30.03.2015 18:43


Šifra Špilberk: tajenka a nadbytečná kila dolů

Autor: Papoušková Veronika | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Studený vítr a prudké stoupání. Zatěžkávací zkouška mozkových závitů. Bloudíme po hradě a snažíme se najít správná stanoviště, následně odpovídat na otázky a doplňovat písmenka do tajenky. Pro hráče, skupiny i jednotlivce od devíti let. Zase tak jednoduchá Šifra Špilberk není.

O víkendovém brouzdání po internetu jsem objevila, že na hradě Špilberk existuje šifra, která je veřejně přístupná již od 25. ledna a má zde být po celý rok. Připravili ji pracovníci Muzea města Brna spolu s Muzeem města Tišnova a s projektem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Po zjištění, že je hra zadarmo a zahrnuje zajímavé poznatky o hradě, jsem se ji rozhodla pondělního dopoledne vyluštit. Moje do všeho nadšená kamarádka Aneta Bozděchová se rozhodla, že mi bude dělat společnici.

Šifra má podle informací na internetu zabrat přibližně šedesát minut, stačí si pouze vytisknout kartu hráče z webových stránek hradu. Vykročíme rázně vpřed do kopce, povídáme si. Po chvilce už si povídáme méně, obě máme menší potíže s dechem. Navíc kyslík nám silný vítr bere z úst. Není nejtepleji. Šifra začíná u hlavní pokladny. Naposledy jsem byla na Špilberku před rokem. Příliš si už nepamatuji, kudy se k hlavní pokladně dostanu. Po cestě potkáváme i přes nepříznivé počasí maminky s kočárky, pejskaře a rodiče s dětmi, kteří si Špilberk vybrali jako místo procházky. Pokladnu nakonec úspěšně nacházíme. Před ní stojí sloupek s již vytištěnými kartami pro hráče Šifry. Jelikož se mi kartu doma podařilo vytisknout ve zmenšené velikosti tak, že písmo skoro nejde přečíst, s radostí si ji bereme.

Luštění prvního úkolu.

„Tak, teď stačí najít stanoviště jedna,“ říkám s prvotním nadšením. Vydám se nejistě jedním směrem a doufám, že jsem si mapu správně otočila. Dojdeme na jeden z cípů hradeb, ale otázka číslo jedna nás lehce znejistí. Máme podle pomocného obrázku určit věž hradu, kterou z tohoto místa nevidíme. „Počítá se tamto jako věž?“ ptá se mě nejistě Aneta a ukazuje na malou věžičku na straně. Popravdě, netuším. Po chvilce usilovného koukání do dáli mi slzí oči z větru. Nakonec určíme z obrázku věž, kterou určitě ani jedna z nás nevidí. Přijdou za námi dvě dívky, cizinky: „Mohly byste nás prosím vyfotit?“ ptají se s úsměvem. Udělám jim fotku s pozadím Brna a jde se dál.

Když však chceme dojít k druhému stanovišti, cesta je zavřená. Kvůli opravám, které na hradu probíhají. Dělníci jsou tu opravdu všude, v příkopu hradu je postavené lešení. Rozhodneme se proto přeskočit ke čtvrtému úkolu, který je blíž. Máme popsat erb, který před sebou vidíme. Erb je z kamene, vytesaný do hradu. Některé části jsou již odrolené. Nejprve se úkol zdá těžký, když si však zadání dočteme na druhý pokus do konce, zjistíme, že je několik možností na výběr. „Tak to je hračka,“ směje se Aneta. Kolem nás projde jeden ze stavařů a zvláštně se na nás dívá, co zkoumáme. Zřejmě vypadáme, jako bychom obdivovaly architekturu.

Temným průjezdem vpřed na první nádvoří. Zde máme vyluštit, proč jsou v prvním patře hradu dveře, které vedou do prázdna, a jak se jmenují výklenky pro hradní stáž.  Odpověď je v podstatě napsaná v textu karty hráče, je jednoduché na ni přijít. Začíná se nám rýsovat tajenka H—ZD---.

Když vejdeme na velké nádvoří, zrovna hraje zvonkohra. Ozývá se v každou celou hodinu. Je zrovna poledne. Zvuk se rozprostírá po celém nádvoří a odráží se od stěn zase zpátky. Melodie nám připomíná známou píseň, ale nemůžeme si vzpomenout na název. Kolem hradní studny pobíhají děti, rodiče si čtou informační tabuli. Moc návštěvníků tu není, ale není se čemu divit, je poledne všedního dne. Šestý úkol obsahuje luštění erbů nad vchodem na první nádvoří. Erby jsou také kamenné. Nebýt šifry, ani bych si jich nevšimla. Teď dokonce vím, že erb nalevo s pevností a prapory dostal Raduita de Souches, kterého za ubránění Brna císař povýšil na barona.

Stanoviště jsou označená čísly.Potkáváme pár středního věku. „O šifře nic nevíme, nejsme místní. K pokladně máme namířeno, tak si ji možná také vyzkoušíme,“ odpovídá na můj dotaz ohledně luštění návštěvník Petr Nedvěd. Sedmá otázka se jmenuje Tajemství hradní studny a vedle je nakreslená kostra. To mě opravdu zaujme. V kartě se píše, že ve studně byla při průzkumu v roce 1992 objevena lidská kostra. Máme zjistit, komu patřila. Napovídá nám skleněná informační tabule, která visí na zdi. Zjišťujeme, že to byla kostra neznámého vojáka. Hned vedle je zvonkohra, ke které se váže osmé stanoviště. Musíme do věty doplnit chybějící písmeno v textu. Poměrně lehké.

Vydáme se ven z hradu, ke stanovišti dva a tři. Mrznou nám ruce a vítr sílí. Skoro jako by ani nebylo jaro. Při výhledu na Brno řešíme třetí úkol – Rána jak z děla. Opět stačí do tajenky doplnit písmeno, které bylo v předchozí otázce jako předposlední. „To příliš nesouvisí se Špilberkem,“ říkám zklamaně. Pro nás poslední, ale reálně druhou hádanku už nechápeme vůbec. Ještěže dokážeme z tajenky uhodnout poslední písmeno. Tajenka zní…

Z hradu odcházíme trochu zklamané a promrzlé. Některé úkoly jsme mohly vyřešit doma na papíře, bez vycházky na Špilberk. Jiné zase byly těžší, musely jsme se zorientovat v plánu hradu. Rozhodně jsme se však dozvěděly o Špilberku spoustu zajímavostí. „Šifra Špilberk má rozhodně potenciál, jen není dotažená do konce. Nejnáročnější byla asi cesta nahoru. Alespoň jsme shodily nadbytečná kila po zimě,“ říká se smíchem Aneta. Já jí dávám za pravdu.

Klíčová slova: Šifra Špilberk, hrad, tajenka, Brno

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.