27.03.2018 11:16


V Česku se žije, na Ukrajině větší část občanů jenom přežívá, říká rodačka z oblasti Donbasu Alexandra Šmídová

Autor: Nikola Pavlasová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Konflikt na východní Ukrajině, který vyústil z tamější politické krize a trvá již čtyři roky, je sice ve fázi relativního klidu, není však uzavřenou záležitostí. Původem ukrajinská Ruska Alexandra Šmídová, která z Ukrajiny odešla ještě před vypuknutím války, žije již několik let v České republice. Dnes je doktorandkou na Katedře politologie Fakulty sociálních studií a ozbrojenému konfliktu ve své rodné zemi se odborně věnuje.

Alexandra Šmídová. Foto: Nikola Pavlasová

Brno – Rodačka z oblasti Donbasu Alexandra Šmídová z Ukrajiny odešla ještě předtím, než se tamější pnutí přeměnilo v ozbrojený konflikt. V Brně žije již několik let. Vystudovala politologii a bezpečnostní a strategická studia, kterým se věnuje dodnes. Ve své akademické práci se zaměřuje na konflikt na východní Ukrajině. 

Kdy a proč jste se přestěhovala do České republiky?

Do Česka jsem se přestěhovala v září 2009. Bylo mi tehdy 17 let a přijela jsem úplně sama. Neměla jsem tady známé, ani kamarády. Všichni blízcí zůstali na Ukrajině. Přišla jsem za kvalitním studiem. První rok jsem tady neplánovala zůstat navždy, měla jsem altruistické období svého mládi, kdy jsem se chtěla vrátit domů a pracovat ve prospěch své země. Toužila jsem změnit Ukrajinu k lepšímu.

Uměla jste nějaké základy češtiny nebo jste se jazyk začala učit až tady?

Krátce jsem chodila na kurzy češtiny a několikrát Česko procestovala. Moje jazykové znalosti však byly omezené na základní fráze. Po příjezdu jsem se rychle zorientovala. Studium jazyků mám ráda, umím dobře čtyři jazyky. První rok jsem žila v Poděbradech a na koleji jsme skoro všichni mluvili rusky, takže češtinu jsem používala jen na hodinách v jazykové škole.

Co pro vás bylo největším šokem, když jste se přestěhovala?

Překvapilo mě, že neznámí lidé se na mě usmívali a zdravili mě. Mezi negativní věci patří nekvalitní potraviny a mizerná výchova u části mladé generace. Dodnes mě šokuje třeba to, že uvolnění místa staršímu člověku v hromadné dopravě není u mladých mužů samozřejmostí. A s kočárem mi pomůže tak jeden člověk z desíti. Rozdíl spatřuji hlavně v kvalitě života. Tady se žije, na Ukrajině větší část občanů jenom přežívá.

Hlásila jste se i na jiné školy či obory nebo pro vás politologie a bezpečnostní studia byly jasnou volbou?

Všechny přihlášky jsem měla do škol v Brně na obory spojené s politologií. Ta mě začala přitahovat už jako dítě v období Oranžové revoluce - do rána jsem seděla před televizí, během přenosu sčítání hlasů prezidentské volby, celé dny jsem měla puštěné zasedání parlamentu. Bezpečnostní studia jsem zvolila kvůli otci, který sloužil v armádě jako výsadkář, a dědečkovi, který byl rektorem policejní akademie v Doněcku. Zatímco ostatní holky chodily na taneční kurzy, já chodila na karate a s otcem cvičila sebeobranu. Asi i osud tomu přál, díky svému tehdejšímu rozhodnuti jsem potkala svého manžela.

Žila jste blízko doněckého letiště. Liší se na Ukrajině nějak výrazně život ve městě a na venkově?

Rozdíly jsou nejen na ose město-venkov, ale odlišnosti najdeme i mezi většími a menšími ukrajinskými městy. Na venkově se lidé starají o svůj pozemek nebo jezdí pracovat do měst. Odliv mládeže za studiem nebo prací byl viditelný i před válkou. Přestože máme kvalitní půdu, je ukrajinský venkov zanedbaný a rozbitý. Voda a plyn nejsou samozřejmostí. V menších vesničkách nebývají ani obchody, lékaři jezdí jednou za týden. Všechny peníze jsou soustředěny ve městech. Pro bohatší městské obyvatele bylo vždy prestižní si koupit daču za městem na venkově, mít vedle rybník a zahradu, kupovat domácí mléko od vesnických babiček. Svá specifika má i geografická poloha – východní jsou jiné než západní.

