30.10.2020 23:42


Stopem ve stínu pandemie: V Rumunsku náš stan obklíčili toulaví psi, říká cestovatelka

Autor: Anna Sochorová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Dva lidé se vydali na cestu. V batohu stan, zásoba čajů a tarotové karty. Cílová destinace se každý den mění, ale nadšení poznávat nové kultury Veroniku ani Rona neopouštějí.

Brno - K tomu, aby se vydala na cestu do neznáma, měla jednadvacetiletá Veronika Blažková několik důvodů. Nejzásadnějším z nich byly přijímací zkoušky na psychologii, které pro ni skončily neúspěchem. Měla dvě možnosti - buď se dostane na psychologii a ponoří se do studia lidské mysli, anebo si sbalí batoh a vydá se na rok do zahraničí.

,,Šlo také o to, že jsem si pořád nebyla stoprocentně jistá, čím bych chtěla v životě být. Říkala jsem si, že na cestě můžu přijít na to, co mě bude naplňovat. Třeba potkám zajímavé lidi, najdu inspiraci a směr, jakým se mám dál ubírat, a jako bonus si vylepším úroveň angličtiny,‘‘ říká Veronika s nakažlivým úsměvem.

Když se Veronika svěřila rodičům se svými plány, její otec řekl, že nastává chvíle, kdy se stává samostatnou a oni už ji nebudou finančně podporovat jako tomu bylo doposud. Ona sama byla nadšená tím, že se konečně postaví na vlastní nohy a dokáže, že se o sebe umí postarat.

Sbalit si jen to nejnutnější a vydat se pryč od všeho, co zná a miluje, Veroniku ze začátku zneklidňovalo. „Šlo ale o největší výzvu, které jsem se doposud postavila,‘‘ dodává.

Byli jsme snílci

,,Nápad, kam pojedeme, přišel kolem dubna v době první korona vlny. Neměli jsme konkrétní plán. Měli jsme pouze takovou myšlenku, že během léta vyděláme peníze, abychom si vystačili zhruba šest měsíců. Počítali jsme s tím, že si budeme vydělávat během cesty přes Workaway,‘‘ uvádí.

Jejich, jak sama říká, snílkovský sen, byl dostopovat z Česka do Indie. ,,Čáru přes rozpočet nám udělala korona. Spousta zemí zpřísnilo podmínky vstupu, nebo uzavřela hranice. Pak jsme narazili na problém s Pákistánem, kde to není úplně ideální a situace je dost divoká. Aktuálně je to velmi nebezpečné,‘‘ říká Veronika.

,,Konzultovali jsme to i se známou žijící přímo v Indii. Ta bohužel potvrdila, že se do Indie stopem prostě nedostaneme,“ podotýká. Známá jim však doporučila Írán a Nepál, kam se rozhodli vydat.

Zdravotní problémy

Během lékařské prohlídky se ale Veronika dozvěděla, že trpí gynekologickými problémy. Lékařka jí oznámila, že má cystu a pravděpodobně i endometriózu. Důrazně doporučila nikam necestovat. Předepsala jí také hormony, doporučila operaci a vypsala žádanku na kontrolu. „Vůbec mě neinformovala o dopadech, které by pro mě operace měla. Zjistila jsem, že zákrok může mít velice negativní důsledky na plodnost a že by mělo jít až o úplně nejkrajnější možnost,‘‘ vysvětluje Veronika. 

Den předem si zaplatila roční cestovní pojištění. Na cestu byla stoprocentně připravená. „Cesta byla to, co jsem chtěla. Věděla jsem, že pokud zůstanu v Česku, nebudu šťastná. Najednou se začalo všechno bortit,‘‘ líčí s povzdechem a v jejích zelených očích se zaleskne smutek.

Rozhodla se, že si o nemoci zjistí víc a přečte si příběhy žen. „Změnila jsem svoje cestovní pojištění pouze na jeden měsíc a řekla si, že buď se za měsíc vrátím zpět do Česka, nebo když se budu cítit dobře a najdu jiný způsob léčby, pobyt si prodloužím,‘‘ říká.

