28.10.2017 23:42


ROZHOVOR: Věřím v dobro, pravdu a krásu. A taky v to, že tyhle tři věci jsou jediné a správné, říká florista Tamás Vigh

Autor: Tereza Hotová | Kurz: Stisk | Kategorie: Publicistika

Tamás Vigh, muž, který se rozhodl ve svém životě obklopit květinami, splnil si sen a stal se floristou. Dělá práci, která je jeho celoživotní vášní i posláním. Přináší radost nejen jemu, ale i lidem okolo něj. Svůj brněnský ateliér TAMASVIGH už třetí rok buduje jako oázu v městském ruchu. Sedmadvacetiletý slovenský rodák představuje již čtvrtou generaci kvetinářského rodu, jeho rodiče a prarodiče pěstují růže na řez. Rozhovor o květinách, Bohu, cílevědomosti, odvaze a kráse.

Florista Tamás Vigh má život plný květin.

Jakou roli ve vašem životě hraje estetika?

Mám pocit, že jsem estetikou a krásou posedlý. Vychází to z mé povahy. Ale jako jsem citlivý na krásné a dobré věci, které mi dělají radost, tak jsem přecitlivělý na zlo a ošklivé věci, které mě dělají smutným. Jsem neskutečný idealista, věřím v dobro, krásu a pravdu. Snažím se ve svém životě tyhle věci vyhledávat a obklopovat se jimi. Je to takový hodně antický ideál, v určitém směru jsem velmi konzervativní.

Velká města v posledních desetiletích zaplavuje reklama a vizuální smog. Jak se v takovém prostředí tvoří? Dusí ve vás nápady a inspiraci nebo naopak podněcuje fantazii? 

Reklama a vizuální smog mě odpuzují. Je to prostředí, kde se mi špatně pracuje, takže ve svém volném čase taková místa nevyhledávám. Na druhou stranu musím říct, že jsem vůči tomu relativně otrlý a vlastně tato negativní zkušenost je i důvodem, proč na propagaci svého ateliéru nepoužívám žádné reklamní předměty. Nemám vývěsní štít, nemám polepy na výlohách ani nemám nikde placenou reklamu, protože mě to samotného otravuje.

Váš ateliér je protikladem k městskému chaosu – čisté linie, bílé zdi, klidné vyznění květinových aranží i dekorací. Je pro vás tenhle prostor a květiny formou úniku od přeplněných a hlučných městských ulic? 

Určitě. Jsem moc rád, že mohu svůj ateliér vytvářet podle sebe. Jeden z mých cílů byl lidi určitým způsobem vychovávat, a když už je nedokážu vychovat, tak aspoň nabídnout útočiště těm, kteří už esteticky vychovaní jsou a mají podobné cítění jako já. Jsem za tento prostor vděčný, je to taková oáza a útočiště.

Pamatujete si moment, kdy jste se rozhodl, že se stanete floristou a obklopíte se květinami? 

Pamatuji si to dodnes. Bylo mi osm let a moje máma, která pracovala pro otce jako květinářka, se vracela ze zahradnického workshopu. Když přijela, pomáhal jsem jí z auta vytahovat nádherné věnce a aranžmá, které byly plné přírody. Nebyly tam jenom květiny, ale i šípky, různé druhy keřů, listy, větvičky. To mě naprosto šokovalo, protože do té doby jsem žil v něčem úplně jiném, v produkčním prostředí farmy, kde nebylo nic kromě sadů a řádků růží. Ta krásná harmonie přírody, přenesená do uměle vytvořené kompozice – to byl ten moment, který mě naprosto uchvátil a rozhodl jsem se stát květinářem.


Jaké byly reakce okolí na vaši volbu profese? Setkal jste se s negativními reakcemi nebo vás naopak vaše okolí podpořilo? 

Já jsem si do toho moc mluvit nenechal. Moje okolí mě vždycky vnímalo jako citlivého člověka. Spíš to lidé brali na lehkou váhu. Jakoby člověk, pokud není architekt nebo neurochirurg, nic neznamenal. Ale možná to byl jenom můj pocit méněcennosti. A ještě se objevovaly klasické homofobní a xenofobní reakce, že to je práce pro gaye. Což ale v devadesáti procentech případů je.

Máte zpětně pocit, že tito lidé názor na vás a vaši práci změnili? Cítíte nějaký pocit zadostiučinění? 

Malinkatý pocit zadostiučinění tam určitě je. Nemyslím si, že by mi nevěřili. Spíš nikdy neviděli, co doopravdy dělám. Nebo neviděli ten rozdíl mezi mnou a jiným květinářem nebo květinářkou. Mám určité reakce z mého okolí od lidí, kteří byli překvapení, že to jde dělat jinak, a to mě těší. Ale vlastně nevím, co je to pocit zadostiučinění.

Možná je to tím, že nejste soutěživý. 

