01.12.2016 16:19


Tajemství a krása očima výtvarníka: Vše může něco znamenat, všechno je zázrak

Autor: Lucie Chaloupková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Výstava obrazů s názvem Tajemné příběhy Pavla Čecha byla na brněnském Špilberku slavnostně zahájena včera. V rozhovoru nám Pavel Čech vyprávěl o tom, jak tvoří a jak pohlíží na svět.

Pokud se s Pavlem Čechem nebo jeho díly setkáte, zjistíte, že název výstavy je opravdu přiléhavý – kolem tohoto brněnského ilustrátora, autora komiksů a dětských knih skutečně jako by se vznášel oblak tajemna. Jeho jedinečný rukopis je snadné rozpoznat - díla provází okouzlující atmosféra plná tajemství, výjevy jakoby se rozplývaly v krajině snu. Žádnou školu na to nestudoval, výtvarníkem na plný úvazek se stal poté, co odsloužil patnáct let jako hasič. Jeho tvorba přesto bývá pravidelně oceňována. Nejvýznamnější je pravděpodobně cena Magnesia Litera za nejlepší dětskou knihu z roku 2013, kterou získalo jeho Velké dobrodružství Pepíka Střechy.
Pavel Čech ve svém ateliéru

Jaká díla bude možné vidět na Špilberku?

Moje ilustrace jsou tam už asi měsíc. V prosinci přibude dvaačtyřicet obrazů. Jak už napovídá název, tématem celé výstavy je tajemství.

Zdá se, že tajemno se prolíná celou vaší tvorbou. Jsou to nejen náměty, ale i samotný styl, kterým malujete. Hodně z vašich obrazů je navíc dost temných. Proč je tomu tak, je to váš životní pocit?

Někteří lidé mi říkají, že jsou moje obrazy moc temné. Jiným to tak vůbec nepřijde. Pro mě je to spíš nostalgie, nedořečeno, nějaký příběh zapadaný prachem. Tam se může skrývat tajemství.
K tomu co maluju mám skutečně blízko. Mám rád stará města, židovská ghetta, místa, která už nejsou. Jsou to náměty, které mám rád i u ostatních autorů, například Jaroslava Foglara, který mě okouzlil, když jsem byl dítě.

Takže jste byl jako dítě dobrodruh? Zůstalo z toho ve vás něco?

Hrál jsem si na dobrodruha, opravdového dobrodruha z Vernerovek a Mayovek. Samozřejmě jsem toužil cválat na svém věrném koni po prériích. Jak člověk dospívá, cyničtí a romantika se vytrácí, něco z ní jsem si však zanechal. Pořád jezdím na tábory, spím pod týpí, šijeme si mokasíny a střílíme lukem. Kdybych v sobě nic z dítěte neměl, asi by mi to připadalo hloupé.

Tak to musí být vaše děti rády. Četly vaše knížky?

Ano. Mnohé z nich jsme spolu probírali, pomáhaly mi, když jsem nevěděl, jak dál. Některá rozuzlení vymyslely ony. Inspiruje mě to, o čem sní, co by chtěly, některé detaily v mých knihách jsou pro ně.

Kde dál hledáte inspiraci pro svou tvorbu?

Snažím se být pečlivý pozorovatel, sledovat, co se děje okolo. Co z toho je jen detail? Vše může něco znamenat, všechno je zázrak. Jen si to představte,  je krásný den, brodíte potok, nad vámi plují mraky... vždyť je to všechno nádherné. Člověku ale stejně nemůže být pořád jen krásně, občas na něj padají chmury.

A vy tvoříte spíše v těch šťastnějších, nebo smutnějších chvílích?

Říká se, že věci, které člověk tvoří, když je smutný, jsou ty nejopravdovější, nejupřímnější. I já tvořím, když mám chmury, pomáhá mi to na ně zapomenout.

Maloval jste vždycky? Jak jste se rozhodl být malířem z povolání?

Vždycky. Nejdřív jsem u toho byl opravářem v Královopolské strojírně, poté patnáct let hasičem. Být hasičem byla výborná práce, smysluplná, všichni, kteří to se mnou dělali, byli skvělí lidé. Vážím si té zkušenosti. Já ale na to moc nemám povahu, jsem hodně váhavý. Lákala mě taky představa být svým pánem. Nejdřív mi to připadalo troufalé, ale začal jsem zjišťovat, že se moje obrazy skutečně prodávají, tak jsem to zkusil naplno.

Jste rád, že jste to udělal?

Ano. Mám velké štěstí, že dělám to, co mě už jako malého kluka bavilo. Malování mě pořád fascinuje. Je také krásný pocit, představit si, že právě teď čte nějaké dítě moji knížku nebo že se někdo zrovna dívá na moje obrazy a usmívá se u toho nebo prožívá nějaké své asociace. Pořád doufám, že v mých dílech něco zajímavého, co stojí za zamyšlení i pro dospělého.

Vkládáte do svých knih nějaká poslání? Často z nich mám dojem, že se snaží ukazovat krásu ve věcech, které na první pohled krásné nevypadají, hrdinové jsou často spíše antihrdinové, jako například pavouk, který je pro mnoho lidí symbolem strachu. Děláte to záměrně?

Dělám to spíše nevědomě. Třeba pavouky mám opravdu rád. Je to tvor jako každý jiný, je fascinující, naprostý zázrak. Ta představa pavouka, který se stará o hodiny, ve kterých žije, umí číst a sní o mouchách, se mi zkrátka líbila, proto jsem to tak napsal. Moje obrazy jsou spíš takovým útěkem do snového světa.

Když tvoříte, uděláte si nejdřív koncept, snažíte se plánovat, nebo tvoříte spíš spontánně?

Nejdřív musíte mít nápad a najít důvod, proč vlastně o něčem psát. To se právě vždycky děje jinde, než u stolu, když někoho potkám, když něco slyším. Teď už se na to dívám mnohem pokorněji než dřív. Jsou to takové dary shůry, je to nesmírně tajemné, najednou se to jaksi zázračně vynoří odnikud. Potom dlouho přemýšlím o provedení. Až nakonec si vezmu papír a začnu načrtávat.

Když píšete knihy, jste dospělým, který píše pro děti, nebo dítětem, které vymýšlí příběhy?

Nedokážu určit, jestli jsem spíš dítě, nebo dospělý. Myslím, že mezi tím není žádná hranice. Dřív jsem si myslel, že jednoho dne prostě dospěju, ale nic takového nepřišlo, tak to prostě není. V každém je kus dítěte.

komiks

Klíčová slova: pavel čech, výstava, špilberk

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.