S Manou v boji proti hladu

Vstávat ráno o hodinu dříve, abych se stihla v klidu nasnídat, mě obvykle napadne na začátku semestru. Geniální myšlenka! Konečně udělám něco pro své zdraví! Mé nadšení však zhruba po týdnu snažení vyprchá. Vylézt z vyhřáté postele ven dříve než bych doopravdy musela? To je přeci zbytečné. Najím se někdy v průběhu dne, říkám si. A zase se šeredně pletu.

O Maně jsem se poprvé doslechla zhruba před rokem. Tehdy bylo celé podnikání s tímto produktem teprve v začátcích. Nicméně mám pocit, že dnes se stále ještě mnoha lidem nedostala do povědomí. Říká se jí „superpotravina“ a má nahradit plnohodnotnou stravu člověka.  Má prvotní reakce, přiznávám, nebyla úplně kladná: „Jídlo v prášku? Ti lidi už vážně nevědí, co by vymysleli.“

Nedávno jsem však narazila na Manu na internetu znovu a rozhodla se, že ji prozkoumám blíž. Baví mě zkoušet nové věci, obzvlášť když se jedná o jídlo. Figuactiv či Burnout Fuel - na českém trhu jsem narazila na nepřeberné množství různých doplňků stravy a náhražek jídel při redukčních dietách. Jen jediný produkt však dokáže nahradit snídaně, obědy i večeře v dlouhodobém měřítku. „To je dost scifi,“ řekla mi na to kamarádka. Proto jsem se rozhodla, že to prostě musím vyzkoušet, ať to stojí, co to stojí.

Včera jsem proto už od rána netrpělivě vyhlížela pošťačku s balíčkem. Konečně! Před polednem jsem si pyšně odnášela domů svůj vlastní balíček jídla v prášku. Samozřejmě jsem nevydržela ani minutu a už ve dveřích jsem trhala bublinkovou fólii, abych se na ten zázrak mohla podívat. Tím však pondělní dobrodružství skončilo. Zbytek dne jsem totiž na balíček s práškem jen sem tam pokukovala a sama sobě dodávala odvahu jej konečně vyzkoušet. Asi ne však dostatečně. Otevřela jsem ho totiž až dnes k snídani.

Hlavní problém je najít tak velkou lahev, aby se mi do ní všechno vešlo. Nakonec najdu dvě sklenice. To by mohlo stačit. Půl litru vody, čtyři odměrky prášku a trocha oleje. Pak vše zamíchat a snídaně je na stole. Voní to jemně a příjemně. Vzhledově mi výsledný pokrm velmi připomíná banánový koktejl, takže se žádná barevná hitparáda nekoná. Ochutnám. Je to celkem dobré. Trochu sladké - ale ne moc. Hodilo by se k tomu nějaké ovoce nebo trocha skořice či javorový sirup. Pouštím se do snídaně naplno. Časem Mana začíná houstnout a stává se z ní řidší kašička. V polovině porce už začínám pociťovat sytost.

Po vypití celé dávky, která má dospělému člověku nahradit jedno denní jídlo, si připadám, jako bych snědla oběd o třech chodech. Příště si porci rozdělím na dvě samostatné části. Navzdory tomu se však necítím, jako bych měla každou chvíli prasknout. V průběhu dne mám navíc energie na rozdávání. Obzvlášť v tomto počasí, kdy bych normálně nejraději zalezla  s horkým čajem a knížkou pod deku, se tomu sama divím. Nakonec to přece jen nebyl tak špatný nápad. Že by to byl konec mého ranního hladovění?

Nemohu samozřejmě po první dávce posoudit, zda-li má Mana při dlouhodobějším užívání pozitivní vliv na lidský organismus. Sama jsem zvědavá, jestli na sobě pocítím v příštích dnech, kdy ji budu snídat, nějakou změnu. Jedno však tento produkt splňuje na sto procent – naučí člověka těšit se zase na pořádné jídlo a opravdu si ho vychutnat.