10.05.2017 14:16


Sníst syrového netopýra pro mě byl problém, říká cestovatel Kili

Autor: Pavlína Černá | Kurz: Stisk | Kategorie: Zpravodajství

Oldřich Kilián procestoval přes sto dvacet zemí, nejvíc času na cestách trávil mezi domorodci a Indiány v dobách, kdy se jich civilizace ještě nedotkla. Vystoupal devětkrát na Machu Picchu a pravidelně se vrací na Bali, které považuje za svůj druhý domov. Když se mu splnily všechny sny, zachránil na Českolipsku zámek před zchátráním.

Horní Libchava, Českolipsko - Padesátiletý cestovatel Oldřich Kilián, známý spíše jako Kili, měl vždy toulavé boty. Křížem krážem prošlapal celý svět a na svých cestách zažil četná dobrodružství. Setkal se s kmeny, které dosud nepoznaly civilizaci. Několikrát vystoupal na Machu Picchu, snědl syrového netopýra a jen v trenkách ujel pouští stopem přes tisíc kilometrů. Své příběhy a fotky deset let posílal do časopisu Koktejl a zbohatl na prodeji etnického zboží, které dovážel ze svých cest. Když si splnil všechny sny, rozhodl se koupit zámek v Horní Libchavě na Českolipsku a zachovat ho pro další generace. Jako zámecký pán se ale necítí.

Cestovatel a majitel zámku v Horní Libchavě Oldřich Kilián. Foto: Pavlína Černá

Kdy jste začal s cestováním?

Na první cestu jsem vyrazil, když jsem vyšel z osmé třídy. Zatím to bylo jen po Čechách. Státní bezpečnost mi zabavila pas, protože jsem se stýkal s lidmi z Charty 77. Svět se mi otevřel až po revoluci, kdy jsem mohl konečně vycestovat. První velká cesta byla na Kanárské ostrovy a následně do Indie. Nejdřív jsem bez koruny v kapse vyrazil do Itálie, přes ní jsem pokračoval do Francie a Španělska. S kamarádem jsme pouličním uměním vydělali pár drobných na letenku z Malagy na Kanáry. A na ostrovech jsem se seznámil se dvěma Angličany, kteří mě na půl roku pozvali do Indie.

Kdy vás cestování začalo živit?

Jako novinář jsem začal pracovat v roce 1994, kdy mi vydali pár článků v časopisech. Za první velkou práci, která mi hodně ovlivnila život, považuji časopis Koktejl. Pro ně jsem psal a fotil asi deset let.

Jak jste se dostal ke spolupráci s Koktejlem?

Když časopis Koktejl vznikl, tak jsem si ho předplatil. Zrovna v tu dobu jsem půl roku na cestách a předplacený časopis, který mi chodil doporučeně, se jim vracel zpátky do redakce. Volal jsem tam, jestli by mi čísla mohli znovu poslat. Když jsem jim vysvětloval, proč jsem si časopis nemohl vyzvednout a kde všude jsem byl, projevili zájem o moje fotky. Ty se jim líbily. Pepa Formánek (spisovatel a zakladatel časopisu Koktejl - pozn. redakce) mi nabídl pracovní smlouvu a úhradu letenek do celého světa.

Podle čeho jste si vybíral cíle cesty?

Zaměřoval jsem se hlavně na třetí svět, kam lidi moc nejezdí. Na takovou tu větší divočinu. Strávil jsem například čtyři roky v Jižní Americe a další čtyři ve východní Asii, takže Kambodža, Laos, Vietnam, Indonésie. Cesty jsem si plánoval podle mého velkého vzoru, mořeplavce Thora Heyerdala, jehož knihami jsem se inspiroval. Podle nich jsem mířil hlavně do Jižní Ameriky a na Velikonoční ostrovy.

Jaká oblast ve vás zanechala největší dojem?

