04.11.2016 15:14


Slam se jednoduše nedá popsat, člověk ho musí sám zažít

Autor: Viktorie Pokorná | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Slyšeli jste někdy o slam poetry? Pokud ne, tak asi žijete ve své vlastní bublině odříznutí od veškerého dění na sociálních sítích. V poslední době mám totiž pocit, jako by se s takovými akcemi, jak se říká, roztrhl pytel. Téměř pravidelně mě nějaký z mých facebookových přátel zval na událost, kde se takzvaní slameři při předvádění svých básnických schopností perou o přízeň publika. A já jsem si celou dobu říkala: „Jsem přeci nezávislá, nepůjdu s davem!“ (čti jako: „Už z principu nebudu fanouškem slam poetry, protože to je moc mainstream.“) Tohle trvalo až do minulého týdne, pak se ve mně něco zlomilo…

Autorka článku Viktorie Pokorná

Mám jednoho kamaráda, jehož jméno sice není vůbec důležité, ale můžeme mu říkat třeba Jakub. Tento můj kamarád Jakub je velký fanoušek poezie. Z jeho rozsáhlých vyprávění je jasné, že vždycky všechny své holky uhnal na básničky. Krom toho, že je fanouškem poezie, tak má rád i věci, které jsou nějakým způsobem originální, neotřelé. A kombinací těchto jeho dvou zálib se tak nějak stalo, že ho začala přitahovat právě slam poetry. Chodí téměř na všechny akce, kolem kterých se nějaký ten slamer byť jen ochomýtne. No a právě tenhle Jakub mě už dlouhou dobu přemlouvá, ať sním na nějakou takovou ukázku slam poetry vyrazím. Já jsem se dlouho bránila a snažila se ho odpálkovat argumentem, že nemám ráda básničky. Tentokrát na mě ale vytáhl větší kalibr. „Viky,“ řekl mi, „pojď se mnou, a já ti slibuji, že když se ti to nebude líbit, koupím ti čokoládu za to, že si to musela přetrpět.“ Tím se trefil přesně do mého slabého místa a já jsem nakonec trochu neochotně souhlasila, že tam s ním ve středu půjdu.


Mnoho návštěvníků si čekání na začátek programu zpříjemňovalo popíjením vína

Mnoho návštěvníků si čekání na začátek programu zpříjemňovalo popíjením vína (autor: Viktorie Pokorná)

Sraz jsme měli domluvený u Café Atlas, kde se tentokráte vystoupení konalo. Jakub měl klasicky zpoždění, tak jsem před kavárnou chvíli přešlapovala, pak mě ale přemohla zima a já jsem se rozhodla vydat dovnitř na vlastní pěst. Dobré rozhodnutí. Pár vteřin poté, co jsem vešla, mi přišla na mobil zpráva: Mám zpoždění, drž mi místo! U vchodu jsem usměvavé slečně zaplatila devadesát korun a na oplátku dostala na ruku razítko ve tvaru nosorožce. A pak přišel první šok. Celá exhibice se nekonala v kavárně, ani v sále Břetislava Bakaly, jak jsem se mylně domnívala, nýbrž v jakési poměrně úzké dlouhé chodbě, s trochou představivosti bychom ji mohli nazvat foyer, kde se na sobě mačkalo asi patnáct řad židliček. Dalším překvapením pro mě byla pohodová atmosféra, která tam panovala. Lidé zabraní do hovoru postávali v malých i větších hloučcích a v ruce přitom dřímali dvojku vína či půllitr piva.

Protože se sál poměrně rychle plnil, vyrazila jsem se rozhlédnout do předních řad, jestli nenajdu volné místo. A ejhle, asi z páté řady se na mě hned z kraje usmívaly dvě volné židličky. Hned za mnou seděl jeden mladý pár. Dívka vypadala, že je na takovéto akci poprvé, zato chlapec se zdál být už ostříleným návštěvníkem. S obrovskou vášní popisoval dívce, co se za malou chvíli asi bude dít, a jak probíhal slam před měsícem. „Minule tady byl takový jeden srandista, no a ten dával při bodování jen samé jedničky a dvojky. Moderátor pořád chtěl vědět, kdo to je, až se mu nakonec toho diváka podařilo dostat na pódium, aby na něho viděl. Pak se ukázalo, že to je jeden jeho kamarád, kterého sem dokonce sám pozval,“ vykládá s bujarým smíchem mladík. Když ale zjistil, že se jeho historka u slečny neshledala s takovým zájmem, jak původně čekal, přestal se smát a dál vedle sebe seděli mlčky.

