12.04.2015 19:52


Tetování jako forma násilí

Autor: Michaela Vařeková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Každý člověk, který se libovolným způsobem odlišuje, naráží v životě na řadu zoufale jednotvárných stereotypů. Jestli se jim rozhodne čelit a prosazovat svou nebo boj s větrnými mlýny předem vzdá, je pak na něm. Mám tetování. Hodně mých blízkých přátel má také tetování. V osobním životě se zpravidla pohybujeme mezi lidmi, kteří pro naše dobrovolné hyzdění těla mají pochopení. Mimo něj často narážíme. Málokdo z těch, kteří mají s našimi těly problém, si připustí, že mu do toho vůbec nic není. 

Moje kamarádka si předloni na podzim nechala na levé předloktí vytetovat strom. Bála se reakce dvou lidí ze svého okolí. Jednoho velmi blízkého kamaráda a babičky. U babiček to už tak bývá, že jsou vnučkám také velmi blízké, navíc s průpravou ze staré školy mívají na tetování negativní náhled. Měla strach, že babičku zklame. O kamarádovi zase věděla, že jakékoliv zdobení těla včetně běžného líčení bytostně nesnáší. Nejprve se rozhodla skrývat tetování v jejich přítomnosti pod dlouhý rukáv. Potom ji dle vlastních slov přestalo bavit hrát si na schovávanou a v jeden den navštívila nejdřív babičku a pak kamaráda.

Oběma své levé předloktí odhalila. Babička vzala novinku překvapivě dobře. Od té doby se při každé návštěvě vnučky rozplývá, jak hezký obrázek na těle má. Oč lépe přistoupila k vnuččině ozdobě babička, o to hůře ji bral blízký kamarád, mimochodem milovník drsné hudby a hrdý majitel dlouhých vlasů, od kterých se tak nějak očekává, že věci jako tetování snáší. Ne-li schvalují. Příštího půl roku s kamarádkou nepromluvil. Bez příkras, dalších šest měsíců. Jak moc jí chybí si uvědomila především ve chvíli, kdy nedopatřením zlomila jehlu od gramofonu. Nahněvaný kamarád byl totiž jediný, kdo věděl, co za typ jehly její gramofon vyžaduje.

Michaela VařekováKdyž mi po čase oznámila, že jsou s Markem zase za dobře, úplně jsem Markovi nedokázala rozumět. Nevím, jak by se ke mně musel blízký člověk zachovat a co by mi musel provést, abych s ním půl roku nepromluvila. Když jsem se zeptala, kdo udělal první krok, potvrdila moji obavu. Byla to čistě její iniciativa. Subjektivně to nejsem schopná chápat, hrdost by mi nikdy nedovolila přijít prosit o něco tak nesmyslného, jako je odpuštění za tetování. Objektivně rozumím tomu, že chtěla znovu zažívat klid a mír ve vztahu k někomu, který ji jinak vždy ve všem podporoval. Stejně jsem si ale neodpustila komentář. Nechápu to, řekla jsem. Tím, že máš tetování, nikomu na světě neubližuješ.

Za touto větou si stojím a používám ji pokaždé, když se setkám s jednou z řady dokonale pitomých otázek, co tetovaným lidem okolí bez milosti pokládá. Výjimečně mě ještě přepadne touha rozvinout diskuzi a umlátit tazatele argumenty. Proč sis nechala dát tetování zrovna tam? Vždyť je to vidět. Mám je tam, kde je vidět, protože chci, aby vidět bylo. Je jedenadvacáté století, lidstvo se tetuje už od pravěku.Víš, jak to bude vypadat, až ti bude šedesát? Zaprvé, i tak před sebou mám minimálně příští čtyři šťastné dekády. Zadruhé, až mi bude šedesát, brada ze mě někomu jen těžko spadne, tetování netetování. Víš, kolik bude stát peněz, když se toho budeš chtít zbavit? Nenechala jsem se tetovat proto, abych se tetování kdy v budoucnu zbavovala.

