29.09.2014 06:46


Triatlon je sport, u kterého překonáváte hranice svých možností

Autor: Denisa Macečková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Nejsem sportovní typ. Není tak složité přiznat si tuto srdcervoucí pravdu. Ale jsem člověk, který miluje výzvu. A tak když jsem si vybírala sport, který bych si chtěla vyzkoušet, vrhla jsem se do toho po hlavě. Plavání, kolo a běh? Proč ne! Díky třiadvacetiletému Lukáši Maiwaelderovi, rodilému Brňákovi, který je vrcholový triatlonista a student VUT v Brně, jsem na vlastní kůži poznala, jaké to je trénovat po boku zkušeného profesionála.

Je sobota ráno, šest hodin a dvacet minut. Budík na mě řve zpod polštáře a dožaduje se mé pozornosti. Když jsem ho večer natahovala, byla jsem si téměř jistá, že čtyři roky na střední a vstávání v pět ráno mě vycvičily. Jaká to bláhová představa. I po jeho zaklapnutí se dobrých deset minut přemlouvám vstát. Usmlouvala jsem sama sebe na tabulku čokolády, kterou si dopřeji večer, a už se připravuji na ten bič, který jsem si na sebe upletla. Při přípravě snídaně mi v hlavě zní Lukášův hlas. „Jím sladkou snídani. Jogurt s nějakým pečivem nebo rohlík s marmeládou." Ať je tedy po jeho. Natlačím do sebe jogurt a už za ním běžím na bazén.

Jako ryba ve vodě

Lukáš Maiwaelder jezdí za klub EKOL, který patří mezi nejlepší evropské triatlonové kluby. Foto: Ladislav Adámek

„Normálně plavu tak hodinu a dvacet minut, maximálně hodinu a půl," sdělil mi můj dočasný osobní trenér. „Takových pět kilometrů. Trénujeme různé styly, ale hlavně kraul, kterým plaveme na závodech," dodává Lukáš. Plavání mi docela jde, tak to snad nebude taková hrůza, uklidňuji se, když se převlékám do plavek. Opět přicházím o své iluze. Jak se zdá, plavání prostě není moje parketa. Jsem pomalá, nemotorná a mám pocit, že se brzy utopím. I ve vodě cítím jak se potím, což je asi tak příjemné, jako když vám někdo dloube prstem do ucha. Už aby byl konec.

Mám rád jídlo a klidně si dám dva obědy

„Po plavání se osprchuju, dám si nějakou svačinu a jdu do školy. Skoro pokaždé začínám v deset, mám cvika a přednášky. Potom klasicky oběd a zase nějaké hodiny. Ve dvě si dám další oběd," vysvětluje Lukáš. Naštěstí je sobota, a tak školu můžeme vynechat. Jíme oběd a Lukáš mi povídá o tom, jak se připravuje na závody. Jestli se nějak omezuje v jídle, jak se dá zvládnout škola a náročný tréninkový plán. Také mi povídal o svých snech a ambicích.

„Když jsem v patnácti začínal, byl můj cíl umístit se na mistrovství republiky, což se mi splnilo loni, kdy jsem skončil třetí ve skupině do třiadvaceti let. Mým snem je podívat se díky sportu tam, kde jsem ještě nebyl. Lákala by mě Asie a Severní Amerika," rozpovídal se Lukáš a pokračoval o tom, jak zvládá propojení školy a sportovní kariéry. "Je to těžké. Když to chcete dělat na vrcholové úrovni, tak musíte omezit studium. Já se ale teď víc soustředím na školu. Člověk si prostě musí nastavit priority."

Mít obě nohy levé je prokletí

Po příjemně stráveném obědě byl čas na další část tréninku. Běh a jízda na kole. Už dopředu vím, že tohle bude moje definitivní smrt. Nejsem běžec. Dokonce ani nedobíhám na šaliny a rozhodně neuběhnu Lukášových obvyklých patnáct až dvacet kilometrů. Ale snaha se prý cenní, proto si obouvám své nové bílé tenisky a jsem připravena bojovat. Můj boj ovšem netrvá moc dlouho. Lukáš se mi ztrácí z dohledu už po dvou minutách. Jak ponižující. No nic, aspoň se projdu po podzimním Brně. Moje nadšení ale rychle opadá s každou dešťovou kapkou, která dopadá na zem. Než dojdu k Lukášovi domů, tenisky už nejsou ani nové, ani bílé. 

Představa sedmdesáti až osmdesáti kilometrů na trenažéru u Lukáše v pokoji je stejně znepokojivá jako fakt, že neuběhnu ani pět set metrů. Už po několika kilometrech mě bolí zadek. Ale jak řekl můj dočasný osobní trenér, poslouchám svoje tělo a nenutím se do toho. Když to bolí, tak prostě trénink popřípadě závod vynechá. A tak jsem i já trénink vynechala. Zbytek dne Lukáš tráví jako jeho vrstevníci. Dělá úkoly do školy, tráví čas se svou přítelkyní, chodí do kina a tráví čas s rodinou. Večerka v jedenáct a další den nanovo. 

Denisa Macečková. Foto: Aneta Přadková

Pocit překonání sebe sama je sladší než vítězství

Pro mě se jízda na kole stala vrcholem mého triatlonového snažení. Pravděpodobně se nikdy nezúčastním závodu v olympijském triatlonu, kilometr a půl plavání, čtyřicet kilometrů na kole a deset kilometrů běhu, stejně jako si s největší pravděpodobností už nikdy nevyzkouším, jaké to je, stát se na den triatlonistkou.

„Triatlon dělám pro radost a protože mě to baví," touto větou ukončil Lukáš Maiwaelder naše setkání. Večer padám únavou do postele a přemýšlím o světě, do kterého mě Lukáš zavedl, a o věcech, které mi řekl. Měla jsem možnost nahlédnout pod pokličku sportu, který není vždy doceněný a o který není takový mediální zájem. Tím víc mě tento sport zaujal. Tvrdá dřina a pot, ale i skvělý pocit z dobře vykonané práce a vytoužená vítězství - takový je triatlon. 

Klíčová slova: triatlon, sport, Lukáš Maiwaelder, Brno, VUT

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.