10.03.2019 22:02


V Ugandě jste za hlupáka, pokud si z toho, co vám prochází rukama, nenecháte část pro svou rodinu, říká Kateřina Chauveau

Autor: Veronika Jelínková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Ugandské dítě potřebuje na jeden školní rok 7 500 korun. Tato částka pokryje výdaje na oděv, obuv, školní pomůcky, ale hlavně na školní obědy a zdravotní péči. Tím, že dítě chodí do školy, dostává každý den najíst. Znalosti jsou v pořadí potřeb odsunuty. Dříve cestovní průvodkyně Kateřina Chauveau dnes pomáhá dětem ve východní Africe postavit se na vlastní nohy.

Kateřina Chauveau

 

Brno - Bwindi Orphans je malá nezávislá nezisková organizace působící od roku 2004 v oblasti deštného pralesa Bwindi v Ugandě. Pomáhá dětem z nejchudších poměrů na jejich cestě za vzděláním a schopností se uživit. „Do uganských vesnic nevozíme žádná západní moudra. Zaměřujeme se na nejpotřebnější a snažíme se jim naslouchat," vysvětluje koordinátorka organizace Kateřina Chauveau.

V čem se Bwindi Orphans liší od jiných velkých humanitárních organizací?

Právě tím, co jste v otázce už nevědomky řekla, velikostí. Díky tomu, že jsme opravdu malá organizace čítající pouze mě, deset dobrovolníků v České republice a další dva v Ugandě, jsme schopni mít všechno pod kontrolou. Nemáme žádné prostředníky, za vše neseme osobní zodpovědnost. Lidem, kteří se rozhodnou podpořit dítko v Ugandě, jsme schopni doložit, co konkrétně jsme za jeho peníze nakoupili.

Zmínila jste absenci prostředníka. Myslíte si, že skeptický přístup lidí k dálkové finanční pomoci není od věci?

Nemůžu mluvit za ostatní a rozhodně nechci hanit jiné organizace. Realita je ale taková, že peníze se po dlouhé cestě, kterou musejí od dárce až k potřebným urazit, někdy ztrácí. Když člověku v Ugandě něco prochází rukama, je v očích druhých hlupák, pokud si něco nenechá pro svou rodinu. Může ho zavrhnout i celá vesnice. Existují ale různé způsoby, jak těmto situacím předcházet. My konkrétně se z tohoto důvodu vyhýbáme prostředníkům a snažíme se mít nad vším dohled. 

Jak takový proces pomoci od člověka z Česka vypadá?

Stanovili jsme částky, za které víme, že jsou děti schopny celý školní rok fungovat. Na základní škole je to 7500 korun. To pokryje vše, od jídla, uniforem, vybavení, až po zdravotní péči. Částka se s úrovní vzdělání zvyšuje. Pokud děti potřebují školní uniformu, zaplatíme krejčímu nejdříve půlku s tím, že další půlku dostane až jakmile si všechny děti své hotové uniformy převezmou. Dárcům do Česka posíláme pravidelně zprávy o novinkách, pokrocích a aktuální fotografie.

Jak se spolupracuje s lidmi z takto chudých oblastí?

Ne vždy je to jednoduché. Nemůžeme si představovat, že si jako bílí Evropané přikráčíme do naprosto odlišné kultury a beze slov si budeme okamžitě notovat. Jejich způsob života i komunikace jsou značně rozdílné. Nesnažíme se vozit do chudých ugandských vesnic žádná západní moudra. Zaměřujeme se na potřebné a snažíme se jim naslouchat.

Odlišit opravdu potřebného od jiných nemůže být vždy jednoduché. Jaká je vaše zkušenost a postup?

Když jsme do Afriky přijeli poprvé, v našich očích byli všichni chudáci a ti nejvíce potřební. Po čase jsme ale zjistili, že právě ti v prvních řadách, kteří jsou slyšet nejvíce, nejpotřebnější zdaleka nejsou. Největší chudáky nevidíte, nepřijdou k vám volat o pomoc. Ugandská kultura je v tomto velice odlišná, tamější lidé nemají ve zvyku někde vystoupit a promluvit. Pro nás je hlavním způsobem komunikace řeč, což se od nás museli do určité míry naučit. Pokud se chtějí zapojit do projektu pocházejícího ze země západu, musí se vytvořit kompromis.

