15.03.2018 20:07


V dnešní barové kultuře se jede čistý design, říká Jan Dvořák, majitel a provozní několika brněnských lokálů

Autor: Kristýna Svobodová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Provozního brněnským klubům a pivnicím dělá už přes deset let. Stál při vzniku kavárny Trojka, je spolumajitelem industriálního baru a galerie Schrott. Částečně i jeho zásluhou ožila před třemi lety ulice Dornych a její blízké okolí uměleckým duchem a znovuobjeveným kouzlem nádražních viaduktů. Když Jan Dvořák tvrdí, že při zakládání nového podniku je nejlepší mít nápad, ví, o čem mluví. 

Schrott: industriální bar a galerie Schrott: industriální bar a galerie. Autor: Kristýna Svobodová

Brno - Dornych, ulice Křenová. Kovový, nevýrazný vchod, upozaděné neony z nonstopu na levé straně a výloha od výkupny zlata napravo. Za opancéřovanými dveřmi klenutý průchod k místní ubytovně nebo k industriálnímu pokladu brněnských ulic, trefně nazvanému Schrott. Pivnice, galerie a místo, kde se jeho majitelé s kovářskou dílnou umělecky vyžili. „Schrott má duši. Stojí na dobrých základech a kreativních a dobrých lidech,“ vysvětluje Nika Hyrjová, provozní Schrottu, ještě před začátkem rozhovoru s jejím šéfem Janem Dvořákem a podává mi chlazené melounové maté. 


Svým dlouholetým působením v několika podnicích jste se stal neodmyslitelnou součástí brněnské barové scény. Jak jste začínal?

Začal jsem za Miloše Hrabala v roce 2007, tehdy v Desertu. Pak vznikla kavárna Trojka a chvíli, asi jen půl roku, jsme měli Boro. V těchto třech podnicích jsem dělal provozního. Trojku jsem pomáhal rozjet a pan Hrabal mě tehdy naučil o klubech spoustu věcí. Když umřel, Desert jsme převzali a v té době jsme začali se Schrottem. Další Desert jsme nechtěli – chtěli jsme něco výrazného a ideálně industriálního, protože s kolegou Vráťou Černým, spolumajitelem Schrottu, jsme oba kováři. Původní záměr nebyl udělat si další hospodu, ale spojit kovárnu s uměním, vytvořit nábytek a pojmout to jako prezenční prostor.

Interiér jste zařizovali sami, nebo jste spolupracovali i s externími pracovníky a výtvarníky?

Všechno jsme si vytvářeli sami a na míru. Některé materiály jsme dostali, spoustu věcí je vykoupených ze šrotu a přetvořených pro naše potřeby. Za nejhezčí doplněk považuju bar, výčep, a pak záchody. Ty jsou hodně výtvarné. Všechno ostatní bylo takové „šudlání“ a tvoření zrovna tak, jak to vyšlo. Realizace a výstavba přitom trvala od srpna 2014 do ledna 2015 a galerie od května do prosince minulého roku.

Jak jste vybírali prostory pro Schrott? 

Původně jsme chtěli nějaký malý bar, ve kterém by bylo místo tak pro padesát lidí maximálně. Uvažovali jsme, že bychom si vytvořili prezentační hospůdku či kavárnu, ale tenhle prostor, respektive prostor tehdejší už zaniklé Mandragory, nám byl nabídnut z důvodu toho, že se starám o Desert. Správce budovy je totiž stejný a sháněli někoho místo původního provozovatele a já jsem byl prověřený. Takže se nám to v podstatě naskytlo samo. Mandragora byla vlastně svým způsobem taky klub. Bývalo tam dost narváno, bývaly tam koncerty, hodně undergroundové. 

Nebáli jste se zasadit Schrott do takového prostředí? Některé bary na Dornychu nemají nejlepší pověst. 

Byl to částečně záměr. Chtěli jsme, aby to bylo hodně výtvarné, abychom sem lidi tímhle způsobem přitáhli. Kdyby to byla jen obyčejná hospoda, úspěch to mít nebude. Všichni jsme se ale ze začátku báli. Hodně se řešilo, jestli bude Schrott kuřácký. Já jsem byl sice od začátku proti, ale všichni tvrdili, že to nekuřácké být nemůže, protože by se počty lidí, co sem přijdou, výrazně zmenšily. Původně jsme si říkali, aby byl Schrott primárně pro mladé. To se ne příliš podvedlo, protože rozpětí věku našich hostů je hodně široké.

