06.12.2015 12:03


Strach z toho, že mezi uprchlíky mohou být teroristé, není omluvou, říká student medicíny

Autor: Nikol Sikorová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Vydal se do chorvatského tábora Opatovec, aby pomohl uprchlíkům. Ošetřoval je a mluvil s nimi o tom, kam mají namířeno, a proč. Vyzkoušel si, jaké je to budit se ze spánku zimou nebo nevyspat se kvůli zablešenému psovi, který si chce hrát. Nejhorší chvilky mu připravil druhý den v táboře, kdy lidé začali ve velkém kolabovat a dostávat epileptické záchvaty.

Martin Komínek v chorvatském Opatovci, Foto: Tomáš ZnamenáčekJe studentem pátého ročníku medicíny v Brně. Od kamarádky se dozvěděl o možnosti pomoct uprchlíkům. „Spolužačka napsala komentář na facebookovou skupinu, která sdružuje lidi ochotné pomoci. Bylo to něco ve smyslu - jsme medici, máme zkušenosti s léčením poranění, třeba i znalosti ohledně léků, tak se zamysleme, jestli nemůžeme něčím přispět,“ vzpomíná Martin Komínek. Domluvil se tedy s pár dalšími lidmi z facebookové skupiny a přes organizaci Magna – děti v tísni se vydal na cestu. Původně měl namířeno do Srbska, bohužel tam kvůli uzavřeným hranicím nedojel. Změnil tedy cíl cesty na chorvatský Tovarnik. Po příjezdu ovšem zjistil, že uprchlický tábor tam už není. Následně se přesunul do Opatovce, kde strávil s válečnými běženci tři dny. V úvodu rozhovoru mi nabídl tykání. 

Proč ses rozhodl pomáhat uprchlíkům?

Byla to taková morální pohnutka. Medicína je obor, který pomáhá lidem. Proto mi přirozeně nebylo lhostejné, že jsou tisíce mužů, žen a dětí někde uprostřed pole bez ošetření. Pro lékaře platí princip poskytování pomoci všem bez rozdílu vyznání, věku, pohlaví, sexuální orientace nebo politického přesvědčení. Uprchlíci jsou lidé stejně jako my a já jsem měl zrovna čas a energii, tak jsem jel.

Jak na to reagovalo tvé okolí?

Když jsem doma oznámil, že pojedu pomáhat, naši mi to chtěli rozmluvit, protože se pochopitelně báli. Měl jsem se vydat na cestu hned po nepokojích na maďarské hranici. Pověděl jsem jim, takhle jste mě vychovali. Na to nemohli nic říct. Moji známí a kamarádi v tom neviděli problém. Někteří se mi ozvali s tím, že chtějí také pomoct a pošlou nějaké peníze. Dokonce i lidé, kteří nesnáší imigranty a nemají islám rádi jako celek a odsuzují jej, mi vyjádřili míru respektu, když jsem se s nimi setkal tváří v tvář.

Jaký jsi měl pocit, když jsi do tábora dorazil?

Nejdříve jsem cítil napětí. Byli tady policajti a Lékaři bez hranic. Docela drsný byl první vstup do tábora. Když otevřeli bránu a my procházeli skrz dav, který tam čekal a uvolňoval nám cestu. Koukali jsme na ty lidi a oni koukali na nás. Napadlo mě, semele se něco? Jsou tady policisté, vypadá to napjatě. Pak jsme ale šli trochu dál a potkali dva kluky, kteří hráli fotbal. S kamarádem jsme se k nim přidali a po pěti minutách nás hrálo už deset.

První noc jsme se nevyspali, otravoval nás zablešený pes

Kde jste přespávali?

První noc jsme spali v zásobním stanu organizace Magna. Potom se nám podařilo sehnat levné bydlení. Byl jsem za to rád, jelikož první noc jsem se moc nevyspal, protože nás otravoval takový zablešený pes. Pořád nám lezl do stanu a chtěl si hrát. Taky mě potrápila hrozná zima. Přijeli jsme tam totiž na konci září. Přes den byly třicítky a v noci kolem pěti stupňů. Spal jsem navlečený do všeho oblečení, co jsem měl. Spacák jsem si s sebou před odjezdem nestihl vzít. 

