06.11.2016 23:53


V devatenácti jsem se učila střílet ze samopalu, říká poručice

Autor: Lada Součková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Poručice Blanka Videmanová servisuje vrtulníky pro Armádu České republiky. Po studiu na Univerzitě obrany začala pracovat na letišti u Náměště nad Oslavou jako technik, náplní její práce je starat se o technickou stránku mašin, jak vrtulníky na letišti nazývají.  Práce to není jednoduchá, někdy se setkává i s předsudky, přesto by však neměnila.

Studovala jsi Univerzitu obrany, jak se dospívající dívka dostane k takovému rozhodnutí?

Původně jsem chtěla jít na střední vojenskou školu do Moravské Třebové, v tu dobu mě ale ještě dost lákala i medicína – proto jsem nakonec šla na gymnázium, abych získala více času. Po maturitě jsem mimo jiné zkusila podat přihlášku také na Univerzitu obrany do Brna, kam jsem nakonec šla studovat. Nejdříve jsem chtěla být pilot, neprošla jsem však zdravotní přípravou, ale nabídli mi, že bych mohla být letecký technik. Když jsem zjistila, co vše to obnáší, rozhodla jsem se, že do toho půjdu. Líbily se mi výhody, které Univerzita obrany nabízela – přestala jsem se finančně vázat na rodiče a věděla jsem, že mi po ukončení studia zajistí práci.

Co na tvé rozhodnutí říkali rodiče?

Taťka mou volbu respektoval, jeho přání bylo, aby ze mě byl inženýr. To se mi zatím splnit nepodařilo, ale pracuji na tom, dodělávám si inženýra při práci. Mamce a babičce se to ze začátku nelíbilo, teď jsou na mě však hrdé.

Co tvá práce obnáší?

Dělám servis vrtulníku – před každým letem i po něm musím kompletně vrtulník zkontrolovat a zajistit, aby byl po technické stránce v pořádku. Občas s sebou jako technik mám mechanika, který mi pomáhá – v létě myje mouchy ze skla a doplňuje palivo - to zabere nejvíce času. Za tu dobu zvládnu zkontrolovat půlku vrtulníku. Před letem musím odkalovat, beru vzorky, v zimě musím rozbalit mašinu – sundat povlaky na listy a odmrazovat. To je nevýhoda zimy, ale v létě zas musíme umývat ty mouchy ze skla, v zimě nelétají.

Pracuješ v Náměšti nad Oslavou, můžeš nám své pracoviště přiblížit?

Pracuju na vojenském letišti u Náměště nad Oslavou, kde máme vrtulníky typu Mi-171 nebo Mi-24. naše letka jich má celkem jedenáct. Každý den většinou minimálně jeden z nich létá. Jedná se o cvičení – piloti musí mít nalétaný určitý počet hodin za různých povětrnostních podmínek nebo letíme pro výsadkáře, kteří potom skáčou z vrtulníku ven.

Vrtulníky létají jen na cvičení?

Občas máme taky SARku (Search and Rescue - poz. red.) – jedná se o záchranný systém. Pro nás to znamená, že vrtulník musí být čtyřiadvacet hodin připraven ke vzletu. Pokud by nastala nouzová situace, vrtulník musí do pěti minut vzletět. Stává se to ve chvíli, kdy je třeba veliká nehoda na D1 a civilní sektor by to sám nezvládl nebo při povodních a zemětřeseních.

Setkala ses někdy s předsudky?

Ze začátku ze mě měli obavy jako ze ženské, říkali si: „Ženská jako technik na vrtulníku, co to má být?“ Bylo mi naznačeno, že pokud chci, mohla bych jít pracovat klidně do kanceláře, kde potřebovali někoho na vedení tabulek a tak. Já jsem ale chtěla k mašině.

Jak jsi proti tomu bojovala?

Šlo to celkem snadno, zatím jsou na mě totiž jen dobré reference, za to jsem ráda. Dokonce mi naznačili, že v některých věcech jsem šikovnější než kluci, kteří nastoupili se mnou. Naštěstí si snad nikdo neříká, že nechce Bláňu na mašině.

