25.03.2018 11:10


Štíty zdolává navzdory srdeční vadě. Láska k horám zavála rekordmanku Hanákovou až do Afghánistánu

Autor: Ondřej Zoubek | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Ve dvaceti pěti letech dostala Markéta Hanáková podle vlastních slov rozum a naplno se u ní projevila náklonnost ke sportu, konkrétně k vysokohorské turistice. O deset let později jí však lékaři přišli na vrozenou srdeční vadu a do srdce voperovali kardiostimulátor. Olomoucká rodačka se však ani po tomto zákroku své extrémní záliby nevzdala. Později v pohoří Pamír, jako první člověk s přístrojem na srdci, překonala hranici sedmi tisíc metrů.

Markéta Hanáková na afghánské výpravě v roce 2016.

Brno – Markéta Hanáková pracuje v nemocnici jako radiologická asistentka a prakticky celý volný čas věnuje sportovním aktivitám. Když u ní v roce 2009 odhalili lékaři srdeční vadu, myslela, že je s životem v pohybu nadobro konec. Ale ani s kardiostimulátorem na srdci nepřestala zdolávat zasněžené štíty hor. Ba naopak, čtyři roky po operaci vystoupala při výpravě na pamírskou Muztagh Atu do výšky 7 219 metrů a stanovila světový rekord člověka s přístrojem, který upravuje činnost srdce. Předloni cestovala třiačtyřicetiletá horolezkyně se svým přítelem Zdeňkem Hodinářem do válkou zmítaného Afghánistánu.

Proč jste si před dvěma lety vybrali zrovna vrchol Nošak v Afghánistánu?

Markéta Hanáková (dále MH): Vybrali jsme si tohle místo, protože tam zatím nejezdí komerční expedice. Člověk si to s horou tak nějak užije sám. Nošak je vysoký skoro sedm a půl tisíc metrů a výstup na vrchol by pro mě znamenal překonání osobního rekordu. Dlouho jsme uvažovali, jestli tam jet nebo ne, měli jsme trochu obavy. Ale zjistili jsme, že se hora nachází v relativně bezpečné oblasti.

Jaká je to oblast?

MH: Nošak je na území Wakhánského koridoru, který je na severu země izolovaný od zbytku Afghánistánu. Jsou to vysoké hory s obtížnou dostupností, Tálibánci se tam zatím nedostali. Proto jsme na místě strach neměli, navíc jsme komunikovali s ministerstvem zahraničí, s velvyslanectvím v Kábulu, s agenturami v Afghánistánu a Tádžikistánu i s místními lidmi. Určité riziko tam samozřejmě bylo.

Turisté vyhledávají pohoří Hindúkus s vrcholem Nošak méně z důvodu nižší bezpečnosti? 

MH: Je to hlavní důvod, ale v poslední době začínají dobrodruzi Wakhánský koridor více vyhledávat. Nicméně ano, Afghánistán, Pákistán nebo Tádžikistán nejsou zrovna zárukou bezpečí.

Je turistický ruch pro obyvatele této oblasti hlavním zdrojem obživy?

MH: Spíše vedlejším, protože zase tolik turistů tam opravdu nejezdí. Živí se hlavně zemědělstvím a chovem dobytka. V území Wakhánského koridoru existuje jen jedna turistická agentura.

Je pravda, že jsou turistické agentury na území zmíněných států hodně drahé?

MH: Ano, agentura, s kterou jsme jednali, byla velmi drahá. Museli jsme smlouvat několik hodin, aby z toho vzešla rozumná cena. Agentura nám zařizovala dopravu, různá povolení a nosiče. Jinak jsme jednali na vlastní pěst, bylo nás tam šest.

Zdeněk Hodinář (dále ZH): Byla to zajímavá situace. Nosiči se totiž vzbouřili a chtěli po člověku, který se s námi dohodl, víc peněz. Chtěli je i po nás, ale my jsme jim říkali, že jsme na něčem domluvení. Bylo to velmi těžké. Takže drazí jsou i nosiči, kteří chtějí kvůli nízkému provozu větší odměnu.

Jak vypadá život afghánských obyvatel?

MH: Je strašně chudý.

ZH: A ve strachu z Tálibánu. Mají obavy, že kdyby Tálibánci přišli, budou se muset bránit.

MH: Ale jsou vybaveni samopaly a říkali, že jsou připraveni bojovat.

K cestovatelům nebo horolezcům se staví kladně?

MH: Ano. Nejsou zpočátku tak otevření, trochu jim trvá, než se s člověkem kamarádí. Je z nich cítit opatrnost a odstup, ale chovají se velmi mile.

Afghánistán je islámská země. Narazila jste na problém vzhledem k tomu, že jste žena?

MH: Protože je Wakhánský koridor izolovaný už desítky let, islám se tam vykládá trochu jinak, ne tak striktně jak ve zbytku země. Musela jsem mít šátek na hlavě a dlouhé nohavice, ale nebáli se se mnou mluvit.

Jak teda dopadl útok na vrchol Nošaku?

MH: Nedostali jsme se tam. Byla to souhra několika okolností. Pokazilo se nám počasí, delší dobu jsme se museli držet v základním táboře, což nám pak ve vyšší nadmořské výšce ubralo čas na aklimatizaci. Museli jsme vyrazit na jediný pokus, buď to vyjde, nebo ne. A počasí se znova pokazilo, oslabily nás i typické horské zdravotní problémy jako průjem. Nakonec jsme dosáhli zhruba výšky 6 500.

Hraje případná možnost překonání vašeho osobního rekordu roli při výběru hor?