Do dneška za jeden z nejhezčích přírodních úkazů považuji vodopády Salto Angel ve Venezuele a stolové hory. Také jsem si hodně oblíbil kulturu Inků. Na Machu Picchu jsem byl devětkrát. Tenkrát jsem v Peru zaměstnával asi pět set Indiánů v jedné vesnici, vyráběli pro mě věci z keramiky. Starosta tam po mně pojmenoval uličku. (podle překladu Ulička chlebodárce Kiliána v Peruánské vesnici Pisac, pozn. redakce)

Jsou ještě jiná místa, kam se rád vracíte?

Peru je krásné, má sílu a energii, jsou tam fantastické hory. Ale chybí mi tam hezké moře. Má druhá oblíbená lokalita je Bali, jezdím tam dodnes. Letos jsem tam byl už dvakrát, dohromady celkem čtyřiatřicetkrát. Jeden čas jsem tam pracoval, je to brána do celé Indonésie. Pro mě ráj.

Dobrodružství s domorodci


Jak na vás reagovali lidé, se kterými jste se  na cestách setkával? Myslím hlavně domorodé kmeny mimo civilizaci.

Můj tehdejší vzhled mi docela usnadňoval sbližování se s domorodci a Indiány. Sedmnáct let jsem si nestříhal vlasy, měl jsem přes metr dlouhé dredy. Oni jsou takoví zvídaví, byli překvapení, co to na té hlavě mám, takže jsme se okukovali navzájem. Taky jsem vždycky začal nosit jejich oblečení, jíst jejich jídlo, což mě k nim přiblížilo.

Byla nějaká hranice, kterou jste při soužití s domorodci odmítl překročit?

Občas to bylo trochu divoké. Třeba když jsem v Papue na Nové Guinei měl jíst syrového netopýra. Právě s tím jsem měl tenkrát opravdu problém. Nebo když si v Ekvádoru jídlo nejprve předžvýkají, vyplivnou, dají na sluníčko a teprve, když se na tom začnou dělat bublinky, tak to sní. Potkani, krysy, pavouci a švábi taky nebyli nic výjimečného.

Jak je složité se mezi domorodce a Indiány dostat?

Jednou jsme museli jít třeba několik dní džunglí, než jsme na nějaký kmen narazili. V současnosti ale už takhle izolovaní nejsou. Na několik míst jsem se vrátil a je tam znát dopad globalizace. Dožili jsme se doby, kdy postupně tyto kultury mizí. Teď jsem se po třinácti letech vrátil do jednoho kmene. Když jsem tam jel poprvé, tak pro ně běloch byl něco nepředstavitelného. Pozorovali mě, i když jsem šel jen na záchod. Teď už se mé barvě kůže nikdo nedivil.

Takže změny jsou podle vás hodně znát?

Je vidět, že se všechno hodně rychle mění. Byl jsem nedávno u jednoho kmene, kde měli i mobily. Protože tam nebyl signál, tak si z nich pouštěli jen hudbu. Nabíjeli si je malou přenosnou solární nabíječkou.

Měl jste někdy strach, když jste cestoval takhle mimo civilizaci?

Často. Asi nejdrsnější zážitek mám z přepadení v Peru. Přitiskli mi čtyřiceticentimetrový nůž na krk a k ledvinám. Bylo to v poušti. Vysvlékli mě do spodního prádla a sebrali všechno včetně pasu, letenek a víz. V trenkách jsem pak musel přes tisíc kilometrů stopem až do Limy na ambasádu. Zažil jsem také noční Quito nebo Rio de Janeiro. Velkoměsta v Jižní Americe jsou všechna nebezpečná. Před třemi roky jsem byl na festivalu Kumbh Mela, který byl rekordní, kvůli největšímu počtu lidí na jednom místě. Asi sto deset milionů. Byla tam taky spousta náboženských fanatiků, konkrétně Sadhu z kmene Naga. Jsou to bývalí bojovníci, kteří chodí nazí, pouze vyválení v popelu. Od jednoho z nich jsem dostal po hlavě železnou tyčí. Byl z toho otřes mozku. V uších mi hvízdalo ještě rok potom. Zůstala mi i velká jizva.   

Půl roku na cestách a zbytek v redakci


Jak vypadala práce reportéra ne cestách bez dnešní dostupnosti internetu?

