12.05.2015 17:51


Skončili jsme - jasná zpráva o konci Stisku

Autor: Michaela Vařeková | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Poslední vydávací týden naší skupiny, která co čtrnáct dnů pod vedením Kateřiny Konečné přicházela s novými články, je u konce. Vůbec poslední příspěvek, který v univerzitním internetovém deníku zveřejňujeme, jsme symbolicky napsali všichni společně. S čtenáři se tak může každý z nás podělit o své dojmy, zážitky a zkušenosti, které jsme díky kurzu Stisk získali. Předhledy všech článků, které jsme za semestr napsali, jsou přístupné v odkazech pod našimi jmény.

Patrik El-Talabáni Foto: Veronika Kovářová

Patrik El-Talabáni
Nebyl jsem si jistý, co mám od Stisku čekat. Věděl jsem, že budeme psát články, ale vůbec nic jsem si o kirzu nezjistil. O to víc jsem byl vyděšený po úvodní hodině, kdy jsem skoro žádné z nových informací nepobral a jediné, co jsem si zapamatoval bylo, že v pondělí bude porada a já už musím mít připravená témata. Na začátku jsem hodně bojoval s výběrem námětů pro články, zvlášť s tím, abych měl více zpravodajství než publicistiky. To jsem vyřešil psaním článků ze zápasů Komety, na které jsem měl vždy připravenou akreditaci. Tím se dostávám k tomu, že jeden jediný článek vyzdvihnout nemůžu, protože všechny z Komety jsem psal s nadšením a snad se i povedly. Kurz nakonec hodnotím pozitivně, i když byl místy časově náročnější, obzvlášť v kombinaci s ostatními studijními a pracovními povinnostmi. Před praxí je to dobrá průprava.

Andrea Křivánková Foto: Veronika Kovářová

Andrea Křivánková
Všechno má své dobré stránky i mouchy. Stejně tak i Stisk. Pro mě je to jeden z nejužitečnějších předmětů na škole. Člověk v něm konečně po všech těch teoretických předmětech dojde k psaní, tedy k tomu, proč na školu původně šel. Zjistí, jestli je to opravdu to, co hledá. Naučí se, jak novinařina vypadá v reálu, i když se říká, že v praxi je každá redakce jiná.
Hektický a zmatený pro mě byl týden, kdy jsem zastávala funkci šéfredaktorky. Než jsem si na nový systém navykla, týden končil.
Ale jak říkám, Stisk si cením. I když je semestr poměrně krátká doba, aby si člověk vše zažil, díky Stisku alespoň ztratí ostych, strach, trochu se vypíše. Je to nejvhodnější příprava pro praxi a jsem ráda, že něco takového na škole máme. Ze svých článků, s nimiž jsem spokojená bez ohledu na hodnocení z venčí, je víc. Zmínila bych například fejeton Studium, práce, zájmy. Jak to všechno stihnout?, rozhovor s Konopnou lékařkou nebo třeba zprávu o Pivní míli.


David Kořínek Foto: Veronika Kovářová

David Kořínek
Kurz Stisk hodnotím zatím jako nejpřínosnější povinný předmět na žurnalistice. Libí se mi možnost vyzkoušet si běh redakce v ostrém, přitom stále univerzitním prostředí. Za mě osobně by kurz mohl být i vícesemestrální. Samozřejmě vidím i prostor ke zlepšení. Například redakční systém není vždy úplně nejpřátelštější.
Bavila mě hlavně publicistika. Opravdu jsem si užil komentář z posledního týdne. Pojí se s ním vtipná příhoda. Napsal jsem článek, uložil jej do systému a než vyšel, napsal podobný text se stejným titulkem novinář Jindřich Šídlo.

 

David Kohout Foto: Veronika Kovářová


David Kohout

Ve Stisku jednoduše platí, že jaké si to uděláš, takové to máš. Já si vytvářel všechna témata sám, sám jsem si hledal zdroje. Byla to dřina, ale o to více mě celý kurz bavil. Podařilo se mi dostat na zajímavá místa, mohl jsem naslouchat neobyčejným lidským osudům. Článek, který mi dal nejvíc zabrat, ať už po fyzické či psychické stránce, byl text o návštěvě psychiatrické léčebny v Kroměříži. Z toho jsem se lidsky vzpamatovával hodně dlouho. Nejdivočejší pak byl prvomájový pochod neofašistů Brnem. Tam jsem málem dostal gumovým projektilem. Ale sranda byla, to je hlavní.

Barbora Kubová Foto: Veronika Kovářová.


