26.04.2016 22:25


Uprchlíci vědí, jak život v Evropě vypadá, říkají čeští dobrovolníci

Autor: Markéta Weinlichová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Markéta Čtvrtečková a Petr Zikán jsou pracující studenti, kteří se před časem rozhodli vycestovat do Srbska. Jejich cílem nebylo poznávat tamní krajinu, ale pomáhat uprchlíkům na srbsko-chorvatské hranici. Pod záštitou Czech teamu, dobrovolnické skupiny podporované několika organizacemi, byli v Srbsku doposud dvakrát. Kromě samotné pomoci se na místo vydali také proto, aby si na celou situaci udělali objektivní názor.

Brno – Poprvé se dobrovolníci Markéta Čtvrtečková a Petr Zikán vypravili do Srbska na pět dní. Jejich cílem bylo nejen pomoci stovkám utečenců, kteří na místo přicházeli z různých zemí, ale také vidět celou situaci na vlastní oči, nejen zprostředkovaně v médiích. Podruhé na srbsko-chorvatské hranici strávili deset dní. „Uprchlíci jsou lidé, kteří potřebují pomoc a z vlastní země utekli kvůli válce, ne z chvilkového rozmaru jít za lepším životem,“ říká Markéta Čtvrtečková.

Dobrovolníci z Czech teamu, uprostřed Markéta Čtvrtečková a Petr Zikán (Foto: Michaela Guldanová)

Proč jste se rozhodli jet pomáhat uprchlíkům?

PZ: Pro pomoc touto cestou jsem se rozhodl proto, že jsem chtěl vidět celou situaci kolem uprchlíků na vlastní oči, abych si mohl udělat vlastní názor na věc. Nejsem vyloženě samaritán, který by měl potřebu konat světové dobro. (smích)

MČ: Já jsem se pro pomoc rozhodla ze stejného důvodu jako Petr. Taky jsem chtěla vidět realitu kolem uprchlíků na vlastní oči, ne pouze zprostředkovaně.

Co všechno je potřeba zařídit před cestou a co patří k nezbytné výbavě?

PZ: Tím, že jsme byli v srbské Adaševci, nebylo potřeba téměř nic. Zázemí na místě bylo kvalitně vybudované, proto nám stačily pouze věci, které si člověk standardně bere na delší cesty.

MČ: Podstatné je taky nahlásit se některé z organizací operujících na místě, není vhodné jet tam čistě na vlastní pěst. Organizace koordinují počet dobrovolníků tak, aby jich nebylo moc nebo naopak málo.

Jak finančně náročné je vycestovat?

PZ: Před cestou jsme složili určitý obnos, ale ten se nám v podstatě vrátil, protože nám Masarykova univerzita pokryla cestovní výlohy stipendiem. Na místě jsme nějaké peníze utratili, ale ne víc, než bychom utratili  za život tady.

Jaké vlastnosti či schopnosti by měl dobrovolník mít?

PZ: Práce na místě je poměrně psychicky náročná, takže by měl být určitě psychicky a do jisté míry i fyzicky odolný, protože na místě vám nikdo nezajistí ani pravidelný spánek.

MČ: Určitě by měl být společenský a zvyklý trávit čas s lidmi, protože všichni dobrovolníci bydlí v jednom domě, kde člověk nemá v podstatě žádné soukromí. Ten, kdo se rozhodne pomáhat, by měl taky umět slevit ze svých standardů.

Média prezentovala řadu drsných záběrů z uprchlických táborů, měli jste z něčeho obavy?

PZ: Nervózní jsem před cestou byl, ale že bych měl nějak velké obavy, to ne.  

MČ: Já jsem strach měla, protože jsme nevěděli, do čeho jdeme, jednalo se o něco nového. Nevěděli jsme, jak bude vypadat zázemí pro dobrovolníky, proto jsme s sebou při první cestě brali spoustu věcí, které jsme nakonec nepotřebovali.

Co obnáší práce dobrovolníka v zahraničí?

PZ: Dobrovolníci pracují na třísměnný provoz. Já jsem chodil pouze na noční směny, což spočívá zejména v tom být k dispozici, když je potřeba dítě odvézt k doktorovi a podobně. Hlídali jsme, aby byl ve stanu klid a pořádek a všichni se chovali podle pravidel.

MČ: Já jsem měla denní směny, kde jsme rozdávali oblečení a hygienické potřeby. Když přijel nový autobus, rozdávali jsme to nejnutnější. Pak už všichni věděli, že od lidí v oranžových vestách dostanou, co potřebují. Když jsme byli na místě podruhé, byly uzavřené hranice a stát navíc zakázal distribuci materiálů. Věnovali jsme se  proto lidem a fungovali spíš jako animátoři.

Jak jste se s uprchlíky dorozumívali?

PZ: Někteří z uprchlíků uměli anglicky, zejména mladší generace. Když jsme potřebovali mluvit s někým, kdo anglicky nerozuměl, sehnali jsme si někoho z těch, kdo jazyk uměl, aby překládal.

Jak se k vám chovali?

MČ: Většina z nich se chovala moc pěkně, dokonce se o nás mnozí z nich starali, aby nám nebyla zima, nabízeli nám jídlo a podobně. Děti si nás moc oblíbily, neustále se s námi chtěly objímat nebo si hrát.

