10.05.2015 19:56


V Rumunsku se po letišti procházely krávy, říká pilot

Autor: Karousová Iveta | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Pilotem se chtěl stát už od dětství. V kluzáku seděl poprvé ve čtrnácti letech a na motorové letadlo přesedlal v osmnácti. Nyní studuje Jan Honzek prvním rokem obor profesionální pilot na Vysokém učení technickém. Rád by se létáním živil, lákají ho hlavně exotické země. Tři týdny strávil v Rumunsku, kde pomáhal s leteckou vakcinací lišek.

Brno – Když byl Jan Honzek malý, bydlel s rodinou v Holandsku asi deset kilometrů od letiště. „Každý den jsem se díval, jak mi nad hlavou vzlétávají a přistávají letadla, hrozně se mi to líbilo,“ popisuje nadšeně. K létání se dostal náhodou, když se přestěhoval do České republiky. „Přišel za mnou kamarád, že začíná v Liberci s plachtěním. Vyzkoušel jsem si to a brzo jsem se ujistil, že se tomu chci věnovat,“ vzpomíná na letecké začátky. Strach neměl nikdy, spíš než výšky nebo možného pádu se bál svého instruktora.

Pilot Jan Honzek v letadle. Foto: archiv Jana Honzka.V osmnácti letech poprvé řídil motorové letadlo. Nalétáno má zhruba sto dvacet hodin. „Stále jsem ale na začátku,“ přiznává. Snaží se létat alespoň jednou týdně, záleží však na počasí. V zimě je rád, když se může proletět jednou do měsíce. „Bál jsem se, že po nástupu na vysokou školu už nebudu mít na létání tolik času, ale snažím se jezdit každý víkend domů, kde můžu létat,“ vypráví.

Létání je drahý koníček, vystudovat vysokou školu nestačí. Průkaz soukromého pilota, který Honzek vlastní, stojí zhruba sto dvacet tisíc korun. Slyšel ale už o lidech, kteří za tento průkaz zaplatili přes dvě stě tisíc. „Když chce někdo řídit dopravní letadla, musí počítat s tím, že za všechny kurzy a kvalifikace zaplatí přibližně milion. Ani potom ale nemá vyhráno, letecké společnosti si totiž vybírají spíše zkušenější piloty. Začátečníky posílají na krátké trasy nebo do méně oblíbených destinací, jako je třeba Afrika,“ popisuje Honzek.

Součástí pilotních zkoušek jsou i psychotesty, o kterých se nejen mezi piloty poslední dobou často mluví kvůli havarovanému německému letadlu. Každá společnost si vytváří tyto testy sama, například na Slovensku se nedělají vůbec. „Nejdou moc do hloubky, inteligentní člověk je snadno obejde. Můžu být třeba sériový vrah, ale když budu chtít, vyjde mi v testu, že jsem slušný člověk,“ myslí si mladý pilot.

Podobná náhoda, která ho k létání přivedla, ho zavedla do Rumunska. Měl zájem vyzkoušet si jedno z letadel, které vlastní Vysoké učení technické. „Ředitel leteckého ústavu mi řekl, že to letadlo v Česku moc času netráví, protože se s ním létá do Rumunska na očkovací mise. Většinou tam odlétají studenti třetího ročníku, ale když už jsem projevil zájem, ředitel mi to nabídl, i když jsem zatím v prváku,“ uvádí.

Díky tomu mohl pomáhat s leteckým očkováním lišek proti vzteklině. „V každém letadle sedí pilot a operátor. Zatím nemám licenci na komerčního pilota, proto jsem dělal jen operátora. Do speciálního stroje jsem vkládal návnady z rybí směsi, ve kterých byla schovaná vakcína. Letadlo tyto návnady automaticky vystřeluje po sto metrech,“ říká a dodává, že například v Polsku se návnady stále vyhazují ručně. Každý den létal přibližně šest hodin. „V letadle se po chvíli udělalo hrozné teplo a ta rybí směs se roztékala a šíleně smrděla,“ líčí s úšklebkem.

Rumunsko na něj udělalo velký dojem, nedá se ale říct, že úplně pozitivní. „Myslel jsem si, že je na tom Česká republika špatně, ale po tom, co jsem zažil v Rumunsku, jsem změnil názor. Na vlastní oči jsem viděl kočovné cikány nebo smečky divokých psů. Jednou jsem se dokonce podíval z okna a zahlédl jsem, jak se nám po letišti prochází konvoj krav. Nikdo s tím nic nedělal, přišlo jim to normální,“ povídá. Zůstávají mu ale také pěkné vzpomínky na rumunskou přírodu, kterou mohl obdivovat ze vzduchu.

Když Honzek plánoval svůj návrat domů, asi nečekal, že z Rumunska vyrazí v letadle a do Brna přijede vlakem. „Na hranicích jsme zjistili, že je nad Českem moc špatné počasí na létání, takže jsme se museli vrátit a přistát v Bratislavě. Tam jsme letadla uložili ke spánku a druhý den jsme si pro ně zase přijeli,“ vypráví.

Špatné počasí ale není jediná věc, která může létání znepříjemnit. Cestou do Rumunska si Honzek nad Tatrami všimnul, že z motoru stříkají kapky černé kapaliny. „Bál jsem se, že je to olej, takže jsme rychle přistáli na nejbližším letišti v Žilině. Naštěstí to byla jen špinavá voda, ale kvůli téhle zastávce nám propadlo odbavení, protože letiště v Žilině není mezinárodní,“ říká. Museli proto doletět do Košic, znovu se odbavit a kvůli tomu už nestihli doletět do svého cíle. „Nakonec jsme dorazili pouze do Baie Mare, což je město hned za rumunskými hranicemi,“ dodává.

Očkovací mise v Rumunsku se konají vždycky na jaře a na podzim, další začíná v půlce května. „Rád bych znovu letěl, byla to skvělá zkušenost. Jenže nevím, jestli budu mít čas, blíží se mi zkoušky. Určitě se ale chci zúčastnit znovu podzimní mise,“ uzavírá Honzek.

Klíčová slova: Pilot, létání, Rumunsko

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.