12.10.2015 14:41


Spoluhráči mě motivují na hřišti i v životě, říká nevidomý futsalista Ondřej Gottlieb

Autor: David Vondra | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Do deseti let běhal s kamarády po městě, hrál závodně baseball a chtěl se stát zahradním architektem. Poté se mu však změnil celý život. Dostal pásový opar a začal špatně vidět. Po několika návštěvách u očních lékařů zjistil, že vážně onemocněl a bude se mu postupně zhoršovat zrak. „Lékaři říkali, že můžu oslepnout, nakonec se však ukázalo, že o zrak úplně nepřijdu,“ říká Ondřej Gottlieb.

Autor: David Vondra, Střih: Tomáš Havlík

Když začne dítě špatně vidět, nejedná se o nic neobvyklého. „Navštívil jsem s rodiči lékařku, která nám sdělila, že jde o běžnou oční vadu a předepsala mi brýle. Jejich nošení mi ale nepomohlo, a proto jsme navštívili jiného lékaře, který mi diagnostikoval vadu na sítnici a poslal mě ke specialistovi do Brna,“ vypráví Ondřej Gottlieb. V brněnské nemocnici ležel deset dní na pozorování a podstoupil laserové vyšetření očí. „Dostal jsem do krve kontrastní látku a doktoři pozorovali, jak oči reagují na světlo. Po několikadenním testování zjistili, že mám makulární degeneraci,“ vzpomíná.

I přesto, že byl ještě malý kluk, přijal onemocnění statečně. „Doktoři říkali, že se to nedá léčit a bude se mi v průběhu let zhoršovat zrak, nikdy ale neoslepnu. Pochopil jsem, že se s tím nedá nic dělat a přijal to jako fakt,“ uvádí Gottlieb. Poté navštívil oční doktorku, která mu sdělila, že v dospělosti oslepne. „Když jsem se dozvěděl, že přijdu o zrak úplně, byl jsem z toho nešťastný. Ještě hůř to však vzala moje rodina. Naštěstí se ukázalo, že se doktorka zmýlila a oslepnutí nehrozí,“ vzpomíná na nepříjemný okamžik.

Zrak se každým rokem zhoršoval a v jeho životě došlo k řadě změn. „Základní školu jsem dodělal bez individuálního přístupu, při přechodu na střední jsem dostal speciální kameru s notebookem, která snímala tabuli,“ říká Gottlieb. Díky ochotě a dobrému přístupu učitelů mohl zůstat se svými spolužáky a nepřecházet na školu pro zrakově postižené. „Učitelé na mě byli hodní a snažili se mi se vším pomáhat. Neměl jsem ale žádné úlevy,“ dodává.

Rodina a kamarádi pomáhají

Ve třinácti letech se mu zrak zhoršil natolik, že přestal hrát baseball. „Nestíhal jsem pozorovat hru a míček byl moc malý. Našel jsem si proto sport, který se hraje s větším balónem a začal hrát fotbal,“ říká Gottlieb. Oporou mu byla rodina a kamarádi, kteří ho neopustili a pomáhali mu. „Když člověk onemocní, změní se a ztratí lidi kolem sebe. Já jsem přijal nemoc statečně a srovnal se s tím, takže mám s kamarády stejný vztah jako předtím,“ vysvětluje.

V současné době o své chorobě žertuje a zažívá komické situace. „Když mě člověk nezná, na první pohled nepozná, že špatně vidím. Jednou mi dokonce číšník v restauraci vynadal, že se mu při objednávání jídel nekoukám do očí. Když jsem mu vysvětlil důvod, cítil se trapně, pak jsme se tomu ale společně zasmáli,“ říká Gottlieb. 

Po střední škole se hlásil na Masarykovu univerzitu, kde v současné době studuje práva. „Ve škole používám speciální kamerovou lupu, která mi zvětšuje písmena. Dříve mi s učením pomáhali rodiče a sestra s přítelkyní, když mi četli zápisy z hodin, já je poslouchal a přitom se to učil. Na vysoké škole je však tolik učiva, že jsem musel způsob učení změnit,“ vysvětluje s úsměvem.

Může být i hůř

S příchodem na univerzitu se dostal také k futsalu nevidomých. „Seznámil jsem se s vedoucí brněnského týmu Jitkou Graclíkovou, která mi nabídla, abych s nimi hrál. Nebylo to pro mě jednoduché, považoval jsem se za zdravého člověka a najednou mě čekal přestup ke zcela nevidomým hráčům,“ vypráví Gottlieb. „Fotbal jsem už hrát nemohl a sportování mi chybělo. Přítelkyně mi řekla, že se má zkusit všechno, tak jsem na nabídku kývl,“ dodává.

Svého rozhodnutí nelituje, je rád, že se k týmu přidal. „Začít hrát futsal mi v mnoha věcech pomohlo, pohybuju se mezi nevidomými lidmi, takže svou nemoc neberu vážně, vím, že může být hůř,“ vysvětluje. Mezi spoluhráči si našel kamarády, bez kterých by si život nedokázal představit. „Na hřišti jsme skvělá parta, řada hráčů mě motivuje na hřišti i v životě. Můj nevidomý kamarád si sám dokáže opravit auto i počítač. Spoluhráči jsou pro mě velkou inspirací, když to dokážou oni, já musím taky,“ říká Gottlieb.

Dvaadvacetiletý Ondřej Gottlieb díky futsalu procestoval Evropu a nasbíral mnoho úspěchů. „S futsalem jezdíme každoročně na turnaj do Hamburku, kde spolupracujeme s místními nevidomými hráči. Také jsem se podíval do Irska nebo Belgie,“ uvádí. „Za největší úspěch považuju čtvrté místo na mezinárodním turnaji v Bučovicích, kde jsme si zahráli proti paralympijským vítězům z Brazílie,“ vzpomíná.

V Brně studuje druhým rokem a po ukončení studia se chce stát právníkem a pokračovat ve futsalu. „Rád bych si zahrál v Brazílii, kde se pořádají velké futsalové turnaje. Zatím nemáme dostatek peněz, ale věřím, že se mi tento sen jednou splní,“ uzavírá Gottlieb.

 

Ondřej Gottlieb na turnaji v Německu

 

Medailonek: 

Ondřej Gottlieb se narodil v roce 1993 v Třebíči, kde navštěvoval místní obchodní akademii. Poté se přestěhoval do Brna, kde v současné době studuje právo na Masarykově univerzitě. Mezi jeho největší zájmy patří futsal pro nevidomé, který hraje za tým Avoy MU Brno a sbírá s ním mnoho úspěchů. 

Klíčová slova: futsal pro nevidomé, zrak, slepota

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.