17.03.2015 22:31


Seriál Oddělení: Jeden den na psychiatrii

Autor: David Kohout | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Vždy mi říkali, že mi vysoká škola otevře oči. A nejen oči. Otevře mi i brány do vyššího světa. Dostane mě mezi zajímavé lidi, kteří mi budou mít co dát. Kteří posunou můj život, dají mu smysl i řád. A tak jsem tady. Vůbec před první branou, kterou se mi díky škole podařilo otevřít. Je to vítězství? Myslím, že je to cesta. I když je brzy ráno, přede mnou stojí někdo v bílém plášti a nad vrátnicí visí cedule s nápisem: Psychiatrická nemocnice v Kroměříži.

Dopolední program na osmnáctce

Bylo něco málo před osmou. Paprsky ranního slunce se dotkly malých stříšek roztroušených oddělení. Areál Kroměřížské psychiatrické nemocnice je rozlehlý. Projížděli jsme kolem osamocených domků, které byly zasazeny do parku, jako kdyby tam od nepaměti patřily. Vypadalo to krásně, skoro jako vilky na Žlutém kopci v Brně. „V budově před námi je mužské protialkoholní,“ řekl průvodce a zatočil volantem. Právě díky němu jsem měl možnost prohlédnout si tato oddělení zevnitř. I kvůli tomu, že mě dostal do míst, kde mají normální lidé přístup zakázaný, jsem se rozhodl jeho jméno neuvádět. Zaujal mě dům obehnaný vysokou zdí s masivními mřížemi. Léčí se tam ty nejtěžší akutní psychotické poruchy. Nakonec jsme zastavili u domu s číslem 18 B. „Tady to je,“ řekl a podal mi věci. „Tady se léčí neurotické poruchy.“Pohled na areál kroměřížské psychiatrické nemocnice.

Postával jsem chvíli před dveřmi. Nechtělo se mi dovnitř, nevěděl jsem, co mě čeká. Pak jsem se konečně odhodlal a vstoupil. Na chodbě jsem potkal dívku, která mě zavedla do sesterny. Tam mě přivítala staniční sestra Dagmar. Ve zkratce mě seznámila s pravidly, které na oddělení musím dodržovat a rovnou mě upozornila na to, že je zakázáno fotit pacienty. Poté jsem se ještě seznámil s psycholožkou Romanou Suchou. Jedno bouchnutí do gongu a den začal, shromáždili jsme se na ranní malou komunitu.  

V místní klubovně sedělo osmadvacet pacientů, své židle měli uspořádány do půlkruhu. My jsme si sedli naproti nim. Všichni mě začali pozorovat. První, co mě překvpailo, byl výrazný nepoměr mezi pánským a dámským pohlavím, to dámské výrazně převažovalo. A i když mezi hospitalizovanými převažovali starší lidé okolo čtyřiceti let, našli se tam i poměrně mladí dvacetiletí pacienti. Fakt, že psychické problémy dokáží zavařit opravdu každému potvrzuje i můj průvodce. „U nás na sedmnáctce jsme měli hospitalizovaného i šestnáctiletého kluka. Nehledě na to, je tu celé oddělení specializované na psychické poruchy u dětí. A teď se u nás léčí i jeden doktor.”  Staniční sestra mě představila komunitě a ihned poté poprosila pacienty o zahájení dne. Jeden z pacientů, který byl ten týden šerifem, otevřel knihu s poznámkami. První přišlo na řadu zhodnocení uplynulých dní. Jestliže chtěl někdo někoho pochválit, sdělil mu svou pochvalu či postřeh a dal mu za odměnu malou sladkost.

Psychodrama, které jde na kost

Když jsem přišel za psycholožkou, zrovna u ní byla jedna pacientka. Společně domlouvali téma na psychodrama. Mělo se jednat o rozloučení s jejím mrtvým dědečkem. Z rozhovoru jsem pochopil, že její dědeček umřel před devatenácti lety a ona si to stále odmítala připustit. Poté, co bylo téma dohodnuté, mě Suchá seznámila s profesorem Kratochvílem, který oddělení před více jak třiceti lety založil. Vysvětlil mi, v čem spočívá princip psychodramatu a jak celá terapie bude probíhat.

Když jsme znovu vešli do klubovny, pacienti naskládali židle do řady k malému jevišti. Pak začalo loučení. Profesor Kratochvíl vystupoval jako mrtvý dědeček a na pacienTakto plné jsou police s medikamenty a prášky pro pacienty.tce bylo, aby na něj pohlédla a definitivně se s ním rozloučila. Více emotivnější vystoupení jsem nikdy neviděl. Psychodrama šlo až na kost. Obnažilo člověka a ten tam před námi stál v celé své citové nahotě. Ostatní pacientce na jevišti pomáhali. Buď nalézt ta správná slova nebo formulovat myšlenky. Závěrem všeho bylo rozsvícení svíčky, která měla nadobro symbolizovat odluku od mrtvého dědečka.

Oddělení 17A

V průběhu obědové pauzy mi zavolal průvodce, jestli se nechci přijít podívat na trochu jiné oddělení. Souhlasil jsem. Vzal mě do budovy číslo 17 – na psychiatrii. Rozdíl mezi sedmnáctkou a osmnáctkou jsem poznal na první pohled. Lékaři tu léčí ty formy těžkých psychických poruch, jakou je například schizofrenie. Je to uzavřený svět, který námi zůstane nepochopen.