Povídali jste si s některými z uprchlíků o jejich osudech?

PZ: Při prvním pobytu nebylo moc prostoru pro konverzaci, protože se jednotliví lidé obměňovali. Podruhé už jsme byli v Adaševci celých deset dní se stejnými lidmi, a tak jsme si s nimi povídali i několik hodin denně. Dozvěděli jsme se spoustu informací o jejich životech, což na jednu stranu nebylo moc dobře. Člověk by si měl udržet určitý odstup.

Co nejemotivnějšího jste v zahraničí prožili?

MČ: Když jsme byli v Srbsku poprvé, přidal se k nám na jeden den šestiletý chlapec. Chtěl pomáhat a protože uměl dobře anglicky, překládal nám do arabštiny. Byl moc milý a ještě se nám několikrát omlouval, když mu některý z překladů trval déle, protože Kurdům špatně rozuměl. Když jsme mu na konci dne děkovali za pomoc a dali mu za odměnu džus a čokoládu, objal mě a rozplakal se. To bylo asi nejemotivnější.

Dobrovolníci často říkávají, že musejí být po návratu zpět do Česka nějaký čas sami a vstřebat všechno, co prožili. Jak jste na tom byli vy?

PZ: Po prvním návratu ze Srbska jsem si asi týden urovnával, co se vlastně na místě dělo, protože tam na to člověk nemá čas. Po příchodu domů jsem si říkal, co budu v tomhle hezkém a čistém bytě vůbec dělat.

MČ: Mně ještě dodnes doznívá vše, co jsme v Srbsku prožili. Když se člověk vrátí do vlastní reality, vidí najednou ten kontrast životů.

Uprchlíci preferují Německo, do Česka nechtějí

 

Jaký máte názor na přijímání uprchlíků?

MČ: Já si uvědomuji, že celá otázka uprchlické krize není vůbec snadná a že nikdo neví, co s těmi lidmi budeme v Evropě dělat. Na druhou stranu si myslím, že to jsou pořád lidé, kteří potřebují pomoc a z vlastní země utekli kvůli válce a ne z chvilkového rozmaru jít za lepším životem.

Myslíte si, že vzhledem k odlišné kultuře je možné uprchlíky začlenit do evropské společnosti?

PZ: Samozřejmě jsme si v Srbsku nepovídali se všemi přítomnými, ale ti, s nimiž jsme se bavili, byli vesměs vzdělaní inteligentní lidé. S těmi by neměl být problém. Pokud dostanou práci, nemusely by nastat žádné komplikace. Na druhou stranu nemůžu to zobecňovat, protože každý člověk je jiný.

Povídali jste si s uprchlíky o jejich představě života v evropských zemích?

MČ: Většina utečenců ví, jak život v Evropě vypadá. Vědí, že musejí chodit do práce a podobně. Nemyslím si, že mají Evropu nějakým způsobem zidealizovanou, jak tvrdí spousta lidí. Zejména uprchlíci ze Sýrie hledají pouze určitý standard, který měli před vypuknutím války. Spousta z nich chce v Evropě dokončit vysokou školu, protože ve své zemi studium zahájili, ale kvůli válce jej nedokončili.

PZ: Možná existují i ti, kteří si myslí, že přijedou do Evropy a bude o ně postaráno, ale těch je podle naší zkušenosti minimum.

Chtějí uprchlíci do konkrétní země, nebo je jim jedno, kam se dostanou?

PZ: Většinou chtějí do Německa. Když řeknou, že chtějí právě tam, pustí je. Kdyby chtěli do jiné země, může se stát, že někde na cestě uváznou, nebo je vrátí zpět do jejich zemí. Ve skutečnosti pak chtějí tam, kde mají své rodiny. Několik lidí mluvilo o Švédsku, do Česka naopak nechtěl nikdo.

Setkali jste se v Srbsku s náboženskými projevy uprchlíků?

PZ: Co se týče modliteb a podobně, příliš se neprojevovali. Myslím, že většina z nich jsou muslimové do stejné míry, jako jsme my křesťané. Za celou dobu jsem na místě neviděl nikoho modlit se. Zahalené ženy tam samozřejmě byly, ale to je spíš jakási součást jejich kultury, než projev náboženství.

Vzhledem k vaší zkušenosti se nemůžu nezeptat, prezentují česká média situaci v uprchlických táborech objektivně?

PZ: Média nesleduji ve větším rozsahu, ale pár článků jsem četl a myslím si, že některé prezentace situace jsou zbytečně přehnané. Na druhou stranu je pravda, že když se na místě objeví televizní štáb, uprchlíci se začnou chovat úplně jinak. Tak tomu bylo například na nádraží v Adaševci, kde si někteří z nich před kamerami začali lehat na koleje a vyhrožovali smrtí.

MČ: Myslím si, že záleží na tom, odkud televizní záběry pochází. My jsme byli na místě, kde byla situace stabilizovaná, ale určitě existují i místa, kde tomu tak stále není. Z takových mohou být záběry skutečně autentické.

Klíčová slova: Czech team, uprchlíci, uprchlická krize, dobrovolníci

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.