12.12.2017 22:10


STORY: Ideální je dostat se do stavu, kdy vypnu a nemyslím vůbec na nic, říká rychlochodec Vít Hlaváč

Autor: Anna Jílková | Kurz: Stisk | Kategorie: Sport

Začínal na třech kilometrech, dnes závodí na dvacetikilometrové trati. Zvládne ji ujít za hodinu a půl, což je srovnatelný čas s dobrým běžcem. Myšlenky ho za tu dobu napadají různé. Ideálním stavem pro rychlochodce Víta Hlaváče však je, když vypne a dokáže na nic nemyslet, to mu metry přibývají nejrychleji. Cestu na mezinárodní scénu mu zkomplikovala operace srdce, kterou musel předminulý rok neodkladně podstoupit.

„Zastavte se na chvíli. Znovu šlapejte. Zastavte. Jeďte,“ vybavuje si Vít slova doktora, když jel na rotopedu při sportovní prohlídce. Původně na něj neměl ani jít, ale ukázaly se nesrovnalosti při měření EKG, tak ho tam doktor raději poslal. Jeho obavy se potvrdily a Vít tak místo do Španělska, kde se měl konat Evropský pohár v chůzi, podstoupil sérii vyšetření a následnou operaci na třinecké klinice.

Vít Hlaváč v cíli po dvaceti kilometrech chůze

K atletice ho přivedla sportovní základní škola, kterou Vít Hlaváč v Kladně navštěvoval. Jako všichni ostatní začínal zkoušet všemožné disciplíny a zjišťoval, která mu sedne nejvíce. „Na chůzi ale nikdy nikdo nechtěl, nebylo to příliš oblíbené, vždycky to spíš na někoho zbylo,“ popisuje Vít situaci v klubu. Protože tým však chtěl obsadit i tuto disciplínu, pokaždé na ni někoho dal. Jednou i Víta. „Nic moc jiného mi nešlo a přesně takoví lidi se na tu disciplínu dávali. Nebyl totiž potřeba žádný velký výkon, vzhledem k malé účasti stačilo závod dokončit a člověk už bodoval,“ dodává. Svým výkonem však udělal na trenéry dojem a od té doby začal v této disciplíně startovat z vlastní iniciativy.

Trenéři speciálně na chůzi však v klubu nebyli. Trénoval tedy běhy s ostatními a až těsně před závodem absolvoval také pár chodeckých tréninků. Začínal v kategorii mladších žáků (12–13 let) na tříkilometrové trati. Doplňoval však téměř od samého začátku kategorie starší a vyzkoušel si tak brzy i chůzi na pět kilometrů. Od podzimu 2014, téměř po třech letech od svého prvního závodu, ho trenérka spojila s pražským chodeckým trenérem Jiřím Šormem. Dojížděl za ním jednou týdně do Prahy, na zbylé dny mu posílal plány mailem. „Měl jsem konečně speciální přípravu a bylo to znát. Zlepšil jsem se,“ hodnotí Vít změnu pozitivně. Netrvalo to dlouho a přiblížily se první velké závody – Evropský pohár ve španělské Murcii.

Tři dny do odletu

Před odletem čekala Víta ještě rutinní sportovní prohlídka. Cestou do Institutu sportovního lékařství, kde mu prohlídku dělali, si již vyzvedl tašku s reprezentačním oblečením. Po úvodním vyšetření se doktorům něco nepozdávalo, tak Víta poslali ještě na rotoped. Při jízdě mu měřili srdeční aktivitu. „Nasedl jsem na rotoped a cajk, ale doktoři už se mračili na monitor,“ vzpomíná Vít.

Hned druhý den ho poslali na další vyšetření. V případě, že by se výsledky nepotvrdily, mohl stále do Španělska na závody odjet. Ony se ale potvrdily. Naměřili mu 200 tepů za minutu již při mírné zátěži. Doktor mu okamžitě zakázal jakoukoli zvýšenou aktivitu. „Dodnes vidím tu Nike tašku v rohu místnosti plnou těch reprezentačních věcí, které jsem nakonec vůbec neoblékl,“ vybavuje si již s úsměvem Vít. „Nepřišlo mi to tak hrozné. Sestra v té době byla krátce po chemoterapii. Tohle proti tomu bylo omezení na mnohem kratší dobu,“ sdílí své tehdejší pocity. Ihned ho objednali na operaci na soukromé klinice v Třinci.