Jsi jediná žena ve vaší letce?

Sama u druhé letky nejsem. Jsem jediná žena na pozici technika, ale máme také třeba náčelnici štábu, dvě ženy na plánování, dvě sokařky, které stahují z černých skříněk data. Dále tam máme rojařku zbrojířů a také dvě palubní střelkyně – to jsou teprve drsné holky, ne nějaký strojní technik (směje se).

Co je na tvé práci nejtěžší?

Největší problém mám s počasím, kdy v létě je příliš teplo a v zimě je zase příliš zima, a když prší, tak je moc velké mokro. Občas je těžký vyjít se všema těma chlapama, ale už si zvykám (směje se).

Ale vycházíte spolu dobře…

Vycházíme, chlapi pořád vtipkují, tak je s nimi legrace. Navíc mi občas pomáhají, když třeba nemám dost síly, tak je poprosím, jestli by mi došli něco povolit. Jednou za čas jim za to upeču nějakou buchtu nebo jim jdu na vrtulník umýt okna.

Dostala ses někdy do momentu, kdy jsi myslela, že to nezvládneš?

To asi úplně ne, ale jeden problém si pamatuju. Na začátku mi dali do ruky takovou plnící pistoli, kterou se plní malinké mazničky. Jsou skoro po celé mašině a ty je musíš všechny namazat. Musíš narazit pistoli do otvoru a mažeš to tak dlouho, dokud ti to neteče na druhé straně. Mně šlo ale vše kolem, nic se nedostalo dovnitř. Pořád to šlo jen okolo, byla jsem z toho už tak zoufalá, až se mi chtělo brečet. Nakonec jsem musela chlapy poprosit o pomoc.

Jaké byly tvé první zkušenosti s armádou?

Když mi bylo devatenáct, jela jsem na dva měsíce do Vyškova na výcvik. Učili jsme se střílet z pistole a ze samopalu, plížení, přískoky. Házeli jsme granáty, zkoušeli jsme různé taktiky. Vstávali jsme za svítání, poté jsme nafasovali zbraně, se kterými jsme šli na snídani. Se samopalem jsme chodili třeba i do sprchy, tam na něj byl speciální háček. Někdy jsme však nestříleli, ale učili jsme se zbraně rozkládat a zase skládat. Byl to takový skautský tábor, ale místo uzlů jsme se učili střílet (Směje se).

Jak se devatenáctiletá dívka na takovém výcviku cítí?

Občas to bylo psychicky náročné, skoro každý den jsem si říkala, že skončím. Musíš to však oznámit velitelům až večer a to už jsem byla tak unavená, že jsem nechtěla nic řešit a šla jsem spát, abych byla připravená na další den. Pár lidí výcvik vzdalo, pro ně studium skončilo ještě dříve, než začalo.

Musíš do práce nosit uniformu?

Uniformu nosíme třeba na služební cestě nebo do školy. K vrtulníku musím mít maskáče, máme takové lacláče s hromadou kapes, kde máme různě postrkané a rozložené nářadí.  Neustále musím mít jmenovku a taky svoji hodnost.

Co z tvé práce tě nejvíce obohatilo?

Z profesního hlediska mě nejvíce obohatil kurz na typizaci vrtulníku Mi-171, který trval tři týdny. Měli jsme přednášky s palubním technikem, který ví o strojích první poslední. Kurz mi dal spoustu nových vědomostí, ale hlavně také nadšení pro mašiny.

Blanka Videmanová se narodila 11. října 1990 v Mělníku, kde vystudovala Gymnázium Jana Palacha. Po dvouměsíčním vojenském výcviku ve Vyškově nastoupila v roce 2010 na Univerzitu obrany v Brně. Po dokončení bakalářského studia pokračovala na inženýrské, to však ukončila předčasně a v roce 2015 začala se zlatou hodností poručice pracovat pro Armádu České republiky jako technik na letišti u Náměště nad Oslavou, kde servisuje vrtulníky. Při práci si dodělává inženýrské studium.

Klíčová slova: vrtulník, armáda, poručice,

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.