26.03.2019 20:14


Skauting mě naučil se začlenit do jakéhokoliv kolektivu, vypráví nevidomý Benjamin Levíček

Autor: Silvie Kadlčíková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Benjamin Levíček alias Rozver je skaut. Hraje na příčnou flétnu, na housle a na klavír. Ze sportů se věnuje futsalu a showdownu. Má také skvělý smysl pro humor. Potud by každého napadlo, že se jedná o obyčejného aktivního patnáctiletého kluka. Benjaminovi ale život nadělil jednu komplikaci. Je nevidomý.

Nevidomý skaut Benjamin Levíček.

Být nevidomý není jednoduché. To jsem si s ostatními účastníky besedy o tom, jaké to je být nevidomým, vyzkoušela na vlastní kůži. Měla jsem obejít se slepeckou holí vnitroblok a vrátit se na to samé místo, ze kterého jsem vyšla. Na několik minut se mi změnila orientace v prostoru a musela jsem mnohem více využívat ostatní smysly, hlavně hmat a sluch. Byl to zvláštní a svým způsobem nepříjemný pocit. Následná debata s nevidomým Benjaminem a jeho bratrem Dominikem (který má zrak v pořádku) se točila kolem skautingu a technik, jak se chovat a pracovat s nevidomými v běžném životě.

Když bylo Benjaminovi sedm a nastupoval do normální třídy na základní škole, Dominik se právě potýkal s rozhodnutím, jestli ze skautu odejít nebo ne. „Chtěl jsem, aby Ben neztratil kontakt s dalšími nevidomými, a tak to nakonec namísto odchodu vyústilo ve vytvoření skautské družiny se specifickými potřebami. Přijal jsem i další děti, například s autismem. V podobném složení fungujeme už osm let,“ popisuje Dominik, který dodnes družinu Tučňáků vede. Sám si před lety dělal i kurz, aby pochopil, jak nevidomí fungují. Dva víkendy se také mimo jiné učil, jak vařit “naslepo“. „Tenkrát to pro mě znamenalo možnost potkávat se s dalšími lidmi, jelikož nebylo moc akcí, kam bych mohl jako nevidomý jezdit. Naučil jsem se spoustu věcí, ať už skautské zásady nebo uzly. Ale hlavní přínos zpětně vidím v tom, že mi to pomohlo se začleněním do jakéhokoliv kolektivu v budoucnu,“ zpětně reflektuje Benjamin vstup do skauta.

Tomu, že je družina tak různorodá a specifická, se samozřejmě přizpůsobuje i program. Ten se podle Dominika soustřeďuje na osobní rozvoj. Vytvořit program je hodně náročný na přípravu, protože musí existovat alternativy pro různé členy. „Pro nevidomé musíme vyrobit speciální pomůcky. Uzly jsme třeba nalepily na papír, aby si je kluci mohli ohmatat. Také vedeme zápisy a kroniku v Braillovu písmu (speciální způsob zápisu textu, určený pro nevidomé a slabozraké osoby, pozn. redakce),“ vysvětluje Dominik. Když potřebují vytvořit štítky, používají speciální dymo kleště, které mají na okrajích Braillovu abecedu. Na schůzkách často hrají i zmíněný showdown z úvodu, což je aplikovaný stolní tenis pro nevidomé, nebo předčítají nahlas z knih.

Družina se snaží fungovat i v rámci celého oddílu. Členové se účastní táborů, výprav i skautských akcí během roku, na které jezdí i ostatní družiny. „Na tábory jsme jezdili ale pouze na tři nebo čtyři dny, protože by to bylo na delší dobu pro některé nezvládnutelné. Nicméně to průběh tábora nijak nenarušilo, kluci se přidali do skupinek s vidícími. Přizpůsobily se jen nějaké aktivity,“ vzpomíná Dominik.

V běžném životě se nevidomí orientují podle kombinací různých faktorů a každý nevidomý si vytváří vlastní techniky. Co jsem vůbec netušila bylo, že existují dané způsoby, jak používat slepeckou hůl. „První je kyvadlový pohyb, kdy člověk s holí hýbe ze strany na stranu jako s kyvadlem. Druhým je kluzný, to člověk jezdí holí po podlaze všemi směry. Většina nevidomých používá ale techniku na prase, což je něco mezi těmato dvěma,“ směje se Benjamin. V orientaci mu pomáhá i hlasová navigace na telefonu a pomoc od kolemjdoucích. „Jinak se ale orientuju odhadem a podle různých bodů jako jsou reliéfní dlažby, značky a trochu i podle odrazu zvuku. Člověk zkrátka zapojuje všechno, co jde,“ dále objasňuje pohyb ve městě.  Největším problémem jsou pro něho rozkopané ulice, hlavně na neznámých trasách, protože nevidomý nevidí ukazatele a pak je často nemůže ani obejít. Každodenní život bez zraku přináší i mnohdy bizarní situace. „Jednou se mi stalo, že jsem do někoho vrazil holí, tak jsem se omluvil a pán mi řekl, ať se dívám na cestu,“ uzavírá Benjamin.

Klíčová slova: skauting, nevidomí, komplikace, skaut, oddíl

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.