Nika: Vyfiltrovalo to klientelu. Uvnitř se nekouřilo a piva byla jiná a ne úplně levná. Vedle si člověk mohl dát Starobrno za dvacet pět a tady stála jedenáctka dvacet devět. Bylo to tu dražší a tím pádem sem přišli jen ti, kteří byli vážně zvedaví na to, co tu vzniklo a ocenili jiné věci, než Starobrno za dvacet pět. Od začátku jsme se starali o pivo, dělali ochutnávky. To bylo tehdy moderní, hodně lidí to přitáhlo. Tehdy taky začal boom malých pivovarů, takže jsme tu měli i piva od pivovaru Clock, což nás zviditelnilo asi nejvíc. Zvlášť, když jsme byli jediní v Brně, kteří ho měli stále na čepu. No a potom vznikla Schrott Brewing Company, což nikdo nečekal a tak nějak se to postupně samo vyprofilovalo na pivnici. Nikdo to neplánoval. 

Co tedy stojí za vznikem Schrott Brewing Company? 

Nápad. Na začátku byli domovarníci, kteří měli vařit náš dvanáctistupňový ale Velbloud pro Desert. Recepty se nejdřív vyzkoušeli v hrncích na plotně a pak se udělala ochutnávka a když se zadařilo, začali jsme oslovovat pivovary, aby nám pivo někdo vařil podle našeho receptu. S tím jsme bojovali asi rok. Dnes je Schrott Brewing Company létající pivovar, takže v podstatě jen virtuální věc. Všechno se vaří v Hustopečích, ale receptury jsou naše.

V lednu slavil Schrott třetí narozeniny. Jaké nápady přibyly a co se realizovalo? 

Otvíračka Schrottu nás oba s panem Černým hodně vyčerpala, takže jsme se pak každý věnovali tomu svému – dílně a Desertu. Po dvou letech jsme začali přemýšlet, že bychom udělali malý pivovar, protože pan Černý má pozemek, kde by šel vybudovat. A zrovna když jsme tohle řešili, zavolali nám majitelé objektu, jestli nechceme převzít prostor za hlavní částí pivnice. Tak jsme se vybodli na pivovar a začali řešit galerii, která už je nyní v provozu. Chceme, aby galerie fungovala i jako zahrádka, ten prostor je velký a otevřený, a klima lepší než v hospodě. 

Sám jste řekl, že se na scéně brněnské barové kultury pohybujete už více než deset let. Jak se mění?

Bary nabízejí lepší služby, hodně se tlačí na interiéry a estetiku. Jede se čistý design, viz Bar, který neexistuje – holé zdi a obrovský lustr. Ale dřív bývaly výrazně nevzhlednější. Na podobné věci nikdo tehdy nedbal. Kromě některých výjimek. Třeba Traubka má svou atmosféru odjakživa, ale jinak nikdy nebývaly brněnské kluby příliš hezké. Klubová scéna v Brně navíc nebyla příliš rozšířená už před deseti lety, a v tom pravém slova smyslu nakonec není ani dnes. Schrott není klub, Desert ano, dalších je jen pár – Skleněnka, Mersey nebo Alterna. Na Brno je toho celkem málo. 

Barů má Brno o poznání více. Jak se nejlépe prosadit mezi takovou konkurencí?

Nejdůležitější je asi nápad. My jsme vždycky tlačili na interiér. V Desertu měníme každé dva roky malby a nábytek. Vystřídalo se tam několik umělců, mimo jiné Brančovský, Timo, teď i pan Ronovský. Desert máme na starosti šest let a hned několik lidí nám předělávalo interiér – pořád ho měníme, pořádáme tam koncerty a snažíme se, aby se lidi cítili fajn. Ve Schrottu nic neměníme, ale to je dané tím, že prostředí je specifické a hezké od samého začátku. Tam se akorát jednou za pár let vymaluje.

Jsou tedy kulturní akce nedílnou součástí úspěšného projektu?

Desert bych si nedokázal představit bez provozování kultury. Ze Schrottu se stala spíše pivnice a hospoda. Tam jsou totiž koncerty kontraproduktivní, protože jsme rádi, že lidé se naučili chodit na naše dobré pivo. Koncerty jsou pro jinou klientelu. V Desertu jsou dva částečně oddělené prostory, takže tam může akce probíhat v jedné místnosti nezávisle na druhé. Schrott je jen jeden, takže když uděláme koncert, odradíme lidi, kteří přišli na pivo. To prostě skloubit nejde. 

Klíčová slova: Brno, bary, pivo, industriál, Dornych

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.