Diskutuji opravdu jen výjimečně a jen s lidmi, u kterých cítím, že moje snaha nepřijde v niveč. Boj s větrnými mlýny mě totiž na každý pád nebaví, ať už se jedná o tetování nebo o cokoliv jiného. Je ovšem pravda, že výše zmíněný výběr otázek je obvykle poznávacím znamením toho, že veškerá snaha bude marná. Proti sobě mám větrný mlýn posilněný přesvědčením, že mě se svým postojem musí mermomocí obeznámit.Ty máš tetování? Mně se vůbec nelíbí, když mají lidi tetování. Mně se zase vůbec nelíbí, když se mi někdo snaží tvrdit, co je správně, co je špatně, co je hezké a co má naopak urážet mé estetické cítění. Dokážu rozumět Vladimíru Franzovi stejně dobře jako člověku, který tetování nemá a mít nebude, protože mu ten fenomén nic neříká. Tělesnou schránku máme všichni jednu a je čistě naše věc, jak s ní naložíme. A na to je, myslím, třeba pamatovat, než začne kdokoliv hodnotit, jestli je správné mít a nosit tetování.

Klíčová slova: tetování, stereotypy

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.

Přehled komentářů

Michaela Vařeková | 14. 04. 2015, 23:14
Vážený Honzo, prvně díky za komentář, je milé, že můj článek někomu stál nejen za přečtení, ale i za to, aby se k němu vyjádřil. Nevím, jak lépe reagovat na záplavu připomínek, tak je asi budu brát postupně. V prvé řadě bych Vám asi poradila, abyste lépe četl, když si o někom děláte obrázek, nebo ještě lépe, abyste si ho raději o nikom vůbec nevytvářel, máte-li k dispozici jednu jedinou skutečnost ze života onoho člověka. Navíc reprodukovanou někým, koho taky neznáte, čímž myslím sebe. Zmiňuji se v článku o tom, že onen muž byl za jiných okolností kamarádce vždy oporou a že spolu dnes znovu vycházejí. A píšu také o tom, že bytostně nesnáší tetování. Když se nechala tetovat jemu blízká bytost, nepochybně zaujal zvláštní postoj a nepochybně je stejně zvláštní to, jak dlouho s ním setrval. Z vlastní zkušenosti vím, jak složité to občas bývá s překračovaním bariér vzniknuvších v mezilidských vztazích, pokud jde o hrdost (mimochodem, mě a moji hrdost se Vám také nepodařilo analyzovat úplně správně, k tomu se vrátím později). Třeba se cítil příliš hrdý na to, aby udělal první krok. Nevím. Nevím a nechci se ničeho dohadovat, osobně jsem se s ním nikdy nesetkala a znám jej jen z vyprávění. Mimo tento jsem slyšela také množství příběhů, které jej představují v docela lepším světle i ve vztahu k mojí kamarádce, zcela přirozeně jsem je ale všechny nemohla postihnout. Měla jsem za to, že jsem dostatečně zdůraznila, jak blízcí si tito dva lidé jsou a jak se k sobě chovají, když jsem se zmínila, že jí byl vždy jindy oporou. Vám se to možná zdá málo, s tím už těžko něco udělám. Co se týče kamarádky a jejího stesku, gramofonová jehla skutečně nebyla spouštěcím faktorem. A pokud mě nešálí zrak, ani jsem nic takového doslova nenapsala. Že je Marek jediný, kdo by jí mohl poradit, jakou jehlu si má koupit, kdyby s ní býval mluvil, skutečně prohodila. Řekla bych, že to nemyslela nikdy úplně vážně a já jsem tento motiv využila jen proto, že mi přišel úsměvný. A pro zlehčení. Tedy tak. O jejich přátelství nevíte zhola nic, ale pouštíte se tu do jakýchsi soudů o tom, jak vzdálení si ve skutečnosti jsou. Dále. Podstatou článku ve skutečnosti není to, jestli mám já sama tetování na plosce nohy anebo na čele. Podstatu dokonce nepředstavuje ani přesná datace výskytu prvního tetovaného člověka na území Evropy. Teď sice zrovna těžce slovíčkařím, ale evidentně jsme se také těžce nepochopili. Celý článek vznikl jen a pouze kvůli mojí potřebě ventilovat svůj názor na část společnosti, která má stále potřebu hodnotit lidi s tetováním a vyvozovat o nich závěry. Pokud si myslíte, že jde především o