Bylo to těžké. Neexistovaly ani pořádné knižní průvodce v českém jazyce. Při první cestě do Indie jsem měl průvodce z roku 1954. Podle něj Dillí mělo kolem dvou milionů obyvatel. Když jsem tam přijel já, tak mělo už asi deset milionů. Člověk si musel informace zjišťovat daleko složitějším způsobem. Musel jsem být opatrný, abych některá místa třeba neminul, když jsem kolem nich projížděl.

Jak dlouho jedna taková cesta trvala?

Většinou jsem jezdil na tři měsíce. Jednou na podzim a jednou na jaře. Vždycky jsem se vracel třeba na tři týdny o Vánocích. Na cestách jsem fotil a psal články. Přes léto jsem všechny materiály zpracovával. Tenkrát ještě neexistovaly digitální fotky, takže jsem diapozitivy musel vyvolat, nastříhat a narámečkovat.

Co děláte v současnosti?

Je toho víc. Pracuji jako průvodce, kde si mě najmou. Například v Indonésii. Po pobytu v Jižní Americe se domluvím Španělsky, takže jsem dostal zakázku provázet na Kubě. Také zařizuji dovozy z Indonésie, Thajska nebo Indie. Stále mám obchody po republice s etnickým zbožím, jako jsou korálky, dřevěné a keramické výrobky a podobně. Občas také ještě fotím, články už ale nepíšu.

V roce 2010 jste koupil zámek v Horní Libchavě. Proč?

Každý cestovatel je dobrodruh a asi trochu blázen. Vidí svět jinýma očima, než lidé, co jsou celý život na jednom místě. Když jsem viděl tenhle rozpadající se zámek s dírami ve střeše, tak jsem si řekl, že jestli ho někdo nezachrání, do dvou let se rozpadne. Především jsem ho chtěl zpřístupnit veřejnosti. A než aby se otevíral zámek se špinavými prázdnými stěnami, tak jsme tady udělali expozici různých kultur s mými fotkami z cest. Mít zámek nikdy nebyl můj sen, spíš to byla záchrana zámku pro další generace. Před těmi šesti lety jsem cítil, že se mi splnily všechny životní sny, tak jsem přemýšlel, co dál. Hodně lidí zakládá třeba dobročinné spolky, snaží se přinést užitek dalším lidem.

Jak to vypadá do budoucna s vašimi cestami a kariérou?

Asi jsem jediný majitel zámku, který spí v autě. Celý rok jezdím pracovně po Čechách, takže bydlím v karavanu. Co se týká cestování po světě, tak Bali je jako můj druhý domov. Vždy, když tam jsem, je to jako bych žil nějaký druhý život. Tam bych se chtěl alespoň jednou do roka vracet. Ty ostatní země už jsem projel, takže je znovu vidět nepotřebuji.

 


Klíčová slova: Kili, cestování, zámek, Horní Libchava

Fotogalerie

  • Kili.m4a
    Popis: Cestovatel Oldřich Kilián říká, co se mu nelíbilo v Peru a proč se na Bali vrátil více než třicetrkát.
    Autor: Pavlína Černá

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.

Přehled komentářů

Naďa Šuryová | 14. 05. 2017, 18:24
Měla jsem štěstí zažít setkání cestovatelských osobností v Horní Libchavě,které zorganizoval právě Kili. Dodnes vzpomínám na přednášku pana Dr.Miloslava Stingla, na autorské čtení pana Josefa Formánka i na zvláštní atmosféru zámku.Jedinečné exotické exponáty a fota z celého světa si brzy pojedu znovu prohlédnout. Díky tomuto rozhovoru určitě zámek zaznamená vyšší návštěvnost. Panu Kiliánovi hodně štěstí,zdraví a krásných cest na Bali přeje Naďa Š.
Lenka Čermáková | 11. 05. 2017, 10:49
Kiki je hodně známý v Karlových Varech, odkud pochází, ale už jsem o něm dlouho neslyšela. Tak mě překvapilo, že si pořídil, tak velký zámek. Zrovna zítra 12.5. se chystáme do České Lípy, tak se budeme muset v Horní Libchavě zastavit a pozdravit ho. Snad si ještě vzpomene. :) :)