05.11.2014 09:58


Třídenní test charakteru

Autor: Aneta Přadková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Seznámili jsme na vrcholu Pusteven. Byl chladný zářijový večer, venku tma a devět stupňů. Za hodinu strávenou společně ve skupině dalších lidí jsem o něm věděla pouze to, že je mu osmadvacet let, pracuje pro neziskovou organizaci, rád chodí po horách a jmenuje se Radim. Od té doby jsme se neviděli. Ale přesto jsme spolu po měsíci vyrazili na třídenní výlet na Slovensko.

Pokud chcete poznat charakter člověka, stačí s ním strávit pár dní, které vás donutí dohromady řešit obyčejné nebo extrémní situace. Svoji prověřenou hypotézu tak testuji už poněkolikáté. Jednoho pátečního rána dvacet minut po páté nasedám do vlaku. V červeném batohu mám spacák, šest toastů, pláštěnku a pár dalších věcí, abych přežila následující tři dny. Venku je ultra hnusně – zima, mlha, plískanice. Jedu na Slovensko.

Vyjíždím z Frenštátu pod Radhoštěm, ve Vsetíně už bych však neměla ve vlaku sedět sama. Bude tam, nebo nebude? honí se mi hlavou, ale v duchu věřím tomu, že Radim je člověk spolehlivý. Po zkušenostech, kdy jsem na muže čekala i více než dvě hodiny, bych se však nedivila, kdyby se na nějaký pitomý výlet s cizí holkou vykašlal. Ale ne, je tady!

„Tak co, Anet, připravená?“ vítá mě zvesela, když přistupuje do vagonu. Vidíme se po měsíci a celkově podruhé v životě. „Za všech okolností,“ zasměju se. Na sobě má sandále, sportovní kalhoty, černou bundu a na zádech tmavou krosnu. Bůhvíproč si vzpomenu na svoji matku a na to, jak včera večer našim známým líčila, že za pár hodin odjede její dcera s neznámým do neznáma: „Vůbec nevím, s kým na ty hory jede. Budou se prý poznávat v extrémních situacích.“ Při té vzpomínce se musím pousmát. „Extrémní situace“ totiž právě začíná. Ve vlaku vtipkujeme, snídáme rohlíky se šunkou a sýrem a komentujeme události posledních dnů. Za tři dny chceme společně přejít pohoří Velké Fatry ve středním Slovensku.

Slovenská pohostinnost

Obloha je vymetená, teplota se vyšplhala na sedmnáct stupňů, paráda. Cítím se snad nejen díky tomu skvěle. Povídáme si o čistotě vody v potůčku, o výskytu medvědů, na který nás upozorní cedule, a o cestování. Trasa bukovým lesem tak utíká rychle a my přicházíme na asfaltovou cestu.

Veselí skupiny před námi slyšíme už z dálky. Za zaparkovaným modrým terénním vozem sedí na lavičkách pod přístřeškem pět mužů okolo čtyřiceti let. „Já bych se socializoval, co ty na to?“ popichuje mě Radim. Už po pár hodinách trochu poznávám jeho charakter a společenskou povahu a mohu říct, že je mi to sympatické. Chlapi nás vítají přívětivě a zvědavě se vyptávají, jestli jsme pár, či ne. Hrdě se hlásím k tomu, že ano, ale Radim moji taktiku zřejmě vůbec nechápe a svým jednoznačným ne mě nechává napospas osudu. Jejich lahev borovičky z roku 1985 najednou cítím i na svých ústech. Mírně se napiju. Na jazyku se mi rozplyne jemná a příjemná chuť alkoholu. Vysoký černovlasý Petr s kšiltovkou a v oranžové mikině nám dokonce podává chleba se sýrem a loveckým salámem. „Odkud jste?“ zajímá se. „Z Moravy,“ shrne Radim jednoduše. V tu chvíli jsme jejich.

Další kilometry k horskému hotelu Kráľova studňa se vezeme autem. Bezprostřední blízkost našich pěti těl na zadních sedadlech umocňují výmoly ve štěrkové cestě a otřesy, díky kterým si málem několikrát otřískám hlavu o strop auta. Štefan za volantem nás rozhodně nešetří, i přes serpentiny a hrbolatý terén svítí na tachometru rychlost čtyřicet až padesát. Na rozdíl od nás dvou se chlapi znají několik let, někteří jsou dokonce švagři. Petr nám pořád vtlouká do hlavy, abychom s nimi na hotelu zůstali. „Radime, je nás pět a máme pokoj pro osm. Můžete se tady vyspat v teple, všechno je zaplacené. Jsme rádi, že jsme potkali takové pohodové lidi. Ale rozhodněte se sami,“ klade nám neustále na srdce.