Není spacák ale ta nejdůležitější věc?

Ano, ale přijel jsem z praxe z Českého Krumlova do Brna a domů už jsem neměl cestu. Proto jsem neměl ani spacák, pobral jsem deky a nejteplejší oblečení. Snažil jsem se vzít i nějaké jídlo. Vypadá to jako blbý plán, ale akce nebyla plánovaná na více než pět dní.

Jak vypadal den v táboře z pohledu dobrovolníka?

Každý den byl docela jiný. Ale v podstatě jsme chodili od stanu ke stanu a ptali se lidí, jestli mají nějaké problémy a zda nepotřebují ošetřit. Po půl dni jsme měli vytipované, ve kterých stanech jsou matky s dětmi a ve kterých mladíci, a pak jsme chodili primárně za rodiči malých dětí. Ze začátku jsme měli problém přinést do tábora léky, které jsme přivezli. Zakázal nám to Červený kříž. Nakonec se to díky koordinátorce, která byla velmi schopná, podařilo. Když se mě někdo zeptá, na jak dlouho jsem tam byl a já řeknu tři dny, tak si pomyslí, že je to krátká doba. Ono je to ale psychicky a fyzicky náročné. Když jsme odtamtud odjížděli, připadalo nám, že jsme tam byli minimálně týden.

Dostala epileptický záchvat, dítě měla připnuté na břiše

Pracoval jsi tedy jako ošetřovatel. Co uprchlíky nejvíce trápilo?

Byly to hlavně bolavé hlavy a krky. Někteří měli úplně sešlapaná chodidla. Pro hodně lidí bylo to, že jsme se jich zeptali, co je trápí, a ošetřili je, psychická pomoc. Najednou je někdo v Evropě konečně vyslechl. Docela drsné případy byly malé děti s horečkou. Nebo jsme se od jedněch rodičů dozvěděli, že miminko má průjmy a že zvrací. Když jsme se ptali jak dlouho, řekli nám, že už pět dní. U kojenců je to průšvih, navíc přes den v takových vedrech a v noci v takové zimě.

Jaký byl nejnáročnější moment, který jsi v táboře zažil?

Byl to druhý večer, kdy lidi čekali na autobus. Na sobě měli navlečené všechno jejich oblečení, aby ho nemuseli nést v ruce nebo na zádech. Bylo kolem páté hodiny, když najednou začali ve velkém kolabovat a občas dostávat epileptické záchvaty. Pořád jsme přibíhali a nestíhali je ošetřovat. Nejsmutnější byl úplně první případ, kdy se to stalo paní, která měla na břiše připnuté miminko. Když jsme ji vyvedli ven a položili na lehátko, dostala epileptický záchvat. Její manžel byl u toho. Začal panikařit. Miminko jsme tedy odepli a odnesli bokem, manžela jsme museli uklidnit. Naštěstí už jsem ve vyšším ročníku studia a věděl jsem, jaké léky potřebujeme. Šel jsem tedy za chorvatským doktorem, který však neuměl ani slovo anglicky. Naštěstí názvu léků rozuměl.

Jak jste se dorozumívali s uprchlíky?

Syřani uměli anglicky. Nenarazil jsem na žádného, který by neuměl ani slovo. Čím dál na východ, tím hůř na tom s angličtinou byli. S těmi se pak dalo dorozumět posunky.

My jsme Syřani a Merkelová řekla, že Syřanům se musí pomoct

Mluvil jsi s nimi i o tom, kam mají namířeno?

Ano. Občas jsme se ptali, kam by chtěli jít. My a paní z Unicefu jsme byli jediní, kdo s nimi mluvil, kdo za nimi přišel a zajímal se, jestli něco nepotřebují. Setkal jsem se s lidmi, kteří chtěli do Německa, pak taky do Dánska, Finska, do severských zemí. Ale Německo vedlo. Ptal jsem se jich proč zrovna tato země. Odpověděli: my jsme Syřani a Merkelová řekla, že Syřanům se musí pomoct. Kromě nich v táboře byli i lidé z Afganistánu, Iráku nebo Barmy. Pak tam byli uprchlíci, kteří vypadali jako Mongolové. Jedna paní dokonce jako Jezídka.