Na Ukrajinu se často vracíte kvůli sběru dat na výzkum a taky kvůli rodině. Vaši příbuzní o odchodu nepřemýšleli?

Rodiče jsou ve věku, kdy těžko prožívají, že všechno, co měli a za život vydělali, je teď zničené. Již několik let se je snažím přesvědčit, aby zde začali nový život. Zatím neúspěšně. Nechtějí nás s manželem finančně obtěžovat, takže se snaží si na Ukrajině něco vydělat, aby si v případě stěhování mohli dovolit lepší zázemí. Otec vždy působil ve vedoucích pozicích, proto se nemůže smířit s tím, že by musel začít od začátku. Na náročnou fyzickou práci, kterou Česko cizincům nabízí, už nemá zdraví a i přesto, že má dvojí vzdělání, zde těžko sežene lepší práci. Matka se už delší dobu stará o nemocnou babičku.

V ukrajinských regionech moc mladých lidí nezůstalo. Odešel i váš mladší bratr?

Před třemi lety se přestěhoval za námi do Česka. S manželem jsme mu zaplatili kurzy češtiny, první rok ho živili a sehnali mu práci. Teď je mu devatenáct a je zcela samostatný. Každé ráno vstává ve čtyři hodiny, jede přes celé Brno do práce a po práci studuje na VUT. Jsem na něj moc pyšná. Spousty mladých Čechů by si z něj mohly vzít příklad, být samostatnější a nečekat, že za ně všechno zařídí rodiče.

Plánujete si zažádat o udělení českého občanství?

Ano, láká mě to hlavně kvůli možnosti jít k volbám.

V rámci studia se věnujete konfliktu na východní Ukrajině. Poskytuje vám váš původ nějakou výhodu nebo vás to naopak limituje?

Samozřejmě, když provádím etnografický terénní výzkum, tak znalost jazyka, kontextu a existence široké kontaktní sítě výzkumu určitě prozpívá. Snažím se ale být k současné situaci kritická. Svůj dospělý život jsem prožila a vzdělání získala v zahraničí, proto jsem v tomto regionu v pozici cizince a pozorovatele. Ale tamější události hodně prožívám, občas je těžké být skutečně nestrannou. Každý rok to jde lépe a lépe. Roli hraje i otázka vlastního bezpečí, proto již delší dobu události v regionu na sociálních sítích nekomentuji.

V České republice už máte rodinu. Jak se vám daří skloubit studium a rodinu?

Synovi budou v květnu dva roky a před měsícem se nám narodila i dcera. Je to náročné, téměř každý volný večer trávím psaním, opravováním seminárek a studováním literatury. Ale baví mě to a jsem ráda, že můžu mluvit o něčem jiném než výchově dětí a být mezi svými vrstevníky. Přednášení mě nabijí energií. S prvním synem jsem měla během šestinedělí státnice. Disertační projekt jsem obhájila dva týdny před druhým porodem, takže ani návrat do práce po rodičovské dovolené pro mne nebude problém.

Učíte děti česky i rusky či ukrajinsky?

Naše domácnost je bilingvní. Manžel mluví perfektně rusky, takže oba na děti mluvíme ve dvou jazycích. Posledních pár měsíců s námi žila doněcká babička, takže syn teď mluví z osmdesáti procent rusky. Ve školce se to změní. Ukrajinsky zpívám jen ukolébavky, ty syn z nějakého důvodu preferuje před českými i ruskými.

Jak vnímáte výroky českého prezidenta Miloše Zemana, který například několikrát prohlásil, že anexe Krymu je hotovou záležitostí, ačkoli je to v rozporu s postojem české vlády?

Českou republiku ve světě prezentuje v hodně negativním světle, vyjma Ruska, kterému samozřejmě jeho postoje vyhovují. Na Ukrajině to bylo přijato velice negativně. Snažila jsem se svým známým vysvětlit, že je to pouze jeho osobní názor, že podobnými výroky zasahuje do pravomocí vlády, která je pro zahraničně-politické postoje klíčová, a že tím štěpí českou společnost.

Považujete sankce vůči Rusku za správný krok ze strany Evropské unie?

Zatím to docela funguje, takže to má smysl. Přinejmenším část putinských elit je hodně pocítila.

Klíčová slova: Ukrajina, Krym, Alexandra Šmídová

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.