30.03.2015 11:16


Strach si nesmím připouštět, jinak bych tu práci nemohl dělat, říká investigativní novinář

Autor: Petriková Gabriela | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Jméno vám možná hned nenapoví, jeho novinářská práce vás ale neminula s jistotou. Kauza lihového bosse Březiny, zločince Krejčíře, exministra Čunka, privatizace OKD nebo justiční mafie. Na rozkrytí všech zmiňovaných případů se podílel investigativní novinář Dalibor Bártek. Zločincům na blízku, výhružky, podvody, zkorumpovaný stát a politici. A co teprve když zjistíte, že práce investigativního novináře nemá od dramatické představy o ní moc daleko. 

Dalibor Bártek svou kariéru začínal ve svých jednadvaceti letech v oblastních denících, přes pozice redaktora a šéfredaktora se dostal až k práci v pořadu Reportéři ČT. „Jestli tady sedím jako reportér České televize, tak k investigativní žurnalistice jsem se dostal s pořadem Klekánice,“ říká Bártek. Jako reportér v něm pracoval od roku 2001, později se stal jeho dramaturgem. Pro žurnalistiku je podle Bártka kromě jisté dávky cynismu důležité nenechat se smést chybou, přesto se umět zastavit a omluvit.  

Co vás nejvíce baví na práci novináře?

Je to dobrodružství. Potkáváte se se situacemi a lidmi, s nimiž byste se běžně nesetkali. Duševně vás to obohacuje. Když se novinařina dělá dobře, je smysluplná. Pomáháte čelit věcem, které poškozují společnost.  

Který z vašich investigativních případů ve vás vyvolal nejsilnější zážitek?

Pro mě platí, že sedm z deseti věcí dělám do morku kosti. Pochopitelně vám zůstane v paměti, když pracujete na kauzách, o kterých dnes ví celá republika, jako jsou Krejčíř, Čunek nebo justiční mafie. Vnímám je jako velké mezníky, ale nerad bych je vyvyšoval na úkor něčeho dalšího.

Vypozoroval jste, že měla některá z vašich reportáží reálný dopad na společnost?

Každá reportáž v sobě zahrnuje rozměr samotného problému, ale taktéž rozměr nedostatečné legislativy nebo špatného fungování státních úřadů. A v takovém momentě přichází na řadu řešení problému ze strany státu. Jsou i reportáže, které vyvolají okamžitou reakci. Například v kauze OKD došlo k obvinění majitele společnosti, stát přehodnotil svůj pohled k privatizaci státního podílu a vydělal na tom několik miliard. Kauza justiční mafie vedla k pádu nejvyšší státní zástupkyně.  

Jak byste zhodnotil současnou úroveň české žurnalistiky?               Dalibor Bártek. FOTO: Petr Barták

Pravidlo koho chleba jíš, toho píseň zpívej, platí i zde. I když to mnozí nebudou chtít přiznat, autocenzura ve vztahu k vlastnickým strukturám vždycky funguje, a když už nefunguje, podezření tady bude. Tím je dané médium oslabováno. Na druhou stranu pokud jsme byli v 90. letech jen velmi vzdáleni západním státům, kde je pluralita názorů a výměna informací naprosto běžná, dnes jsme jim velmi blízko, ne-li na jejich úrovni.

 

Odkud pochází tipy na vaše kauzy?

Každý dobrý novinář by měl dokázat komunikovat se zdroji, které v praxi potká. Tito lidé nepřichází a neodchází s jednou kauzou. Žijí své životy, mnohdy ve funkcích, kde se setkávají s celou řadou informací. Zásadní je udržovat s nimi lidsky korektní vztah, pak ve vás získají důvěru. Mnohdy vám naznačí existenci věcí, o kterých jste neměli ani potuchy, natož aby o nich věděli lidé, kteří se touto prací neživí.

Proč jsou ti lidé v kontaktu zrovna s vámi?

Kdyby tady seděl jiný novinář, mohla byste se ho stejně tak zeptat, proč to byl zrovna on v jiné kauze. Často se vám nepodaří proniknout ani o milimetr pod povrch, někdy se dostanete až k informacím, nad kterými zůstává rozum stát. Nedokážete pochopit, že stát, státní úředníci a firmy, které by měly být garantem korektnosti, se dokáži chovat způsobem, který se slušností naprosto neslučuje.

Jak lidi přesvědčíte, aby sdělili citlivou informaci?

Přesvědčovat není úplně správné slovo, ta komunikace není o nátlaku, ale o důvěře, musím jim nabídnout diskrétnost v zacházení s tou informací. Prvotní snahou je, aby člověk mluvil otevřeně, se svou tváří, identitou a jménem. Na skrytí identity jsme ochotní přistoupit, pokud se osoba bojí o život, rodinu nebo má strach ze msty. Extrémem je, že divák nevidí tvář, nezná jméno a zmodulujeme hlas, aby ho nepoznalo ani blízké okolí. 