jakousi domnělou palčivost oněch otázek anebo o to, že bych se cítila nepochopená a utlačená, tak se vážně pletete a hledáte v mém příspěvku něco, co v něm není. Jestliže mi kdy někdo položil otázku, proč mám tetování tam, kde je vidět, myslel tím vyloženě to, že bych správně měla být tetovaná na místech, které nejsou vidět nikdy. Moje tetování nedosahuje nijak drastických rozměrů a na předloktí, kde jej mám, se dá snadno skrýt pod oblečení. To muselo být všem jasné, přesto se jim zřejmě zdálo, že je viditelné až příliš. Od té doby, co ono tetování mám, jsem prošla dvěma pracovišti a na obou jsem působila - na jednom dokonce stále působím - v kanceláři. Moji zaměstnavatelé věděli, že tetovaná jsem a nikdy s tím nebyl problém. A ne, nebylo to tím, že bych je schovávala, téměř výhradně nosím krátké rukávy. A ne, nebylo to tím, že je mé tetování maličké. Čas od času jsem se v první zmiňované kanceláři srazila s někým, kdo měl tetované třeba celé paže. Zkrátka to nikomu nevadilo. A troufla bych si říct, že i do budoucna bych zřejmě nechtěla pracovat pod člověkem, kterého více než schopnosti a vlastnosti potenciálního zaměstnance zajímá, jestli na těle náhodou nemá obrázky. Osobně mě k rozhodnutí nechat se tetovat nevedla ani v nejmenším touha se odlišit. Dokonce si ani teď si nemyslím, že bych se díky němu výrazně odlišovala. Vnímám to spíš tak, že jako odlišné vidí tetované lidi společnost, respektive její méně tolerantní část. Závěrem bych chtěla podotknout, že autorka článku si stojí za tím, že má tetování. Toto tetování pro ni není nijakým zdrojem frustrace a necítí se nepochopena, natož aby trpěla její hrdost. Její názor je takový, že čtenář bohužel hledal v příspěvku něco, co v něm není, nečetl dost pozorně anebo považoval za podstatné zcela jiné věci, než na které kladla důraz autorka. Potom došlo třeba k tomu, že se snažil autorce objasnit principy demokracie, místo aby se snažil pochopit, že celý příspěvek je jen jakýmsi rozvedením a obhajobou tvrzení, které obsahuje poslední souvětí perexu, ničím jiným a rozhodně ničím státovědným. A ještě jedna věta, za kterou si autorka stojí a která je rovněž k vidění v příspěvku. Diskutuji jen tam, kde to má cenu. Je mi líto, ale obávám se, že jakákoliv další diskuze mezi námi dvěma je zcela zbytečná. Soudím tak především ze způsobu, jakým jste podal vlastní vykonstruované závěry v komentáři. Ten totiž sám o sobě prostor pro diskuzi nepřímo vylučuje. Kdybych se bývala od spolužačky zprostředkovaně nedozvěděla, že stojíte o odpověď, neztrácela bych s ní čas. S pozdravem autorka
Jan Miletín | 13. 04. 2015, 08:06
Tak blízký kamarád to evidentně nebyl, protože tetování nezmění podstatu člověka(ikdyž to o něčem vypovídá) a na druhou stranu ani on jí nebyl tak blízký pokud to nechala na půl roku plavat a pak si vzpoměla, že ho potřebuje kvůli jehle od gramofonu .. No nicméně k podstatě článku. Proč sis nechala dát tetování zrovna tam, je to vidět. - Co si budeme povídat. Při ucházení na některé pozice, jaká bude reakce zaměstnavatele když uvidí tetování? ;) Lidstvo se tetuje už od pravěku. - Je to pravda. Ovšem z historického hlediska je to Asie,Afrika,Amerika. Žádná Evropa. V Evropě ho ,,objevili" okolo 18 století. Tot poukazuje ještě k další věci a to je odlišení se. Nepotřebuješ tetování, aby ses odlišila jako člověk. Závěřem: Moje pochopení článku: Autorka si nechala udělat tetování a často se setkává s nepochopením. Vzhledem k její hrdosti, která trpí každým dotazem napsala tento článek. Můj názor: Nezapomeň, že vyjádření ač je to tetování či cokoliv jiného, je pouze a jenom vyjádření tedy publikování svého názoru. A na svůj názor máme každý právo nebot žijeme v demokracii. :)