Neobvyklá a přívětivá pánská pětice je pro nás oba příjemným zpestřením. Po dalších pivech a panácích by to však mohlo nabrat jiný rozměr, usuzuji zkušeně v duchu. Jako by četli mé myšlenky, v několika narážkách mě ujišťují o opaku. Chvíli se ještě bavím jejich náklonností a vtipkuju o všem možném, ale pak čekám, jak se Radim zachová. Zda rozhodne, že opravdu zůstaneme v hotelu a já prožiju noc s šesti chlapy dohromady v jednom pokoji, nebo se vydáme dál na cestu podle plánu. Je to takový test jeho a mé osobnosti.

Pořád v pohodě

Nakonec jdeme dál. „Nenecháme si mluvit do programu,“ uzavírá situaci Radim. Poznávací výlet pokračuje. Výhledy na pohoří jsou dechberoucí, podzimní teplé barvy se mísí s modrou oblohou v mracích, je krásně. K večeru se ale nepříjemně smráká, na Fatru sedá mlha a začíná pršet. „Můžeme postavit stan, nebo se uhnízdíme tady v té salaši, je to na tobě,“ dává mi na výběr Radim, když ukazuje na chatu sto metrů před námi, u které hoří oheň. Přes oblaka hustého dýmu rozpoznám už z dálky tři postavy. Jsou to muži kolem třicítky. Každý má na sobě bavlněnou mikinu a pohorky. Začíná být zima.

Další spřátelení nás nemine, tentokrát přicházíme už jako pár. „V salaši je plno myší, minule tady komusi prožraly i batohy s jídlem,“ konstatuje holohlavý Jano u ohně, zatímco si opéká na klacku kus sádla, které vypadá jako mýdlo. Jeho slova o nejrozšířenějších savcích na světě mě trochu zneklidní. Když však pocítím útulnost a teplo zdejšího turistického příbytku, venkovní stanování odmítám. Lidí je pět, ale postele jen tři. „Spím nahoře,“ prohlašuji zavčasu vítězoslavně a zabírám si vrchní patro poschoďové postele. Myši tam snad nebudou. Radim ulehá na zem do spacáku. „V noci mě pár myšek navštívilo,“ říká pak ráno u snídaně jakoby nic.

V sobotu projdeme v pláštěnkách nejdelší trasu ze tří dnů. Nehádáme se ani jednou, na počasí nenadáváme. Vůbec mi to nepřipadá zvláštní, po dvou dnech už o sobě víme docela dost. Večer poprvé stavíme stan. V noci nemůžu zimou ani spát, ale ráno je báječné. Svítí slunce a vidina toho, že mi během dne uschnou boty, je prostě úžasná. Za inverzního počasí konečně vidíme krásná panoramata celého pohoří. Vaříme čaj, jíme a jsme pořád v pohodě.
Poslední den si užíváme asi nejvíc, vesele si povídáme a máme pocit, že se dobře známe. Vztahová metoda bezprostředního vzájemného poznávání funguje. Při cestě vlakem domů se ještě dáváme do hovoru se studentem. „Kde jste byli na výletě?“ vyptává se. „Potkali jsme se na Pustevnách, kecali jsme spolu hodinu a řekli jsme si, že spolu pojedeme na hory. Tak jsme jeli na Velkou Fatru na tři dny a byla to fakt prča,“ vypráví Radim náš krátký poznávací příběh. Když se společně ve vlaku loučíme, ještě mi vzkazuje: „Anet, bylo to super a buď pořád tak v pohodě, jak jsi.“

Nejenom, že jsme poznali sebe s Radimem navzájem, ale i spoustu dalších lidí a nakoukli do jejich příběhů. Stačily nám k tomu tři dny. O týden později posílám Štefanovi, se kterým jsme jeli na hotel autem, pár fotek. Ve vzpomínkách se vracím na Fatru. Jeho reakce na můj e-mail je velice vstřícná. Píše, že jejich výlet se též vydařil, nebýt toho nešťastného alkoholu. Zmiňuje taky to, že na nás mysleli a že mi drží palce ve škole. Jeho poslední věta je více než příznačná: Zůstaň taková, jaká jsi.

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.

Přehled komentářů

Anonym | 08. 11. 2014, 14:45
A pointa? Že jde o výlet s někým skoro neznámým, víme už od začátku. je to jen popis, tochu slabé