho důvodu jsme se rozhodly uspořádat v Brně a v Praze přednášky, jejichž cílem je povědomí o situaci na Ukrajině šířit.

Vy samy jste si před odjezdem zjišťovaly informace o aktuální situaci?

Lucie: O konfliktu na Ukrajině jsem věděla, ale co jsem měla možnost se dozvědět přímo tam, tak jsem vlastně ze začátku nevěděla vůbec nic. 

Lenka: Znala jsem jen základní fakta. Před odjezdem jsem se samozřejmě informovala, do čeho jedu. Věřila jsem, že neziskovka by nás nikdy neposlala do míst, kde bychom se mohli ocitnout v ohrožení života.

Evropská unie minulý rok rozhodla o zmírnění podmínek pro Ukrajince, kteří chtějí na území EU přijet a pracovat. Mělo by se pomáhat lidem na Ukrajině v jejich domovině, nebo by měly země Evropské unie uprchlíky z této oblasti přijmout? 

Lenka: Myslím si, že konflikty by se měly řešit tam, kde vznikají.

Lucie: To je velmi těžká otázka a nemyslím si, že jsem ta správná osoba na odpověď. Podle mého názoru není ani jedna varianta ta správná. Měla by se v tom najít rovnováha. Je skvělé, že unie rozhodla o zmírnění podmínek pro lidi z této oblasti, kteří zde mohou najít pracovní uplatnění a živit rodinu buď na dálku nebo jí zde připravit zázemí na přestěhování. Máme tu volná pracovní místa, kde se tito lidé mohou uplatnit. Stejně tak důležitá je ale pomoc v jejich domovině. Lidé často nemají peníze, aby podnikli takto dlouho cestu. Zároveň jim můžeme v jejich zemi poskytnout práci, tak, jako to dělá Chuť pomáhat.

Změnil vás pobyt na východě Ukrajiny?

Lucie: Ano, rozhodně. Veškeré zkušenosti v životě vás formují. Když jedete do oblasti, kam se obvykle na dovolenou nejezdí, tak pocítíte úctu k lidem, kteří tam žijí a zamyslíte se nad rozdílem vašeho a jejich života. Uvědomíte si, že máte obrovské štěstí v životě a vážíte si mnohem víc věcí, které pro vás byly samozřejmostí. Když jsem přijela domů, nemohla jsem si tu zvyknout. Okolí mi moc nerozumělo a ani nemohlo, protože já jsem v tu chvíli byla v úplně jiné realitě než oni. Chtěla jsem se vrátit zpět na Ukrajinu.

Lenka: Opět jsem si uvědomila, že my máme být s každým probuzením za co vděční, protože někdo další takové štěstí nemá.

Lucie Ruzhová

Lucie Ruzhová je třiadvacetiletá studentka sociální pedagogiky a poradenství na Masarykově univerzitě. Mezi její zájmy patří horolezectví, hudba, umění a cestování. Působí jako koordinátorka ve studentské neziskové organizaci Mise naděje.

Lenka Poklopová

Osmadvacetiletá Lenka Poklopová vystudovala ekonomiku a management na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity. V současnosti pracuje v odvětví mezinárodního obchodu, ve volném čase sportuje a cestuje. Bydlí v Brně.

Klíčová slova: Ukrajina, válka, Donbas, dobrovolnictví

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.