14.04.2019 22:06


V Afghánistánu jsou hnusáci i hrdinové, říká fotoreportérka Štuková

Autor: Ladislav Zouhar | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Jarmila Štuková pracuje jako fotoreportérka od roku 2005, kdy jela do Indie dělat reportáž o ženách, které prodávají své orgány. Kromě Iráku pracovala také v Sýrii, Afghánistánu a Kamerunu. Ráda by se teď také dostala do Jemenu, kde probíhá občanská válka, ale zatím se jí nepodařilo získat víza. Při své práci se mnohem více zaměřuje na to, jak válka ovlivňuje lidské životy než na to, kdo právě vítězí na frontové linii.

Fotoreportérka Jarmila Štuková v centru pro válečné veterány v Brně. Foto: Ladislav Zouhar.

Fotoreportérka Jarmila Štuková se snaží ukazovat válku prostřednictvím jejích důsledků. „Psát pořád o tom, že jsme na frontové linii a už tady není Džabhat al Nusra, ale Džaiš al Islám, není nejlepší způsob, jak tamní situaci zprostředkovat, protože se v tom málokdo vyzná,“ vysvětluje svůj přístup k práci v konfliktní oblasti Štuková.

Přesto se někdy na místech, kde střely létají vzduchem, ocitla. „Když utíkáte s foťákem a víte, že okolo vás jsou sniperské pozice, tak cítíte adrenalin a bojíte se, abyste to neschytali. Někdy se ocitnete i pod raketovou palbou. Jako třeba když jsme jeli do Sindžáru (město na severu Iráku, pozn. red.) a začal na nás házet rakety Islámský stát,“ vypráví své zážitky z přímých bojů energická fotoreportérka. Těžiště svojí práce ale vidí v popisu souvislostí a ukazování válkou sužovaných oblastí z jiné stránky.

Při své práci se snaží zejména ukázat, že v dané oblasti nežijí jen teroristé, ale i běžní lidé, na které válka doléhá. Před několika dny byla v Afghánistánu navštívit chirurga, který léčí popáleniny. "Jmenuje se Habíb a je pro mě hrdina. Dostal nabídky ze zahraničí, aby odjel, ale on nechce, přestože mu vyhrožuje Talibán. Chce pomáhat ve své zemi. Snažím se ukázat, že v těchto zemích nežijí jen hnusáci, co střílí, ale i takto odvážní lidé, kteří si zaslouží náš respekt," vypráví Štuková.

Přitom Habíb nemá vůbec lehkou práci. Když tam Jarmila Štuková byla, viděla malou popálenou holčičku na jeho klinice, která měla úplně černou ruku. „I když nejsem doktor, bylo mi jasné, že tu ruku je nutné amputovat. Řekla jsem to Habíbovi, ale ten mi odpověděl, že to nemůže udělat, protože otec holčičky s tím nesouhlasí. A pokud se zákrokem v Afghánistánu nesouhlasí rodiče, doktor ho nesmí provést.  Mohlo by se mu stát, že mu táta holčičky prostřelí hlavu,“ líčí situaci v Afghánistánu novinářka. Nakonec se Habíbovi podařilo otce přesvědčit, díky čemuž holčička přežila.

Při práci fotoreportéra je také potřeba mít volnou ruku. „Když jsem v Afghánistánu začínala, jezdila jsem na vojenské základny. Je sice fajn, že s vojáky můžete létat v Black Hawku (vojenském vrtulníku, pozn. red.), ale na druhou stranu nic neuděláte. Potřebujete delší kontakt s tamními lidmi a abyste mohli zpracovat náročnější téma, musíte si získat jejich důvěru,“ vysvětluje Štuková. S vojáky se dostala i na pěší patroly, při nichž se ale musela často přesunovat, jelikož hrozilo nebezpečí. Rychlé přesuny jí ale ztěžovaly práci. Proto se raději vydává do terénu na vlastní pěst. „K tomu ale potřebujete síť prověřených kontaktů, jinak se může snadno stát, že vás první taxikář prodá,“ vysvětluje rizika fotoreportérka.

Situace v Afghánistánu se podle ní v poslední době zhoršuje. „V některých provinciích mají zpět Tálibán. Následkem výbuchu zemřel jeden z mála afghánských parkouristů, které jsem znala a točila s nimi dokument,“ popisuje Štuková. „Tamní skupinka parkouristů bojuje svojí subkulturou proti podmínkám, ve kterých se jejich země ocitla. Když jsem s nimi točila, řekli mi, že je nezastaví ani Tálibán, ani Al-Kaida,“ ukončuje fotoreportérka Štuková.

Klíčová slova: Fotoreportérka, Afghánistán, Tálibán

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Nový komentář