Jak často a za jakým účelem do Ugandy jezdíte?

Zhruba třikrát do roka. Když přijedu, uděláme velkou schůzi, abych zjistila momentální problémy k řešení. Během tohoto shromáždění také vybíráme nové děti do projektu. V současnosti máme pod svými křídly kolem devadesáti rodin. Říkám rodin, většinou se ale jedná o sirotky, které má v péči teta, sourozenec nebo prarodič.

Jakým způsobem děti do programu vybíráte?

Já osobně se do výběru nezapojuji. Tuto zodpovědnost jsme přenechali rodinám, které v programu již jsou. Apelujeme na ně a říkáme jim: vy znáte své spoluobčany a budete nám za ně ručit. Spoléháme, že do svého okruhu chtějí přijmout pouze ty, kteří do něj skutečně patří. Zatím se nám tento způsob osvědčil.

Kolik má váš projekt ročně úspěšných absolventů?

V daném okamžiku máme přibližně stopadesát svěřenců. Každý rok se zhruba patnáct z nich vyučí a je schopno si samostatně začít vydělávat. Po dokončení učebního oboru zařizujeme pro absolventy do jejich startu také náčiní. Švadleně koupíme šicí stroj, zedníkovi nářadí.

Co je na vaší práci koordinátorky Bwindi Orphans to nejtěžší a nejnáročnější?

Právě proto, že jsme malá organizace a já dohlížím na každý detail našeho projektu, nejnáročnější je zorganizovat si čas. Má práce nemá žádné hranice, ze začátku jsem se v ní ztrácela. Dávala jsem tomu všechno a nechala se strhnout. Jenomže postupně se snažíte mít také vlastní život a získat odstup. Mám velké štěstí, že spolupracuji s tak úžasnými lidmi. Jsou to dobrovolníci se stejně vřelým vztahem k Ugandě a tamějším lidem, jako mám já.

Kromě humanitární práce se věnujete také prodeji ugandské kávy. Jste spoluvlastníkem společnosti Bwindi Coffee. Co vás přivedlo k založení této firmy?

Vždycky jsem měla ráda kávu a při mých návštěvách ve východní Africe jsem nechápala, proč v hotelech nepodávají jejich výbornou ugandskou arabiku. Místo ní jsem všude dostala jen dováženou. Tenkrát jsem oslovila různé pěstitele kávy a začala s nimi jednat. Za ty roky strávené v Ugandě jsem ale našla spoustu výborných produktů, nejenom kávu. Na své přednášky a prezentace o Bwindi Orphans jsem dovážela ochutnávky vanilky, kakaových bobů nebo sušeného ovoce. Tohle vše jsme se rozhodli zařadit do naší nabídky. Hlavní myšlenkou při zrodu Bwindi Coffee bylo získat peníze z prodeje kvalitních ugandských produktů na provoz neziskovky.

Jak funguje spolupráce s ugandskými farmáři?

Mluvíme o farmářích, kteří obdělávají velice členitý terén, často nemají nic lepšího než manuální stroje a s kávovými zrny pracují doslova „doma na koleni“. Pochopitelně je to náročné. Snažíme se je motivovat našimi obchodními zvyky, za kvalitnější kávu vyšší cena. Schopnost určit, zda je kávové zrno kvalitně zpracováno, je však poměrně dlouhý proces. Od farmáře nakoupíme vysušená zelená zrna, která pak v Česku opražíme a až poté ochutnáme. Zpětnou vazbou se snažíme farmáře učit lepším výsledkům.

A když zrovna necestujete do Ugandy, jaká je vaše náplň práce z Česka?

Neustálá práce u počítače, bohužel. Komunikuji s kolegy v Ugandě a mimo to se s kolegy v Česku snažíme o propagaci našeho projektu. Pořádáme přednášky, děláme výstavy a prezentace. Ideální by pro mě bylo, kdybych se mohla věnovat hlavně tomu, co dělám v Ugandě. Můj tamější kamarád rád říkává, že jsem v jeho zemi častěji, než bývám doma. Dříve by nebyl daleko od pravdy, dnes ale mám dvě malé děti a do Afriky se dostanu na tři týdny třikrát do roka.

Klíčová slova: cestování, uganda, humanitární pomoc, Bwindi Orphans, rozhovor

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.