16.04.2019 22:27


To, že je člověk ženatý a farářuje, neznamená, že udělá v životě všechno dobře. Já jsem mockrát selhal, říká evangelický farář

Autor: Kateřina Vajsová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Ivo David je farářem Českobratrské církve evangelické v Moravské Třebové přes dvacet let. Ženatý byl sedmnáct let. Z manželství má tři děti, které s ním nežijí. Po rozvodu přestal farářovat, protože mu nepřišlo správné jedno kázat a druhé žít. Začal dělat nebezpečné výškové práce s horolezeckou technikou. Dva roky po rozvodu se k farářování vrátil. Dnes opět neví, co s ním bude, a jestli farářem zůstane.

 

Ivo David v dětství nevyrůstal jako věřící, náboženství v jeho rodině nehrálo žádnou roli. „Neměl jsem církevní výchovu a rodiče nechodili do kostela,“ říká. Přesto se stal farářem Českobratrské církve evangelické. A je jím už přes dvacet let. Z manželství má tři děti. Ačkoli je rozvedený, stojí každou neděli na kazatelně v evangelickém kostele v Moravské Třebové.

V jeho životě nebylo jasné, čím bude. Poprvé ho myšlenka, že existuje něco, co převyšuje člověka, napadla během konání povinné vojenské služby u tankistů v Kežmaroku na Slovensku. „Během vojny mi docházelo, že musí být něco víc než jen ta strašná vojenská otročina. Také to asi souviselo s dospíváním,“ zamýšlí se. „Trochu jsem tím načáchl, ale pak jsem na to zase zapomněl,“ dodává.

K myšlenkám o Bohu se vrátil po skončení vojny. Jeho tehdejší přítelkyně ho pozvala na konferenci Brněnských studentů pro Krista. „Bylo to jako rána z čistého nebe. Okamžitě mě to chytlo. Oslovilo mě volnost, nebyla tam nálepka žádné instituce,“ popisuje svoje první pocity. Nemusel se k ničemu hned zavazovat a setkání neměla žádný konkrétní církevní řád. Šlo jen o Boha.

A ze stejného důvodu ho oslovila evangelická církev, která není založena na obřadech, rituálech ani pravidlech. „Je to spontánní a nesvázaný. Přesně takhle svoji víru i žiju. Jde spíš o osobní vztah k pánu Bohu, o živý a pravdivý prožívání toho, jak věřím,“ vysvětluje.

Po vojně se přihlásil na vyšší odbornou teologickou školu v Hradci Králové. Zde ho teologie přitáhla naplno. Během studia dostal pozvánku, aby zkusil ve svých třiadvaceti letech poprvé kázat. „Šel jsem tam jako mladej cucák. Zkusil jsem to a zjistil, že to není úplně marná cesta,“ říká. Avšak nebyl si jistý, že je povolán farářskému úřadu. Tuto nejistotu cítí dodnes, možná mu zůstane navždy. „Ale ten vnitřní hlas – Vocatio interna (vnitřní volání, pozn. red.) – jsem cítil. Někdy člověk musí překonat svoje vnitřní ostychy, introvertní povahu a říct si, že to má smysl. Já v tom našel největší smysl života, i když je to náročný,“ přibližuje.

Po dokončení střední školy se stal jáhnem neboli kazatelem bez vysokoškolského vzdělání. Farářem se stal až o něco později. Začal studovat vysokou školu teologickou, kterou ale nedokončil. Ve čtvrtém ročníku, před získáním magisterského titulu, se musel rozhodnout mezi vírou a rodinou. „Zvolil jsem rodinu, to bylo jasný,“ říká. Dostal ale možnost zkoušky udělat i bez vysokoškolského titulu. Možnost využil, zkoušky složil a stal se farářem.

Katolickým farářem by ale být nemohl. „Nedokážu si přestavit, že bych žil v celibátu, bez dětí a manželky. Na to nejsem stvořen. Celibát je podle mě nelidský zřízení a strašně bych si přál, aby se katoličtí faráři mohli ženit a mít děti,“ vyjadřuje se k velkému rozdílu mezi katolickou a evangelickou církví.