Při vědomí

Do Třince ho doprovodili rodiče, čekal ho čtyřhodinový zákrok. „Nejdřív mě jen omámili, bavil jsem se u operace s doktorem, kterej mi to všechno vysvětloval,“ vypráví s klidným výrazem Vít. Přes třísla mu až do srdce zavedli drát, kterým nejdříve mapovali elektrickou aktivitu srdce a hledali, odkud se vysílá ten špatný signál. Jakmile místo našli, tak jej vypálili. „Vypalování už jsem cítil, takže mě uspali úplně. Říkali, že když mě to bude bolet, ať řeknu. Celou dobu nic a pak to najednou bolelo tolik, že už jsem nebyl schopnej to ani říct,“ vybavuje si se smíchem své zážitky.

Přestože ho čekal relativně náročný zákrok, nebyl před ním nijak nervózní. „Jak se to blížilo, tak mě občas napadaly myšlenky, že i u banálních věcí se občas objevují komplikace. Ale rychle jsem je zahnal a podařilo se mi zůstat v klidu,“ vysvětluje Vít. Dolehlo to na něj až zpětně. Když se probral, poprosil sestru, aby mu donesla telefon, že zavolá rodičům. „Tehdy to na mě všechno padlo a do toho telefonu jsem se rozplakal,“ popisuje. Když pak přišli, sotva je vnímal, pořádně se probral až druhý den ráno. Na klinice zůstal ještě noc na pozorování a potom odjeli společně domů.

Na odpočinek není čas

Po třech dnech od návratu z nemocnice šel již poprvé běhat. „Před operací, když jsem nemohl nic dělat, jsem chodil na stadion koukat na ostatní. Chybělo mi to. Proto jsem se pak chtěl vrátit co nejrychleji zpátky,“ vysvětluje své strádání Vít. Celkově tak měl pauzu jen měsíc, což se dá relativně rychle dohnat. Dva týdny po návratu se již účastnil republikového mistrovství a co víc, došel si zde pro druhé místo.

Sezonu poctivě trénoval a na jaře příštího roku se dočkal. Zašel poprvé deset kilometrů pod 46 minut, dokonce rovnou 43:36. Odjel rovnou na dvě vrcholové akce. Podařilo se mu tréninky skloubit i se studiem na vysoké škole. Opět se posunul v kategorii a v současnosti soutěží již na dvacetikilometrové trati.

Mami, proč ten pán tak divně běží

Jeho osobní rekord na této trati má momentálně hodnotu 1:30,49. Během prvních závodů by tento čas potřeboval ještě zhruba o čtyři minuty stáhnout, aby se dostal na světový pohár do Číny. Pokusí se o to poprvé na jaře na Mistrovství České republiky v Poděbradech. Další sezonu koketuje s myšlenkou zkusit si také závod na padesát kilometrů. „Ta vzdálenost je dlouhá, ale uteče to. Myslím na techniku, dýchání, počítám si mezičasy…Ideální ale je dostat se do stavu, kdy vypnu a nemyslím vůbec na nic,“ popisuje Vít.

„Problém s chůzí je, že to nikdo nedělá. Je sice nižší konkurence, ale člověku chybí sparring partneři,“ stěžuje se Vít na nedostatek lidí, se kterými by mohl trénovat. Veškeré chodecké tréninky absolvuje víceméně sám, což je velmi náročné na morálku. To, že chůze nepatří mezi nejpopulárnější sporty u nás, Víta potkává i při trénincích v lese. „Děti se ptají rodičů, proč ten pan tak divně běží, puberťáci mají narážky na mou orientaci a ostatní často divně zírají,“ popisuje Vít s čím vším se již setkal. Naštěstí jsou i tací, kteří tomuto sportu rozumí a ti jej rádi povzbudí.

Celkově je Vít na svůj sport pyšný a chce se stále zlepšovat. „Motivuje mě ta šance se s tím někam dostat. Ta Čína letos je obrovské lákadlo,“ svěřuje se nadšeně. Chtěl by, aby se tento sport více rozšířil, přineslo by to pro jeho provozovatele snadnější výchozí situaci. Zároveň argumentuje tím, že pokud se tomu člověk věnuje, dá se celkem rychle dostat na poměrně vysokou úroveň. Setkává se také s názorem, že je to pohyb nezdravý. „Pohyb je to možná ze začátku trochu nepřirozený, ale rozsah není nijak extrémní, takže se to žádnými zvláštními zdravotními problémy neprojevuje. Dokonce jsem se setkal s názorem, že je to na klouby zdravější než běh,“ uvádí s ohledem na nižší otřesy, které chodcovo tělo zažívá.

Klíčová slova: rychlochůze, mistrovství, atletika

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.