14.03.2015 13:12


Skříň na zádech

Autor: Šenkeříková Magdaléna | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Spousta hudby neznalých lidí má bláznivé představy o tom, že snad není krásnější profese než být muzikantem. Člověk si jen fidlá na housličky nebo brnká na kytaru, prostě dělá, co ho baví, tak co je na tom těžkého? Pravda, u takových houslí nebo kytary možná nic, ale být akordeonistou není žádný med.

Plešatý chlápek s obřím pupkem, který hraje a zpívá hospodské odrhovačky. Přesně takový obrázek se mnoha lidem nakreslí v hlavě při slovech akordeonista nebo harmonikář. Už se ani nedivím těm reakcím, když se před někým zmíním, že hraju na akordeon. „Jak je to možné? Vždyť ty jsi holka!“ slýchávám co chvíli. Kromě toho však musím snášet i mnohé jiné poznámky a pošklebky. „Tss, na harmoniku ti zahraju, co budeš chtít, přestože jsem ji v životě nedržel v ruce. Jen řekni skladbu a dej mi čtvrt hodiny. Ale zahrát něco na hornu, to je teprve umění! Většina lidí z ní nedokáže dostat ani jeden tón!“ vyslechla jsem si kdysi z úst mého bratra. Asi nemusím zmiňovat, na co hraje on. Ale nechápu, proč je na to tak pyšný, copak hrát na kus zamotaného plechu je nějaká věda?

„Naši mě nutili hrát na akordeon, když jsem byla mladší. To byl děs, harmonika hrozně smrdí!“ řekla mi nedávno jedna téměř třicetiletá slečna. Kdyby to nebyla moje šéfová na letní brigádě, asi bych se jí vysmála, že je fakt pitomá, takhle jsem se ale musela udržet. A taky jsem ji nechtěla urazit, tak jsem jí raději neřekla, že každá harmonika voní úplně stejně jako člověk, který na ni pravidelně hraje. Proto z mého akordeonu cítím svůj parfém, a proto jsem si na konzervatoři nikdy nechtěla půjčovat nástroj od obtloustlého a silně se potícího spolužáka. 

Já vždycky a všude říkám, že akordeon je nejlepší hudební nástroj na světě. A jsem naprosto objektivní, samozřejmě. Můžete ho vzít všude s sebou, krásně zní a dá se na něj zahrát opravdu cokoliv. Nemůžu ale říct, že bych nikdy nelitovala, že hraju zrovna na tenhle obří „kisna kotus“ (tímto hrozným názvem označil mého milovaného Armanda můj expřítel – ano, přesně proto je již ex). Ono v situaci, kdy skoro dvacetikilový akordeon musíte nést na zádech a vypadáte jako šnek, který si nese svoji ulitu, toho začne litovat snad každý. A nejlepší je, když na vás nějaký chytrý spolužák – trombonista z jižní Moravy (studoval někdy na konzervatoři trombonista, který by nebyl z jižní Moravy?) – zavolá přes celou ulici: „Co to neseš za skřiňu na zádoch?“ To má člověk chuť na něj těch dvacet kilo hodit, kdyby na to ovšem měl sílu.

Ale nebudu si stěžovat, mohla jsem dopadnout i hůř. Tím myslím, že jsem mohla být zpěvačkou. Ty sice nemusí na zádech nosit „skříně“, ale místo toho… jsou prostě zpěvačkami. Těžko se to vysvětluje, nicméně v hudebním světě vás asi nic strašnějšího potkat nemůže. Vzpomínám si velmi živě na to, co mi kdysi sdělil jeden mladý muž. „Vůbec bych do tebe neřekl, že hraješ na akordeon. Mám pocit, že se to k tobě nehodí. Když jsem tě viděl poprvé, myslel jsem si, že jsi zpěvačka.“ Je mi jasné, že většina holek by radostně zajásala, kdyby jim to někdo řekl. Ale všichni konzervatoristi, jamáci a také Milan Kundera moc dobře ví, proč se mě tato poznámka dotkla. „Cože?? Zpěvačka? To myslíš vážně? To jsem ti připadala tak hloupá?“ No dobře, možná že s mou stydlivostí jsem mohla působit trochu hloupoučce, ale až tak moc? Možná bych si z toho měla vzít ponaučení. Ale na druhou stranu mi to neřekl skutečný muzikant, ale pouhý muzikolog, a co ti vědí o hudbě, no ne?

Na závěr chci dodat jen dvě věci. Zaprvé musím s potěšením říct, že můj bratr se ty Ovčáky čtveráky za čtvrt hodiny nenaučil. A zadruhé se omlouvám všem svým bývalým spolužačkám – zpěvačkám, samozřejmě vy všechny jste výjimky potvrzující pravidlo.

Klíčová slova: akordeon

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.