 

Barbora Kubová
V kurzu Stisk jsem si několikrát zažila stav podobný syndromu vyhoření. Poprvé, když se mi od nesdílných spěchajících studentů dostalo nespočtu odmítnutí na triviální anketní otázku. Podruhé, když jsem se jako „aktivista s teplou vodou“ vydala na výstavu Lego kostiček do Slavkovského zámku. Nejen, že v páteční odpoledne na výstavě nebyla ani noha, natož pak patřící dítku, které by se živě zajímalo o kostky stavebnice a ochotně mi pózovalo na fotky. Celá výstava spočívala jen z nevelkého množství kostičkových exponátů naskládaných na více než nefotogenických, ubrusy pokrytých stolech. Ve spojení se zámeckými prostory to celé vypadalo popravdě úděsně. Za jeden z nejlepších článků považuji reportáž z mojí noční prohlídky Prahy s Karimem, který strávil většinu svého života na ulici. To byl pro mě nezapomenutelný zážitek. Hodně mě taky bavila tvorba článku „Co se nosí na FSS ?“, který na blogu idnes.cz získal pracovní název „Zbytečný článek o zbytečných studentech jedné zbytečné fakulty“. Za více než přiléhavé pojmenování bych tímto chtěla neznámému komentujícímu poděkovat. Co mě tedy Stisk naučil? Mimo jiné to, že je dobré nečekat Legoland ve Slavkově a povznést se nad komentáře anonymních pisatelů na internetu. Nebo je spíš nečíst .

Matěj Karmazín Foto: Veronika Kovářová

Matěj Karmazín
Na začátku semestru jsem úplně nevěděl, co od Stisku čekat. Po první hodině, na níž jsem se dozvěděl, že si mám za pár dní vymyslet tři témata, o kterých budu psát, jsem si radši hned první týden vzal funkci editora, abych přemýšlení nad náměty ještě o nějaký čas oddálil. Nakonec jsem ale vždy na něco přišel a většinu článků jsem psal se zájmem. Protože odmalička sportuji a zároveň mě baví sport sledovat, snažil jsem se právě o sportu psát nejvíc, jak to jen šlo. Vyzdvihnout jeden článek, který pro mě nejvíc znamená, není úplně jednoduché. Jsem například moc rád, že jsem mohl udělat rozhovor s talentovanou českou reprezentantkou v běhu na lyžích Petrou Novákovou, která sní o tom, že jednou vyhraje olympiádu a já jí to moc přeju. Bavily mě ale i reportáže ze zápasů brněnských týmů v různých sportech nebo třeba článek o mobilní aplikaci Fare2Bandit pro snadnější jízdu načerno, který byl ze všech mých příspěvku nejčtenější. Někdy to sice bylo trochu únavné, ale obecně mě Stisk celkem bavil. A až se zazelená jeho políčko v informačním systému, budu mít kurz moc rád.        

Barbora Dedková Foto: Veronika Kovářová


Barbora Dedková

Můj Stisk byla jedna velká tréma. První veřejné články, poprvé se svou kůží na trh. Nakonec se ukázalo, že nebylo čeho se bát, a že to vlastně bylo fajn. Zažila jsem si chvíle adrenalinu, to když jsem fotila auta na nebezpečné křižovatce, jindy jsem kvůli článku našlapala dvacet kilometrů. Má spolubydlící za tu dobu zjistila, že mám nezvykle bohatou zásobu kleteb. Ulevovala jsem si jimi, když se mé básnické střevo chtělo mermomocí projevit ve zpravodajském  článku. Za svůj nejlepší text považuji reportáž z larpu Legie: Sibiřský příběh. Snažila jsem se čtenáři přiblížit larp a dokázat mu, že si z něj může odvézt hromadu vzpomínek a silných zážitků. Já sama jsem si krom toho všeho odvezla i zlomený prst. Co bych ale pro článek do Stisku neudělala, že?

Natálie Štěpánková Foto: Veronika Kovářová


Natálie Štěpánková

Když se podívám zpětně na kurz Stisk, musím uznat, že mě o žurnalistice naučil víc než všechny ostatní předměty za celé dva roky studia. Myslím, že to bylo na delší dobu naposledy, kdy jsem měla volnost ve výběru témat, o kterých chci psát a zároveň být součástí nějaké redakce. Nás všechny teď čeká stáž v celostátních denících. Tam nejspíš nebudou stát o naše komentáře či glosy, na to mají vlastní etablované publicisty. Díky této možnosti jsem si mohla uvědomit, co jsou vlastně témata mně blízká a kam bych chtěla směřovat. Taky mi díky kurzu došlo, že noviny jsou především týmová práce. Pokud mají jako celek působit kvalitně, je potřeba, aby všechny články spolupracovaly a komunikovaly mezi sebou. Což mezi námi do jisté míry fungovalo. Ale když to opět vztáhnu k velkým redakcím, nejspíš už podobnou pohodu nezažijeme. Možná vidím budoucnost příliš černě, ale kde budeme mít znovu možnost psát, o čem chceme a zároveň být mezi kamarády?

Terezie Horvátová Foto: Veronika Kovářová
Terezie Horváthová

Šla jsem do toho s obrovskými obavami, protože jsem z doslechu znala spoustu temných historek, nakonec mě kurz však více než příjemně překvapil. Na střední jsem aktivně psala a sem tam zašla i na recitační soutěž, s nástupem na FSS se však dostavil extremní tvůrčí blok a psaní  mi prostě nešlo a nešlo. Stisk mi dost pomohl v tom, že mě donutil sednout a něco napsat, naučil mě ptát se a nebát se ptát a hlavně mě povzbudil ve focení, které jsem dřív zařazovala do kategorie ,,není pro mě ...". Potvrdil mi, že na některé lidi se spolehnout můžu a na některé ne. A že v nouzi poznáš přítele. Co mi kurz vzal? No, spoustu času, ale asi to za to stálo.