Manželem se Ivo stal o rok dřív než farářem. Ženatý byl sedmnáct let. S bývalou ženou Kateřinou má tři děti – dceru a dva chlapce. Z každé zmínky o jeho dětech je cítit, že je miluje nade všechno. Ale někdy ani sebevětší láska neuchrání člověka před chybami. „To že je člověk ženatý a farářuje, neznamená, že udělá v životě všechno dobře. Ostudný na tom je, že když má jít církev příkladem, tak farář selže a rozvede se. Potom nemůže dál lidem kázat,“ říká. S bývalou ženou se rozvedl před sedmi lety.

Přiznává, že tehdy v jeho životě nastal moment, kdy si uvědomil, že je lepší být od sebe než všem (včetně sebe) ubližovat. „Věrnost je krásná věc, je dobrý mít sílu a zůstat věrnej. Nevěra je hřích. Hřích je lež, faleš. To jsou zatraceně těžký hříchy. Když už má být člověk nevěrný, tak má bejt doprdele silnej a tomu druhýmu člověku, kterýho zrazuje, to musí říct,“ říká Ivo.

Po rozvodu nemohl dál vykonávat farářskou činnost. Nepřišlo mu správné kázat nebo dělat svatby, když byl sám rozvedený. A tak se začal věnovat jiné práci. „Jít na kazatelnu s tímhle škraloupem jsem nemohl. Ve chvíli, kdy jsem toho nechal, jsem si řekl, že se tam nikdy nevrátím,“ popisuje tehdejší pocity.

Ivovým koníčkem je skálolezení. Tuto dovednost a zálibu tehdy využil pro svou novou práci. Dva roky dělal rizikové a fyzicky náročné výškové práce s horolezeckým vybavením. „Bylo to kácení a prořezávání stromů, natírání stožárů, sloupů vysokého napětí a třicetimetrových sil,“ vypráví. Do těch se i spouštěl a uklízel v nich. Tma jako v jeskyni, smrad a vedro. „Připadáte si jako mravenec v plechovce,“ popisuje.

V době po rozvodu pochyboval hlavně o sobě. Nikdy ale o své víře. O pánu Bohu nezačal pochybovat nikdy. Viděl v něm oporu, kterou nikde jinde nenašel. Víra také mnoha lidem nastavuje zrcadlo. „V životě mě víra vždycky zkritizovala. Vlastní víra mě usvědčuje v tom, že jí nedostávám a že nenaplňuju to, v co věřím. A že jsem mockrát selhal,“ doznává.

Po dvou letech těžké práce s horolezeckým vybavením se na kazatelnu přece jen vrátil. Zpět ho přivedli lidi z Moravské Třebové. „Přesvědčila mě jejich láska. Dlouho mě uháněli. Já nechtěl, do poslední chvíle jsem se bránil,“ říká. Nakonec se ale rozhodl to zkusit a k farářování se vrátil. Člověk podle něj někdy musí padnout hodně na dno, aby začal něčemu znovu věřit. Možná i sám sobě.

Znovu kázat byl pro něj hrozně těžký pocit, který skoro neumí popsat. „Cítil jsem, že jsem na místě, kde mám být, ale zároveň jsem se o tom musel neustále přesvědčovat. Bál jsem se nevěrohodnosti toho, co budu říkat. Kvůli mým dřívějším selháním,“ přiznává. Na druhou stranu farářování naplňovalo a viděl v něm větší smysl než v ořezávání větví nad elektrickým vedením. Teď po pár letech znovu neví, co se s jeho životem stane, kým bude dál.

Farnost, na které působí, má málo peněz. Navíc mu v březnu příštího roku končí povolací období. „Možná pak budu farářem na poloviční úvazek, nebo půjdu na jinou faru. Anebo do civilního zaměstnání,“ vypočítává své potenciální možnosti. Ať už to dopadne jakkoli, jeho přáním je zůstat v Moravské Třebové, kde má rodiče, sestru s její rodinou, přátele, domov. „Srdce mě táhne k tomu, abych tu zůstal. Ale co budu dělat, to nevím,“ uzavírá vyprávění.

Klíčová slova: farář, evangelíci, story, Ivo David, rozvod

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.