MH: Spíš se snažím vyhledávat vrcholy, které jsou nějakým způsobem zajímavé. V případě Nošaku nás zaujalo, že se tam dlouhá léta skoro vůbec nejezdilo, proto to bylo dobrodružné. Třeba vrchol Mera Peak v Himalájích je sice úžasný, ale čistě komerční. Člověk tam pořád naráží na agentury a další lidi, je to méně lákavé.

Prošla jste spoustu pohoří. Kde se vám nejvíce líbilo?

MH: Každé pohoří má něco svého. Nejvíce se mi líbilo asi v Himalájích v oblasti kolem Makalu (pátá nejvyšší hora světa – pozn. red.) nebo v Peruánských Andách. Hindúkuš byl pěkný, ale hodně vyprahlý a drsný.

Kde jste naopak prožili největší krizi?

MH: Asi při sestupu z Muztagh Aty v Pamíru před pěti lety. Měla jsem zápal plic, bylo to hrozné.

ZH: Za těchto okolností jsme nedošli na vrchol, otočili jsme to dolů. Markétě navíc vypadla termoska s čajem, takže neměla tekutiny. Až dole jsme zjistili, jak je to vážné. Udělali jsme dobře.

Kvůli srdeční vadě vám lékaři implantovali kardiostimulátor a v roce 2013 výstupem do výšky 7 219 metrů stanovila světový rekord člověka s tímto přístrojem. Věděla jste, že takový rekord vůbec existuje?

MH: Přišli jsme na to s pomocí olomouckého novináře z Mladé fronty.

Máte přehled, kolik lidí přibližně leze po šestitisícovkách s kardiostimulátorem?

MH: Nemám tušení, o nikom nevím.

ZH: Ale je pravda, že když míváme cestovatelské přednášky, chodí tam lidé, kteří kardiostimulátor mají, případně ho budou mít, a zajímá je, jak to funguje. To, co Markéta s tímto přístrojem na srdci předvádí, je něco neuvěřitelného. Já jsem vlastně jen takový doprovod.

Přístroj k úpravě srdečního rytmu máte už od roku 2009. Myslela jste nejdříve, že je s horolezectvím konec?

MH: Myslela jsem, že je konec s lezením a celkově se sportem.

ZH: Přišlo to znenadání, Markéta nevěděla, že má špatné srdce. Udělalo se jí zle, odvezli ji do nemocnice a ve výsledku implantovali kardiostimulátor.

Co vám říkali lékaři, když jste chtěla ve sportovní aktivitě pokračovat?

MH: Nezakazovali mi to a říkali, že mám zkoušet, co budu moct. To jsme se však rozhodně nebavili o výškách kolem sedmi tisíc. Bavili jsme se o normálním chození po horách.

Možná paradoxně jste se do větších výšek podívala až s kardiostimulátorem, že?

MH: Asi ano.

ZH: Před implantací jsme lezli na Pik Lenina (Leninův štít, vrchol v Pamíru na pomezí Kyrgyzstánu a Tádžikistánu – pozn. red.). Sice jsme nedosáhli vrcholu, ale byli jsme zhruba ve výšce 6 200. Tam Markéta snědla něco, co neměla, a pak už se to táhlo.

Kardiostimulátor umožňuje na dálku kontakt s lékaři. Jak to funguje?

MH: Mám na to speciální přístroj, a když jsem na místě, kde je klasické telefonické spojení, může se tento přístroj napojit na kardiostimulátor a na dálku poslat data do nemocnice. Pokud jde o menší problém, dokážou to lékaři spravit na dálku. Pokud ne, kontaktují mě.

Způsobuje vám kardiostimulátor ve vysokých výškách problémy?

MH: Ztratila jsem výkonnost, jsem extrémně pomalá. Je to komplikace, s kterou musíme pokaždé počítat. To, co jiní zajdou za den, rozdělujeme na dva dny. Zdravotně jsem ale kvůli srdeční vadě problém ve výškách neměla. I když, těžko se mi to hodnotí, protože nevím, jak by to bylo, kdybych byla zdravá.

Neláká vás zdolat osmitisícovou hranici?

MH: Myslím, že na takový vrchol nemám (úsměv). Asi bych tím jen ztrácela čas a energii.

Jaké máte nejbližší horolezecké plány?

MH: Za tři měsíce jedeme do Bolívie, pokusíme se vystoupit na některý z tamních šestitisícových vrcholů. Jižní Amerika je nádherná. Hory jsou tam jiné.

ZH: Zalíbilo se nám tam, chceme se vrátit. Ale ne zpět do Peru, kde už jsme byli. Teď jsme zvědaví na sousední Bolívii.

Jak je těžké kombinovat tuto aktivitu s prací?

MH: Pracuju v nemocnici a zaměstnavatel mi vychází vstříc, ale mám omezený počet dní dovolené. Musím do toho své plány vměstnat.

ZH: Řekl bych, že máš neomezené množství dovolené (smích). Každý se mě ptá, kde bereme tolik času, a já říkám, že jen kopíruju Markétinu dovolenou. Spoustu času zabere i příprava, ale je to náš volný čas, baví nás to.

Vyrážíte na výpravy se stálou partou lidí?

MH: Pravidelně vyrážíme se Zdeňkem a máme okruh lidí, kteří se sem tam chtějí přidat. Ale pak máte hory jako Nošak, kam se ani našim kamarádům moc nechce. V takovém případě dáváme dohromady skupinu po internetu.

Ostatní sporty pro vás slouží k nabrání kondice?

MH: Ano, chodíme po horách, jezdíme na kole, občas sjíždíme řeky. V zimě se věnujeme skialpinismu. Abychom se před výpravou dostali do kondice, chodíme i do posilovny.

Klíčová slova: horolezectví, Afghánistán, Tálibán, Markéta Hanáková, Zdeněk Hodinář, kardiostimulátor, srdeční vada, světový rekord

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.