Foyer sálu Břetislava Bakaly, ve kterém se exhibice konala se velmi rychle naplnilo

Foyer sálu Břetislava Bakaly, ve kterém se exhibice konala, se velmi rychle naplnilo zvědavými návštěvníky (autor: Viktorie Pokorná)

Asi deset minut po sedmé, tedy asi deset minut po původně plánovaném začátku, se na pódium vyhoupl moderátor. „Vážené dámy, vážení pánové, omlouváme se, ale dnes začneme asi o čtvrthodinku později, stále ještě čekáme, až dorazí jedna z účinkujících slamerek, tak vás prosíme o trochu strpení,“ vychrlil ze sebe a rychle spěchal dolů z pódia. „To je typické. Ještě jsem nezažil, aby se začalo včas,“ komentoval to Jakub, který se mezitím objevil na židli vedle mě. Nutno dodat, že také s notným zpožděním.

Rychle jsem využila čas před začátkem programu a snažila jsem se z Jakuba vymámit, co přesně to vlastně ten slam je. Vypadlo z něj ale jenom: „Víš, ono se vlastně ani moc nedá popsat, co to ten slam je, to musíš sama prožít!“ Když ale viděl můj otrávený výraz, začal to trochu upřesňovat. „Asi nejlépe by to šlo přirovnat k takovému rapu bez hudby. Nejde jen o ten samotný slam, nebo řekněme báseň, ale i o podání. Slamer používá v přednesu určitý tón hlasu, do svého vystoupení zapojuje i pohyb po jevišti. To všechno tvoří jeden dokonalý kulturní zážitek.“ To už znělo trochu představitelněji a díky Jakubově vášni, se kterou to popisoval, jsem se na vystoupení vlastně začala i těšit. Ačkoliv jsem na Jakuba měla ještě spoustu dalších otázek, na pódium opět vyskočil moderátor s oznámení, že už je vše připraveno k začátku a ať se laskavě všichni přítomní usadí na svá místa.

Před samotným začátkem vystoupení je nezbytné, aby si účinkující vylosovali pořadí, ve kterém budou na pódium nastupovat (autor: Viktorie Pokorná)

Jako první přišlo na řadu představování slamerů a slamerek, povinné losování pořadí, ve kterém se budou ve svých stand-upech publiku postupně představovat a nakonec ještě krátké poučení osmi šťastných, kterým se dostaly do rukou hlasovací karty s body. Vzápětí se na pódium vyhoupla první z vystupujících. Byla jí na svou výšku snad až přespříliš hubená Barbora. Chvíli jen tak postávala s mikrofonem v ruce a pak publiku oznámila, že svému dnešnímu prvnímu výstupu dala pracovní název Otevřený dopis mé matce.

Ztichlým sálem se začal linout Barbořin tlumený hlas a já jsem již po pár verších tušila, že slam poetry naprosto propadnu. V jejím výstupu se mísily citlivé vzpomínky na dětství se současnými zážitky s její rodinou, které s použitím veršů a notné dávky humoru tvořily dokonale harmonické vystoupení. Veškerá nervozita, která mnou cloumala před mou první návštěvou slam poetry i otázky typu: "Bude se mi to líbit?" nebo "Nebude na to na mě až moc intoušské?" najednou zmizely a já jsem se mohla v klidu nechat unášet tímto takřka dokonalým kulturním zážitkem.

Slamerka Barbora při svém druhém vystoupení

Slamerka Barbora při svém druhém vystoupení (autor: Matěj Málek)

Z tohoto krásného snu mě probudil až bouřlivý aplaus publika. Jakub pobaveně pozoroval, jak se na židli vedle něj pomalu roztékám blahem. Než ale stačil prohodit nějakou uštěpačnou poznámku, na pódiu se opět objevil moderátor. V tom ve mně hrklo. Co když je tento nádherný zážitek spojen pouze s přednesem Barbory? Co když budou ostatní slameři špatní a nezábavní?

Tyto mé negativní předtuchy se naštěstí nevyplnily. Na pódiu se střídal jeden slamer za druhým a všechny jejich výstupy mě naprosto okouzlily, i přes to, že byl každý úplně jiný než ten předchozí. Většinu z nich spojoval humor. Jeden byl o politice, jiný o historii a jedna z vystupujících dokonce vsadila na epos, který nazvala Iliada bez Odysey. Všechny byly originální a všechny byly svým zvláštním způsobem dokonalé.

Po skončení všech výstupů jsem si vzpomněla na Jakubova slova a konečně jsem pochopila, co myslel tím „slam se nedá popsat, slam musíš prožít.“

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.