Nenapadlo tě, že pomáháš někomu, kdo se v budoucnu postaví na stranu radikálů z Islámského státu a bude zabíjet?

Napadlo. Ale není to omluvou pro to, abych se kvůli možné přítomnosti budoucího teroristy vykašlal na tisíc nevinných lidí. Teroristům jde o vyvolání chaosu, o rozdmýchávání hněvu a o šíření strachu. V uprchlickém táboře jsme potkávali oběti těchto praktik. Muslimy, ale i křesťany, kteří utekli před takzvanými muslimy, aby ochránili své rodiny. Proto se mi argumenty typu islám je jen jeden zdají absurdní. Upřímně věřím tomu, že kdyby se celá Evropa otočila k uprchlíkům zády, obrátilo by se k extremismu mnohem více lidí, než kolik radikálů může s uprchlickou vlnou do Evropy přijít. Proto jsem rád za každého člověka, který jede uprchlíkům pomáhat. Bezvýchodná situace, do které by se bez pomoci tito lidé dostali, je jen krůček k naslouchání radikálním myšlenkám. Útoky v Paříži byly podle mě cíleně v době, kdy vrcholí migrační krize, aby ještě více rozvrátily Evropu. Neměli bychom tedy podlehnout strachu, protože jinak jsme už proti teroristům prohráli.

Změnil se tvůj postoj k uprchlíkům nebo politice Evropské unie po teroristických útocích v Paříži?

Můj postoj se změnil už potom, co jsme se vrátili z tábora. Byl jsem na Unii hrozně naštvaný. Žijeme v uskupení zemí, které se dokážou jen přátelsky poplácat po zádech, když je prosperita a ekonomický růst. Ale v momentě, kdy přijde krize a musí se jednat, váhají, neumí se semknout. Moje postoje byly takové, že aspoň k něčemu Evropská unie je. Po tom, co jsem odjížděl z Opatovace, jsem si říkal, že je to jen prázdné seskupení zemí, pouhá papírová dohoda.

Nosíme s sebou medvěda, který má plyšové orgány

Chystáš se znova vyjet uprchlíkům pomáhat?

To je těžká otázka. Kdyby to bylo jenom na mě a nebyly by tam jiné okolnosti jako například škola nebo projekty, klidně bych jel znova.

Na jakém projektu pracuješ?

Na tento rok jsem převzal studentský projekt Nemocnice pro medvídky. Chodíme do školek, máme s sebou lékařské vybavení i hračky v podobě lékařského vybavení a obrovského medvěda, který má plyšové orgány a dá se rozepnout. S dětmi si povídáme o zdravém životním stylu. Pak si ošetří vlastního plyšáka, kterého si donesly a operují našeho medvěda. Za cíl si klademe dětem vštěpit základy zdravého životního stylu už v nízkém věku. Nejdůležitější je kontaktovat školku, domluvit si termín a sehnat dobrovolníky z řad studentů. Navíc se snažím projekt vylepšit, proto se pokouším najít sponzory.

Pokoušel ses rozšířit povědomí o současné situaci a možnosti pomoci?

S lidmi, kteří už někde pomáhali, jsme měli besedy. Besedou pro mediky jsme chtěli říct spolužákům, ať se nebojí, a když už mají nějaké základní znalosti, můžou jet. Pořádali jsme taky besedu pro studenty mediteránních studií. Jsem rád, že o to byl zájem. Ale přednášet, třeba na školách, neplánuji.

 

Medailon

Čtyřiadvacetiletý Martin Komínek studuje na Masarykově univerzitě medicínu. Pochází z Ostravy. V září letošního roku se díky spolužačce dozvěděl o možnosti pomoci válečným běžencům. Jelikož měl dost energie, vydal se do chorvatského uprchlického tábora Opatovec. Kromě studia navíc vede projekt Nemocnice pro medvídky, který si klade za cíl naučit děti předškolního věku základy zdravého životního stylu. 

Klíčová slova: Opatovec, uprchlíci, medicína, Martin Komínek, dobrovolníci, Magna

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.