03.11.2014 15:37


Tramvajím vládnou zákony schválnosti

Autor: Michaela Hořínková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Všichni se někdy na vlastní kůži přesvědčili, že fungují. Zákony schválnosti. Jedním z míst, kde vládnou pevnou rukou, jsou bezesporu hromadné dopravní prostředky. Každý, kdo pravidelně jezdí za svými povinnostmi tramvají či autobusem, s tím má bohaté zkušenosti.

Začíná to ještě před tím, než vůbec člověk nastoupí do vozu. Když vyjdu ze školy a na pár metrů vzdálené zastávce vidím odjíždějící tramvaj, můžu si být jistá, že je to přesně ta tramvaj, kterou potřebuji jet. V Brně jezdí šaliny každou chvíli, co ta holka vyšiluje - říkáte si možná a máte pravdu. Ale když se mi stejná situace stane v Ostravě, odkud pocházím, může se rázem celý děj zvrhnout v parodii na katastrofický film. Když nestihnu tramvaj, ujede mi další tramvaj, která na ni navazuje a vzápětí pravděpodobně i navazující autobus. Přiznávám, že většinou se to nestává, ale v některých případech ano. V těch, kdy opravdu někam spěchám. Prostě zákon schválnosti. 

Michaela Hořínková. Foto: Annamária Ondrejková

Někdy zase vidím stát tramvaj na zastávce, která je nedaleko a uvažuju, jestli má cenu běžet, abych ji stihla. Analyzuji situaci. Lidé už vystoupili, další nastupují a není jich moc, od tramvaje mě dělí cesta plná aut. Docházím k logickému závěru, že to nemůžu stihnout a pomalým tempem se blížím k zastávce. Volným krokem přecházím cestu a na nástupní ostrůvek dojdu přesně ve stejnou chvíli, kdy tramvaj zavírá dveře. Začíná se mi zvedat tlak a tak se rychle uklidňuji – nemůžu za to, situace se nedala ovlivnit, řídila se zákonem schválnosti.

Když mi svět, determinovaný schválností a škodolibostí, umožní vůbec do nějaké tramvaje nastoupit, zdaleka nejsem v bezpečí. Obvykle zůstávám stát a přenechávám místo k sezení starším osobám, které určitě na některé z dalších zastávek nastoupí. Vím, že kdybych si sedla, budu celou dobu nervózní jako pytel blech a jen se budu rozhlížet kolem sebe, abych objevila nějakého seduchtivého důchodce, kterému bych uvolnila místo. Jen tehdy, když po důkladném vyhodnocení situace dojdu k závěru, že je značně nepravděpodobné, že nastoupí někdo staršího věku, si sednu.  Jako by sama škodolibost čekala na tuto chvíli, se na další zastávce jako naschvál objeví celý zájezd seniorů. Nejde o to, že bych nerada pouštěla starší lidi sednout. Jen jim to nerada nabízím. Až příliš často se mi stává, že osoba, kterou zamýšlím pustit, o to stejně nestojí a s úsměvem odmítá. Snad mají zákony schválnosti lidé v sobě.

Další kapitolou jsou jízdní doklady. Pravidelně si kupuju dlouhodobé jízdenky - v Brně šalinkarty a v Ostravě měsíčníky. Jak ráda bych se revizorům pochlubila svou pečlivostí a ukázala jim skvěle zachovanou kartičku se správnou dobou platnosti! Ale ne a ne nějakého potkat. Střetávám se s nimi velice zřídka - jenom tehdy, když platnost jízdenky skončí a já si toho nevšimnu. Toužebně očekávané setkání se mění v doživotní traumatizující zážitek a o něco menší cifru na účtu.

Do školy jezdím hromadnými dopravními prostředky už skoro patnáct let. Za tu dobu jsem se přesvědčila, že zákony schválnosti fungují. Minimálně jako náplast na utrpení, které provází všechny nepříjemné situace. Formulí „to je prostě zákon schválnosti“ lehce omluvíme své chyby a nikdo nám nic nemůže vyčítat. A co je hlavní – nemusíme nic zazlívat sami sobě. Zákony schválnosti jsou vlastně prospěšné. Nutí lidi dívat se na věci s úsměvem a sbližují nás s přáteli, kterým své životní bolístky tak rádi svěřujeme.

Klíčová slova: tramvaj, doprava, zákon schválnosti

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.