A tak 4. října vyrazili s cílem navštívit Albánii a Rainbow gathering. ,,Je to taková sešlost různých národností, pohlaví a vyznání.  Většinou daleko od civilizace v přírodě. Sjíždějí se tam nomádi a lidé, kteří úplně neodpovídají měřítkům tradiční společnosti. Neplatí se tam penězi, ale třeba tím, že uspořádáte workshop stopování lodí. Je to skvělé místo, kde potkat nové kultury a naučíte se velmi zajímavé věci,‘‘ informuje Veronika. 

Stopování v dobách koronavirových 

Veronika s Ronem se rozhodli stopovat z Česka do Maďarska. Odtamtud do Rumunska a přes Bulharsko do Albánie. Čekala, že stopování bude hodně náročné vzhledem k všudypřítomnému strachu z koronaviru. Příjemně ji překvapilo, jak hladce vše nakonec probíhalo. ,,Zastavovalo nám opravdu hodně řidičů. Každý měl svůj životní příběh a bylo skvělé poslouchat jejich životní příběhy. Slyšeli jsme toho tolik, že máme dost materiálu k napsání knihy,‘‘ směje se Veronika.

V paměti jí uvízla například vzpomínka na řidiče kamionu, jehož výraz připomínal podle popisu Veroniky smutné štěně poté, co zdvořile odmítli marihuanu, kterou jim nabízel. „Nezapomenu ani na takového „dědulu‘‘, který měl zpětné zrcátko ověšené tunou přívěsků ve tvaru křížů a z rádia mu vyhrával balkánský pop,‘‘ popisuje Veronika řidiče.

Na bulharských hranicích stopli nákladní auto, které řídil Kurd. Prostor auta byl vyplněný tóny kurdské hudby. ,,Právě tenhle muž naplnil všechny naše představy o Turcích. Byl neuvěřitelně pohostinný. Nabral nás zrovna ve chvíli, kdy už nám docházely zásoby jídla a v batohu jsme měli jenom zbytky müsli a trochu čočky. Ihned nám nabídl chleba, sýr, chalvu a uvařil nám horký čaj. Vezl nás zhruba tři sta kilometrů,‘‘ říká žena se rty stále stočenými do úsměvu.

Smečka psů, koňský povoz a vojenská oblast

,,Vzhledem k tomu, že jsme se chtěli včas dostat na Rainbow, tak jsme se nikde moc nezdržovali,“ vysvětluje Veronika. Většinu času spali u dálnice. Kolem nich štěkali psi. „Jednou jsme spali za malou vesnicí v Rumunsku a k našemu stanu přišla smečka toulavých štěkajících psů. Naštěstí to dopadlo dobře a přežili jsme,‘‘ směje se. 

Během stopování z Transylvánie kousek od Drákulova hradu je zastavil stařeček s koňským povozem. Nabídl, že je odveze a začal si určovat cenu svých služeb. ,,Když jsme mu řekli, že nemáme peníze, tak se na nás prostě jenom usmál a odjel. Vtipné bylo, že během toho, co se nám snažil prodat jízdu, se nám jeho kůň vymočil přímo k nohám. Skvělé bylo, že jak kolem jezdila auta, tak tu moč rozjela a samozřejmě se rozstříkla přímo na nás. Celý den jsme pak páchli tím odérem,‘‘ vypráví Veronika.

Kousek za rumunským městem Craiova měli postavený stan. „Volal na nás policista, co to tam děláme, že se nacházíme ve vojenské oblasti a že by nás mohl někdo postřelit. Na druhé straně bylo romské ghetto. Policista nám doporučil benzínku kousek opodál. Všichni po cestě na nás byli zatím milí. Nezažili jsme žádné extra komplikace ze strany lidí ani policistů. Prostě lidská komunikace bez agrese,' říká. Pak už cesta pokračovala víceméně bez problémů.

,,Když jsme konečně dorazili na Rainbow, čekala nás dokonalá atmosféra a spousta podobně smýšlejících lidí. Právě díky jedné ženě z Nizozemska jsme se dozvěděli o komunitním domě v Bulharsku. Právě tady žijeme a pomáháme starým lidem žijícím v okolí,‘‘ uzavírá Veronika.

Klíčová slova: cestování, stopování, cesta, seberozvoj

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.