17.11.2019 00:45


V Pardubicích si pamětníci připomněli 17. listopad

Autor: Sára Jeschkeová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Zpravodajství

O své osobní svědectví z listopadových událostí roku 1989, ale i o životě v totalitě se s návštěvníky besedy podělili pamětníci. Besedu v pardubickém sále Jana Kašpara pořádal 13. listopadu Klub přátel Pardubicka. „V Pardubicích byl silnější odpor proti režimu než v jiných městech, navíc tu byl narozdíl od ostatních měst odpor sjednocený, i proto si to tu připomínáme,“ uvedl akci moderátor Jan Řeháček.

V Pardubicích si pamětníci připomněli 17. listopad Foto: Sára Jeschkeová

Pardubice – Na besedě v Pardubicích vystoupily osobnosti, které významnou mírou přispěly ke svržení režimu. "Zásadním momentem, kdy jsme si oddychli, že režim padá, bylo, když komunistický parlament jednohlasně zvolil Havla prezidentem. Pro mě to tehdy bylo nepochopitelné. Neuvěřitelná událost," vzpomíná pamětník Vlastimil Doubrava.

Se svým příběhem přispěla třeba signatářka Charty 77 Jarmila Stibicová. „Čekali jsme, že by revoluce mohla přijít, ale očekávali jsme to až 10. prosince, kdy disent připravoval akce k výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv,“ popisuje Stibicová, jak ji překvapilo, že se klíčovou událostí revoluce stal právě 17. listopad. O tom, co se stalo v Praze, bylo nutné informovat lidi na venkově. Stibicová přijela z Prahy zpátky do Pardubic, kde se večer měla sejít s ostatními v divadle, ale na setkání se už nedostala. "Když jsme se tam s manželem pěšky chystali, v podchodě Myší díra na nás čekali policisté s auty, do kterých nás násilím nastrkali," vzpomíná na pondělí, kdy revoluce v Pardubicích začala. Dodala, že tehdy volala o pomoc, ale lidé měli z režimu stále ještě strach, takže jí nikdo nepomohl. Skončila v cele předběžného zatčení, kde zůstala do rána. Pak ji policisté propustili.

Své zážitky pověděl na besedě také Jiří Kubík, který většinu revolučních listopadových dní stával na střeše hotelu Grand jako vlajkonoš s československou vlajkou. Pro lidi v Pardubicích se stal jakýmsi symbolem, který si dodnes s revolucí spojují. "Dřív jsem fotografoval komunistické zločiny, pracovní tábory. Fotil jsem na místech, kde bylo zakázané fotit. Fotky jsem se chystat vyvézt do zahraničí," popisuje. Pokoušel se dostat do Budapešti na americkou ambasádu. Američané mu slibovali politický azyl, ale po prvním zatykači mu Státní bezpečnost sebrala pas.

Díky rádiu Svobodná Evropa tehdy Kubík zjistil, co se v Praze 17. listopadu na Národní třídě dělo. Z rádia začínalo být jasné, že šlo o velkou událost. Tehdy mu došlo, že je to šance, jak se znovu vymezit proti komunismu. "Vytáhl jsem z půdy československou vlajku, kterou naposled použil otec v roce 1968, když ho naštvali Rusové. Řekl jsem si, že půjdu podpořit revoluci jako vlajkonoš," vzpomíná. Na auto si také metrovým písmem napsal Charta 77 a celý den s ním jezdil po Pardubicích. Chtěl ukázat lidem, že už to není zakázané slovo, které se nesmí na veřejnosti říkat. Se skupinou několika stovek studentů se pak vydal na Okresní ředitelství Sboru národní bezpečnosti.

Kubík řekl, že chtěl, aby si komunisté uvědomili, že je tu nějaká síla lidí. "Dřív se stávalo, že nás sebrali na ulici a ještě jsme dostali pár facek, ale proti větší skupině už na tohle neměli metody. Pak nám ale došlo, že by se zde mohly objevit lidové milice a stejně jako na Národní třídě studenty zmlátit. Tak jsme se vydali alespoň na Ústřední výbor vyhnat komunisty, co neměli zbraně," vyprávěl. Kubík také zavzpomínal, že cestu na Ústřední výbor si skoro nepamatuje, jaký měl strach. "Klepaly se mi kolena, nebyl jsem žádný hrdina. Měl jsem už za sebou lágr v Jizerských horách a nechtěl jsem to znovu zažít. Mého kamaráda tam umlátili skoro k smrti. Říkal jsem si, že raději smrt, než znovu zažít tohle. Se studenty jsme došli na ten Ústřední výbor, bušili na skla, provolávali ´Komunisti, vylezte ven, odevzdejte palác´. Nakonec vylezl jenom vrátný a řekl nám, že všichni už utekli," popsal.

Vlastimil Doubrava dodal, o jak vážnou situaci pro ty, co proti režimu bojovali, šlo. "Tady si teď o těch událostech povídáme, jako že to byla ohromná legrace, ale je třeba říct, že někteří lidé riskovali a prokázali neskutečnou statečnost. Musíme si uvědomit, že kdyby komunisté chtěli, mohli nás všechny odvézt někam do lomu a nechat nás tam za týden zmrznout. Žádná legrace to vážně nebyla," řekl pamětník. Doubrava také zavzpomínal na další osoby, které se proti režimu angažovaly, ale nedožily se dneška.

Klíčová slova: Listopad, Pardubice, Revoluce, Pamětníci

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.