10.03.2019 18:41


V půl šesté vstáváme na ranní modlitbu, přes den se učíme a od devíti hodin večer mlčíme, popisuje svůj den budoucí kněz Matěj Jirsa

Autor: Klára Beranová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Zatímco jiní si užívají studentský život, Matěj Jirsa se rozhodl v devatenácti letech nastoupit do kněžského semináře. V něm má vycházku povolenou pouze jednou týdně, do jedenácti hodin večer. Věří, že zasvětit celý život Bohu, ho udělá šťastným, a to i za cenu života bez rodiny. Církev vnímá pozitivně, i když je přesvědčen o jejích chybách. Doufá, že se k aférám se sexuálním zneužívání postaví čelem.

 


CESTA KE KNĚŽSTVÍ

Co musí člověk absolvovat, když se chce stát knězem?

Ze všeho nejdřív musí vyplnit přihlášku a tu následně podat k biskupovi. Já jsem si ji před dvěma a půl lety podal na Arcibiskupství pražské. Po podání přihlášky jsem absolvoval pohovory i celodenní psychologické testy.

Vyhodili od pohovorů někoho?

Ano. Za Prahu jsme se hlásili čtyři, po přijímacích pohovorech jsme zůstali dva.

Co vás čekalo dál?

Musel jsem nastoupit do teologického konviktu v Olomouci, tedy do nultého ročníku kněžského semináře. Po roce jsem dělal přijímačky na Katolickou teologickou fakultu v Praze, kam mě přijali. Nyní studuju a souběžně jsem i v kněžském semináři. 

Jak vypadá váš den? 

Většinou vstávám v půl šesté ráno a do osmi se modlím v kapli. Potom s lidmi ze semináře společně snídáme a jdeme do školy. Od dvanácti hodin se modlíme a poté obědváme. Odpoledne jdeme opět do školy. Kolem šesté společně večeříme a následně se opět modlíme. Od devíti držíme silentium (mají zakázáno mluvit, pozn. autora). I když to zní dost zbožně, je tu celkem zábava.

V podstatě nemůžete být nikde jinde než ve škole a na semináři...

Jednou týdně mám vycházku do jedenácti hodin. První rok v Olomouci byl ale horší, tam nebyly žádné vycházky. 

Kolik z uchazečů to vzdá?

Tak polovina. Nastupovalo nás šestnáct a nyní je nás šest. I z nás šesti ale stále může někdo odejít.

Co vás učí? 

Na fakultě se učí teologie a v semináři, jak se máme například modlit. Cílem semináře je, abychom zjistili, jestli máme nějaký vztah s Bohem, tedy jestli v něho opravdu věříme. 

Učíte se pracovat s lidmi? 

Ne, spíše ne.

Nebudete to jednou potřebovat? 

Budeme. O prázdninách máme až pět týdnů praxe, například v domově důchodců, na letních táborech nebo v armádě, kde se učíme s lidmi pracovat a komunikovat. 

Po těch šesti letech budete plně připraven stát se knězem a budete moct nastoupit?

Pokud jsem moc nezlobil, neukázalo se třeba, že jsem blázen, psychicky narušený nebo jinak indisponovaný, vysvětí mě za souhlasu biskupa na jáhna. Jako jáhen pak budu v konkrétní farnosti jeden rok. Po roce budu vysvěcen na kněze. 

 

OSOBNÍ MOTIVACE

Je vám dvaadvacet let. Jakou máte motivaci stát se knězem?

Moje motivace se postupně vyvíjela. Ze začátku, když jsem studoval na gymnáziu, jsem měl všechno, co jsem chtěl a všechno, na co jsem sáhnul, se mi dařilo. Začal jsem si ale říkat, že svůj život nechci využít jenom k získávání dalších úspěchů. Říkal jsem si, že bych chtěl život strávit něčím, co má větší hodnotu. 

Kde jste přišel na to, že má kněžství větší hodnotu, od rodičů?

Pocházím sice z věřící rodiny, ale to neznamená, že je pak člověk věřící celý život. Naopak, po šesté třídě va škole přestává mít člověk k náboženství tak vřelý vztah. Díky výchově jsem tušil, že Bůh existuje, a to mě inspirovalo. Když jsem si později sám uvědomil existenci Boha, nabyl jsem pocitu, že bych svůj život rád zasvětil pomoci lidem s jeho hledáním.  

Není to jenom mladická nerozvážnost?

