23.04.2015 16:56


Společnost v zajetí chytrých telefonů

Autor: Petriková Gabriela | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Ráno začínám s mobilem. Zazvoní mi na něm budík. Rychle po něm sahám, mačkám ho, ať už sakra přestane. To je vlastně jediná část dne, kdy se ke svému chytrému kamarádovi stavím odmítavě. Po zbytek dne ho už pak z ruky nepustím. Věrně se mnou absolvuje všechny jeho strasti. Nudou přednášku, jízdu autobusem, hluché místo v konverzaci. Pokud je připojení optimální, ráda ho zaměstnám téměř všude. A nejsem v tom zdaleka sama. Mobil, klíče, peněženka, slavné trio a ne náhodou, svůj účel plní nepochybně. Nakolik ale pozitiva převyšují negativa, už si dneska nejsem jistá. 

Seděla jsem v autobuse a četla si knížku, když tu mi zazvonil mobil. Přišla SMS! Jupí, kdo si na mě vzpomněl? Skládám Orwella do tašky a vytahuju Nokii 510. Najednou paní přede mnou, která nastoupila až poté, co jsem odložila knihu, prohodí jen tak mimochodem: „Já jsem tak ráda, že nejsem oběť těhlech telefonů, že to nemusím pořád držet v ruce.“ Dělám, že nic neslyším, kdybych předtím neměla v ruce knihu, asi se trochu zastydím. Mohla jsem ji ještě naoko vytáhnout, aby viděla, jak se věci doopravdy mají. Ale nač si lhát? Tentokrát jsem možná držela knihu, ale v mnoha případech to byl opravdu mobil.

Nedivím se té paní, že se cítí být pohoršena. S těmi moderními vymoženostmi to má dnes těžké. Není snadné pochopit, že by někdo místo smysluplné činnosti jako například čtení, pletení či vaření raději surfoval po síti. A co že to vlastně jsou ty internety? A surfuje se přece jenom na divokých vlnách, ne?  Obrázek člověka dvacátého prvního století ale hovoří o opaku. Mladý či dospělý, vlastně téměř každý. Vejde do autobusu, sedá si a z kapsy vytahuje mobil.  Když si nemá kam sednout, chytne se ladně tyče, jen tak, aby nespadl, a vytahuje mobil. Nemusí mu nikdo volat, nemusí mu přistát nejnovější SMS, není třeba nic. Jen koukat. Hledí do té neonové obrazovky, která ho baví víc než cokoli na světě. Je to jako sací reflex, nemůže přestat. Ani kdyby chtěl.                      

foto Stisk, FOTO: Eva Bártová

Mobil nás ale neopouští ani v momentě, kdy dojedeme třeba na sraz s přáteli. Na každém posezení v hospodě či na párty se najde člověk, který se bude rád kamarádit se svým mobilem, nebo s tím vaším, ale rozhodně ne vámi. Mobily nám totiž neodmlouvají, poslouchají na slovo a nezatěžují řečmi, které nechceme slyšet. Jsou to geniální společníci. A tak si s mobilem zaleze do kouta, nebo ho vytáhne klidně přede všemi, načte facebook a vypne socializaci. A vydrží mu to dýl než celé vaší partě sraz. 

Trendy je dnes také krátit si za pomoci mobilu čas před přednáškou. A nevzdáváme to, ani když „zazvoní“. Na rozdíl od střední se to už ani nesnažíme zakrýt. Mobil či tablet před obličejem je univerzitou tolerovaná norma. A tak s požehnáním školy často jen mačkáme tlačítka a všeho kolem si už všímáme jen tak napůl.  Na profesory pak zpoza lavic místo obličejů hledí svítící monitory. 

Kdyby interakce s mobilem zasahovala jen do mezí společenské slušnosti, bylo by to ještě fajn. Bojím se ale, že už to zašlo mnohem dál. Třeba právě v autobuse. Přece jenom do mobilu se mi kouká líp, když sedím, tak budu koukat dál a dělat, že toho starého pána vedle nevidím. On si určitě sednout nepotřebuje. Nedrží v ruce chytrý telefon. A tu paní s kočárkem jsem taky neviděla, někdo mi zrovna píše, berte to jako omluvu.

Mobily jsou o to větší zlo, že vás od nich sotva něco oddělí. Takový notebook aspoň nemůžete vytáhnout všude. Jen si tu situaci představte. Jednou rukou držíte madlo, druhou se z batohu snažíte vytáhnout notebook. Mobil opět vítězí. A tak si na něm po náročném dni večer nastavím budík. Ráno mě vzbudí, zase ho pomačkám a už ho celý den nepustím z ruky.

Klíčová slova: mobil, závislost, fejeton, chytré telefony, moderní doba

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.