07.03.2019 12:05


Studenti práv zahráli divadelní představení Milada

Autor: Vendula Kocandová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Divadelní společnost Právnické fakulty MU se rozhodla v rámci Noci práva představit hru Milada. Nejedná se však o běžné divadelní představení, jak ho známe, ale o verbatim, kdy je hra obohacena o scénografie. Jelikož se jedná o proces, jenž je jedním z nejsilnějších momentů naší historie, rozhodla jsem se hru navštívit. 

Autor: Vendula Kocandová

Brno  Představení začíná v půl šesté večer. S kamarádem se tedy scházíme ve čtvrt, abychom si zabrali dobrá místa. Když vejdeme do budovy Právnické fakulty, zaskočí nás, jak málo lidí tady je. Usuzujeme, že jsme přišli brzy. Do auly ještě jít nemůžeme, vždyť i ostatní okolo nás beztak čekají, až budou moci dovnitř. Uběhne však patnáct minut a začínáme přemýšlet, zda jsme tady správně. Skupina lidí postává u dveří a neustále nakukuje dovnitř, nic se ale neděje. Až 17:40 se dveře otevírají, začínají se tvořit fronty u stolku s dobrovolným vstupným a seznamem registrovaných návštěvníků. Než nás pustí dovnitř, dostáváme program divadelního představení Milada a konečně si jdeme sednout.

Žádné kulisy, jen brečící dítě

Na pódiu jsou nachystané modré židle, které ladí s těmi v publiku, dále stoly, mikrofony a projektor s plátnem. Žádné kulisy, rekvizity ani nic podobného. Začínám si říkat, jak to vlastně celé bude vypadat. Bude to příběh Milady Horákové, nebo pouze ilustrace soudního jednání? V šest hodin je sál skoro plný, podle počtu, který byl uveden na stránkách Noci práva, by tu mělo být něco málo přes dvě stě lidí. Jsou zde jak studenti, tak i starší lidé. Dokonce je slyšet i pláč malého dítěte. Doufám jen, že nejmladší divák nebude vyrušovat v průběhu představení!  

Na scénu přichází režisérka Markéta Štěpáníková a všem hostům děkuje za účast. „Veškeré texty, které zde uslyšíte, byly při soudním procesu opravdu řečené. Nijak jsme je neupravovali, takže věřte, že i žerty a přeřeky, byly opravdu součástí jednání,“ říká s úsměvem režisérka. Přeje příjemnou zábavu a odchází si sednout do publika. Představení začíná.  

Všichni herci předstoupí před pódium, za stůl s mikrofonem si stoupá vypravěčka a uvádí soudní proces. Přechod mezi vypravěčkou a hereckým vystoupením na pódiu je jednoznačný. Světla na chvíli zhasnou. Herci si posedají na svá místa a jednání začíná. Rozdělení rolí je zcela jasné, vlevo sedí prokurátoři, uprostřed soudce, vpravo obžalovaní. Z počátku je trochu matoucí, že Miladu Horákovou hrají tři různé dívky. Každá má jinou intonaci hlasu, takže je brzy snadno rozliším. Díky tomu se dokážu do Milady lépe vcítit. Představení je navíc vedle na plátně doprovázeno reálným soudním procesem z roku 1950. 

Je libo cirkus?

Jak bývá u verbativního divadla zvykem, některá vyslýchání jsou obohacena o scénografii, kdy se z obžalovaných stávají cirkusáci. Obžalovaný Hejda představuje artistu na laně a balancuje mezi lidskou důstojností a politikou. Z Antonie Kleinerové se stane poslušný psík, který poslouchá zvířecí pokyny prokurátorky a ze Záviše Kalandra je tanečník, který má ze soudního procesu velkou legraci. „Víte, v tom je logika jistého druhu, jsem komunista, proto vstoupím do sociální demokracie, a proto budu volit národní socialisty,“ říká při výslechu s posměškem Kalandra.

Poslední slova a ohromené publikum

Nestačím se ani divit, když se podívám na hodinky a vidím, že již uběhlo pětačtyřicet minut. Na scéně se střídají prokurátoři se svými závěrečnými řečmi. „Obžalovaní mají právo na poslední slovo. Chce tohoto práva někdo využít?“ říká soudce a sál zhasne. Čekám, která ze tří hereček přednese onu známou řeč, ale světlo zůstává stále zhaslé. Najednou se spustí zvuk doprovodného dokumentu Proces a poslední řeč má sama Milada Horáková z roku 1950. „Ano, správní soude, je mi těžko, přetěžko nalézt důvody na svoji obhajobu,“ říká Horáková. Celý sál jako by ustrnul a mně naskočí husí kůže. Slyšela jsem tento projev již několikrát, ale vždy mě dostane. 

Po projevu začne vypravěčka předříkávat odsouzení k smrti. Oldřich Pecl, Záviš Kalandra, Jan Bukal a Milada Horákové zemřeli 27. června 1950. „Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to,“ říká svá poslední slova Milada Horáková. 

Sál opět zhasne a s ostatními diváky nevíme, zda je to konec. Máme již tleskat? Nakonec se potlesku někdo ujme a během okamžiku se rozezní celý sál. Na pódiu herci poděkují a odcházejí. Potlesk však stále pokračuje, a tak jdou poděkovat ještě jednou, tentokrát i s režisérkou.

Odcházím se smíšenými pocity, avšak s myšlenkami na Miladu Horákovou. Její příběh se mě pokaždé velmi dotkne, i přestože už dávno vím, jak to celé dopadlo. 

Klíčová slova: představení, právnická fakulta, Milada, divadlo

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.