Je to možné. Proto jsme v semináři šest let, a ještě k tomu za tak obtížných podmínek. Zjistil jsem ale, že spoustu věcí, co jsem si dřív myslel, pouze mladická nerozvážnost byla. Rozhodně bych v semináři ale nezůstával, pokud bych si svým rozhodnutím nebyl jistý.

Jak vnímáte představu života bez rodiny?

To je pro mě hrozná představa, chtěl bych mít rodinu. Rád v tomhle případě používám jedno přirovnání. Když pojedete po kruhovém objezdu, tak se musíte rozhodnout, na jakém výjezdu vyjedete, tedy jestli pojedete k moři nebo do hor. Když pojedete k moři, tak nepojedete do hor a naopak. Já jsem si vybral hory. Pokud ale Bůh neexistuje, tak jsem to prohrál. Ale já věřím, že je a o tom to je.

Neodrazuje vás, že vaši kamarádi chodí na pivo i po jedenácté hodině bez vás?

Já na pivo náhodou chodím po jedenácté, třeba dopoledne (směje se). Ne, samozřejmě mi to vadí. Je to pro mě jedna z nejtěžších věcí. Nejhorší je, když jsem na večerní modlitbě a zrovna vím, že je spousta mých kamarádů v hospodě. Vadí mi ale také, že jsem se musel vzdát skauta a fotbalu. Ale chápu, že je to důležité. Díky tomu zjistím, jestli má pro mě kněžství opravdu smysl.

Vy už jste to vydržel dva a půl roku...

A zatím mi přijde, že to vydržím. Myslím, že na to mám a může mě to dělat šťastným. A hlavně, to nejhorší mám už za sebou. 

A to?

Nejtěžší bylo, když se mě všichni ptali, co chci po maturitě dělat a já jsem jim to nechtěl říkat. Připadal jsem si, jako kdybych měl okolí oznámit, že jsem těhotný. Těžký byl také ten první rok v Olomouci, kde jsme neměli ani tu jednu vycházku za týden. V pátek večery jsem vždycky sedával u okna a pozoroval opilé lidi na ulici (směje se). 

Myslíte si, že můžete být v kněžství dobrý i přesto, že nebudete mít žádné zkušenosti, například s výchovou dětí?

Myslím si, že mým úkolem není být psychologem, který řeší problémy jako jsou rozvrácená manželství či anorexie. Mojí hlavní úlohou je ukázat lidem cestu k Bohu. Zároveň si také myslím, že zkušenosti, které nebudu mít, budu moci nahradit praxí. Lidé za mnou budou chodit se svými problémy a na základě toho získám jiný druh zkušeností. Ten může být paradoxně lepší, protože nebudu zaujatý.  

 

VZTAH K CÍRKVI

Jak vnímáte církev?

Mám k ní pozitivní vztah. Problémem je to, jak se prezentuje navenek a jak vinou konkrétních lidí působí. Společnost si mylně myslí, že církev je středověká konzervativní síla nebo spolek ochránců kostelů. Primárně je to prostor, ve kterém lidé hledají Boha. 

Negativně vnímáte jenom lidi, kteří jsou v církvi. Vnímáte tak i aktuální kauzu znásilňování kněžími? 

Ano, je hrozné, když se to stane. Přál bych si, aby se k tomu církev postavila čelem. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že církev není nadčlověk. Naopak je to prostor pro normální lidi, kteří dělají chyby, a někdy dokonce ohromné průšvihy. 

Připouštíte, že církev děla špatné věci. I přesto do ní chcete vstoupit?

Jestli si myslím, že církev dělá něco špatně, nemůžu z ní přeci odejít. Naopak bych se měl snažit ji změnit.  

Jak vnímáte klesající popularitu církve?

Myslím si, že je to částečně kvůli tomu, že církev je nesrozumitelná. Společnost spirituální otázky zajímají. Problémem je, že se církev neprezentuje jako místo, kde lidé mohou dosáhnout duchovního zážitku. Důležité je, aby se změnili lidé v církvi. Musí si uvědomit, zda opravdu věří v Boha a na svém vztahu k Bohu pak musí pracovat. Z tohoto principu pak může vycházet všechno ostatní. 

Myslíte si, že existuje možnost, že vás něco odradí od kněžství?

Určitě ano. Odradilo by mě, kdybych zjistil, že nebudu šťastný. 

Pokud školu nemáme a můžeme si dělat, co chceme. Většinou ji ale máme.

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.