Magdaléna Šenkeříková Foto: Veronika Kovářová

 

Magdaléna Šenkeříková
Stisk mi vzal spoustu drahocenného času, který jsem mohla strávit nicneděláním a válením se v posteli. Na druhou stranu jsem celý semestr měla dokonalý přehled o všem, co se v Brně děje, a neustále jsem přemýšlela, jestli o tom můžu napsat článek. A když člověk překoná ten vztek ze skutečnosti, že se v pátek nesmí opít, protože v sobotu ráno musí vstávat, aby šel na koňské závody nebo jinou akci, tak je Stisk i docela fajn. Stačí si jen vybírat témata, o které se zajímáte, to se z nepříjemné povinnosti najednou stane zábava. Co se týče mých článků, nedovedu zhodnotit, který je nejlepší nebo nejhorší, případně který mám nejradši. Některé se prostě povedly míň a jiné zase víc, tak už to chodí. Větší radost mám ze svých publicistických článků, protože jsem do nich vložila vlastní pohled, více sebe. Jsem ráda třeba za reportáž z Astrovíkendu, recenze na Přemka Vojtu nebo i osobní zpověď akordeonistky.

Kristýna Gillíková Foto: Veronika Kovářová

Kristýna Gillíková
Stisk mi dal příležitost se procvičit v tvorbě textů. A za to jsem ráda. Došlo mi, že psát se dá naučit opravdu jen psaním. Ach, to je moudro. Přesto se samozřejmě našly chvíle, kdy jsem toužebně odpočítávala zbývající týdny do konce semestru a měla chuť vymazat své jméno ze všech vydávacích plánů. Jednoznačně nejnáročnější a nejvíc stresující pro mě bylo vyhledávání vlastních, dosud neobsazených témat. Každým napsaným článkem se mi ale rozšířily obzory, podívala jsem se do míst, kam bych se jinak těžko vypravila (a dobrovolně už se asi ani nevypravím), a začala jsem si víc všímat svého okolí. Vybrat svůj nejpovedenější článek asi nedokážu, obecně jsem ale raději tvořila publicistické texty, protože nabízejí víc prostoru pro kreativitu.  Nejvíc jsem se bavila u psaní recenze k francouzskému filmu Samba –  bylo zábavné se tvářit, že hodnocení filmů je mým denním chlebem, i když to byla moje první recenze v životě. Když jsem si pak článek zpětně četla, musela jsem se u některých obratů smát, sama bych nepoznala, že jsem je vyplodila já.

Barbora Roubalová Foto: Veronika Kovářová.

Barbora Roubalová
Z kurzu Stisk jsem měla strach. Co čtrnáct dní přicházet s především zpravodajskými tématy, dodržovat podmínky „výroby“ článků a chodu celé redakce – to všechno mě mírně vyděsilo. Nic není ovšem tak hrozné, jak se na první pohled zdá. Nakonec jsem se zbavila zvyku psát jeden článek dlouhé hodiny, což na praxi jistě ocením nejen já. Ve výsledku mě bavilo, v podstatě ze studijních důvodů, navštěvovat zajímavé akce, bavit se s lidmi či fotit. Musím rovněž ocenit výborný kolektiv, který se ve skupině vytvořil. Speciální dík patří naší mentorce za konstruktivní kritiku i vlídná slova. Doufám, že nám dá hodně bodů, to jí budu mít ještě raději. Co se mých příspěvků týče, nejvíce jsem si užila sbírání informací k článku o otevření nové knihovny na Právnické fakultě. Na akci byl totiž raut.

Michaela Vařeková Foto: Veronika Kovářová

Michaela Vařeková
Potvrdilo se mi rčení, že nejhorší smrt je z vyděšení. Před první hodinou mě lehce vyděsili spolužáci, kteří si kurzem prošli v minulém semestru. To když jsem si vyslechla, jak nebudu mít na nic jiného čas, jak se budeme rvát o témata a jak je Stisk všeobecně hrozná věc, kterou není snadné přežít. Za sebe dnes říkám, že když se člověk kurzu rozumně věnuje a všímá si okolí, najde dost zajímavých lidí, věcí, událostí, o kterých se dá psát. A především, o kterých psát chce. Je otázka, jestli si takový přepych budu moci užívat i později ve skutečné redakci. Ze svých článků bych zmínila ten o Ivetě, ženě s univerzální alopecií, nemocí, která ji připravila o vlasy a veškerý vlasový porost. Vyšel druhý vydávací týden a tři čtvrtě semestru byl na stránce nejčtenější. Od té doby jsem už nenapsala nic, na čem by mi tolik záleželo. Zatím.

Klíčová slova: Stisk, konec

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.