Podle čeho se rozhodujete, do jaké reportáže se pustíte? Vyhledáváte kontroverzní témata?

Není v tom kalkul. Měl jsem to štěstí, že jsem se od začátku učil vidět mediálního svět jako něco, vůči čemu je třeba být kritický. Taky jsem mohl skončit v médiu, kde mi mohli říkat: „budeme psát o těch firmách jenom pozitivně, protože nám platí dovolenou“. Ať už jsem pracoval v miniaturním médiu nebo České televizi, a dělal zásadně odlišnou práci, tak pohled na život a věci kolem sebe máme jenom jeden.

Jaké jsou stinné stránky profese investigativního novináře?

Když se pohybujete v práci, která je konfliktní, tak mnohdy pochybujete. Jestli jste to udělali správně, jestli ta práce měla smysl. Pochybujete o tom, zda dopady byly relevantní či nikoliv.

Musel jste někdy jít proti proudu, pracovat na něčem, s čím jste nesouhlasil?

Měl jsem štěstí, že jsem svobodný a poté, co za sebou mám, tak už svobodný snad zůstanu. Když k věcem přistoupíte s otevřenou myslí a v prvé řadě se obohatíte vy, pak budete schopni reprodukovat to čtenáři. A na tom nic negativního není.

Jsou potřeba pořady, jako jsou Reportéři České televize?

Jsem přesvědčen, že kritická novinařina je v zásadě to nejdůležitější, co toto povolání může nabídnout. Je tu proto, aby lidé nebyli pasivní, ale vnímali svět s otevřenou myslí. Rovněž proto, aby nikdo nezneužíval moc. V momentě, kdy máte proti sobě pořady typu Reportéři nebo obecně kritické novináře, pak musíte svůj krok zvažovat, jestli má vůbec cenu dělat věci podvodně, netransparentně.

Zjistili jste někdy po odvysílání pořadu, že se věci měli jinak, než jak jste je předložili veřejnosti?

Neuvědomuji si nějaké zásadní pochybení. Že bychom někoho obvinili, ale bylo to jinak. Může se ale stát, že dílčí informace nemusí být zcela přesná. Pracujeme s problematikou v takové fázi, kdy je možnost ověřit detaily omezená. Většinou se jedná o triviálnost, která nemění nic na obsahu.

Jaké je pohybovat se v okolí zločinců?

Potkávám celou řadu zločinců nejhrubších zrn. I to je ale něco, co vás obohacuje, protože prostřednictvím debat s těmi lidmi dokážete získat náhled na to, jak uvažují o životě. Nic není černobílé. Člověk ale nesmí podlehnout iluzi, že budou dodržovat běžná pravidla.

A z těch bezprostředně negativních pocitů?

Nikdy jsem ve své práci nezažil strach, který vám svazuje kolena a nenechá vás spát. Mnohdy jsem ale musel být obezřetný a měl jsem obavy, zda mám situaci pod kontrolou. A ne vždy to tak bylo. Kdybych si ale myslel, že to dopadne špatně, nejdu do toho. Strach si nesmím připouštět, jinak bych tu práci nemohl dělat.

Jak vnímáte kritiku České televize o její neobjektivitě?

Neslyšel jsem kritiku z úst žádných renomovaných znalců. Žijeme v době, kdy informační technologie umožňují každému vyjadřovat své názory. Je to tak dobře, problém ale je, že lidé nerozlišují zdroje informací. Někdo napíše své domněnky a začne to masově šířit, z toho vznikne potenciální informační mánie. Myslím, že kritika je správná, že si ji zaslouží i Česká televize, ale aby měla smysl, musí být opřená o fakta.

Setkal jste se někdy v České televizi s cenzurou?

Za celou dobu svého působení v České televizi jsem se s žádnou cenzurou nesetkal. Pokud jsem musel upravit některé pasáže, jednalo se vždy o profesní přístup, nikdy ne o to, že by někdo nechtěl vypustit informaci se záměrem pomáhat nebo krýt.

 Co byste poradil studentům žurnalistiky?

Aby nikam nespěchali. Mnohem smysluplnější pro budoucího novináře je začít s prací pomalu, od těch nejnižších pater. Když uděláte chybu na začátku, kde je dopad minimální, je to zcela jiné, než když mladý novinář pochybí na vysoké úrovni. Může si přestat zbytečně věřit, což může být smrtící.

Klíčová slova: Dalibor Bártek, média, Česká televize, Reportéři ČT, investigativní žurnalistika

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.