Vedle mne stál jeden pacient a mluvil do stěny. „Zvyšte krevní tlak. Snižte krev. Dejte mi to do ruky. Zvyšte dávku na dvacet miligramů,“ šeptal. Ošetřující mu zde říkají docent. Pravděpodobně trpí schizofrenií, myslí si o sobě, že je vážený docent. Setkává se pravidelně s prezidentem. Od něj dostal poslanecký mandát. Teď šéfuje několika nemocnicím. Všechny rozkazy hlásí do stěny nebo do zásuvky. Myslí si, že je v každé zdi dvoumilimetrová díra, ve které je skryté ucho. Mezitím do sesterny přišel jeden z pacientů pro své léky. V kapse měl nastrkáno spoustu věcí. Tento muž prý zase sbírá všechno možné. Pravidelně například vajgly, nedopalky, staré noviny a jiné.

„Jsou ti pacienti nějak nebezpeční?“ napadlo mě.

„Většinou ne. Občas se stane, že se například pohádají, pokoušou. Jednou jsme tady měli jednoho kousače. Nesmí ale přijít do styku s žádným řezným nástrojem. Například jsou na celém oddělení pouze dvoje nůžky a ty jsou kontrolované. Kdyby se  ztratily, byl by to velký průšvih.“

„Jak probíhá jejich den?“

„Přes den jsou řádem stanovené časy budíčku, snídaně, obědu, poledního klidu, večeře a večerky. Mezi tím mají pacienti možnost chodit do činnostní terapie, na vycházky a do bufetu. Jou ale i takoví, kteří mají jako hlavní prioritu kávu a cigarety.“

Pohled na samotku.Když mě pak zavedl na samotku, zmocnila se mě úzkost. „Tady zavíráme pacienty, kteří chytnou nějaký afekt a začnou ohrožovat sami sebe nebo své okolí. Většinou je zde na chvíli zavřeme a oni se po chvíli uklidní. Moc to ale nevyužíváme,“ řekl. Když jsem se ho zeptal na to, jestli někdy přemýšlel, co se těm lidem honí v hlavě, odpověděl, že mnohokrát. Musí to být podle jeho slov něco strašného. Zvláště, když vidí ty okamžité změny v chování. „Ten člověk stojí proti vám, najednou zbělá, něco mu probleskne hlavou a je úplně jiný,“ doplnil.

 

Pak se přiblížil večer. Slunce začalo zapadat. Sbalil jsem poslední věci do batohu a vyšel z budovy. Malé vilky psychiatrické nemocnice v zapadajícím slunci zářily, jako by byly ze zlata. Přede mnou se na trávníku hrál fotbal. Chlapci i dívky se honili za míčem, jako kdyby snad nebyli v léčebně, ale u sebe doma na hřišti. Volali na sebe, navzájem si přihrávali míč. Vědí, že tohle je zatím jenom hra.

Ukázka závěrečného sebehodnocení pacienta XY z oddělení 18B

Před rokem jsem po náročných rodinných a pracovních situacích začal trpět depresemi. Nasazení léčiv mi pomohlo pokračovat v zaměstnání jen s velkými obtížemi. Cítil jsem únavu, vyčerpanost, nebyl jsem schopen stihnout v termínu požadované věci, cítil jsem ohrožení ze strany zaměstnavatele, pak i přátel a nakonec totální nepochopení manželky. Hromadil se ve mně pocit křivdy a opuštěnosti, který jsem se snažil skrývat, ale při konfliktních situacích jsem vybuchl a jednal neadekvátně. Vysloužil jsem si tím kritiku a odmítnutí, a tak jsem se stále více uzavíral. Poslední půl rok jsem se nezasmál, i když ve své povaze jsem spíše bavičem. Vše vyvrcholilo v červnu  velkým konfliktem s ředitelkou a posléze i manželkou.

Na oddělení 18B jsem přijel s jasným cílem: pochopit, kde dělám chybu v jednání, zkusit změnit postoj k sobě i k druhým. Netušil jsem, že zde budu řešit rozvod. Žena mi opakovaně telefonicky oznámila, že nemá sílu pokračovat se mnou dál a nevidí smysl našeho soužití. Jediným důvodem nerozvádět se uvedla případné trauma našich dětí. Měl jsem pocit, že o mě tu už vůbec nejde. Nejdříve jsem si usilovně kladl vinu a hledal argumenty, které by mě usvědčovaly, že jsem špatný člověk. Poté jsem se s myšlenkou na rozchod smířil a přišla úleva. Začal jsem si uvědomovat, co ve vztahu vadilo a co chybělo. Díky skupině jsem dospěl k otevřenému postoji vůči našemu vztahu. Je jasné, že potřebujeme být nějakou dobu od sebe a pak se uvidí. Jsem připraven brát život a věci, které život přináší tak, jak jdou.

Ve vztahu k autoritám, hlavně k ženským, mi hodně pomohla pacientka, se kterou jsem zažil čtrnáct dnů vnitřních i otevřených bojů, aby nakonec došlo k pochopení a přijetí, doufám i oboustrannému. Tyto procesy by nebyly možné bez velkého porozumění a přijetí komunitou a personálem na samém začátku. Už dlouho jsem se necítil být tak přijímán i se svými nedostatky, slabostmi, jako tady.

Přátelé, moc díky!

pacient XY

Klíčová slova: psychiatrie, Kroměříž, porucha, nemocnice

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.