Já jsem neskutečně soutěživý, ale vůči sobě. Ostatní mě moc nezajímají, proto třeba nesleduji konkurenci. Vytáčí mě, co může někdo, kdo nemá technické a teoretické znalosti, nabízet svým zákazníkům. Kde bere tu drzost a odvahu to nazývat floristikou. Nechci se porovnávat s lidmi, kteří nenabízí to, co já.

Vaše rodina se květinářství věnuje přes čtyřicet let. Nevnímal jste z jejich strany nějaký tlak na to, abyste převzal pomyslnou řemeslnou štafetu?

Pocítil jsem to, když jsem se rozhodl studovat estetiku v Brně. Moji rodiče se báli, co se stane s mojí kariérou. Máma z toho byla vyloženě nešťastná a prosila mého třídního učitele, ať mě přemluví, abych šel na zahradní architekturu.

Figuroval tam třeba nějaký závazek vůči předchozím generacím vaší květinářské rodiny?

Když jsem se pro tenhle obor rozhodoval, tak jsem v tom nějaké dědictví nevnímal. Bral jsem to jako čistě moje rozhodnutí, díky bohu s podporou mých rodičů. Ten pocit zodpovědnosti přišel až když jsem se tam po vysoké škole vrátil. Viděl jsem ten statek, jak funguje, s jakými obtížemi se potýká můj otec a strýc. Chtěl jsem tam udělat obrovskou revoluci, ale byl jsem na to sám. Vždycky jsem toužil otevřít si svůj obchod, mít ateliér. Nedokázal jsem si představit nic jiného, co bych mohl dělat než nabízet svoje umění.


Nepřemýšlel jste, že byste pracoval přímo s rodiči na vaší farmě?

To jsme zkoušeli, rok a půl jsem pro otce pracoval, ale nefungovalo to. Vesnické prostředí je pro mě neskutečně malý kulturní prostor. 

Kdybyste nedělal práci, kterou děláte, umíte si představit jiné zaměstnání, které by vás takhle naplňovalo?

Rád bych vařil. Ale ne v restauraci, spíš v nějakém alternativnějším prostředí. A ačkoliv nekoketuji s myšlenkou stát se knězem, cítím spojení mezi mojí prací a posláním duchovních představitelů. Věřím, že existuje nějaká vyšší moc, která je dobrá, pravdivá a krásná zároveň a která dobro, pravdu a krásu činí. A že tyhle tři věci jsou jediné a správné. Tohle se snažím hlásat skrze floristiku.

Směřovalo celé vaše životní snažení k založení vlastního ateliéru, nebo byste dokázal pracovat i v rámci nějakého týmu a realizovat cizí nápady?

To by asi bylo velice obtížné, protože jsem ješitný a tvrdohlavý. Už od dětství jsem byl vůdčí osobnost, vždycky jsem byl iniciátorem různých projektů a vždycky jsem je koordinoval.

Jste individualista?

Ano, ale potřebuji mít kolem sebe lidi.

Z čeho jste měl strach, když jste začínal s podnikáním?

Neměl jsem žádnou potencionální cílovou skupinu a schválně jsem ji ani nijak nenazýval. Na základě svých předchozích zkušeností jsem věděl, že moje práce se líbí určitému typu lidí, ale tady v Brně jsem byl neznámý. Takže jsem dvacátého listopadu otevřel obchod, a čekal, kdo přijde.

Takže to byl skok do prázdna?

Byl to obrovský risk. Svůj projekt jsem musel obhajovat před svým otcem a řekl jsem mu, že věřím sám sobě a tomu, co dokážu lidem nabídnout. Tahle víra mě držela, ale strach přetrvával.

Váš ateliér TAMASVIGH nenazýváte květinářstvím, ale floristickým ateliérem. V čem je rozdíl?

Dodnes tvrdím, že ten název vymyslel můj kamarád, ale on zase tvrdí, že jsem mu to řekl já. Zní to hodně odvážně – floristický ateliér. Je to ateliér proto, že tam tvořím. Stejně jako malíři nebo sochaři předvádějí ve svých ateliérech svoje umění, které si tam můžete i koupit. Květy, které nabízím, jsou dílem samy o sobě. Jednak přírody, jednak zahradníků, kteří je vypěstovali. Takže je to vlastně taková galerie objektů, ze kterých následně tvořím. Jako byste šla do spižírny michelinského kuchaře.


Jakým způsobem tvoříte?

Je to taková alchymie. Odvážně bych to nazval uměním, protože je to ztělesnění ideje v matérii. Materiál, do kterého vkládám nějakou emoci. Pokud je obdarovaný člověk stejně citlivý jako já, tak to přečte. A když ne, tak to jenom lahodí oku. 

Cítíte u tvorby květin i nějakou duchovní rovinu?

Já vnímám květiny jako obětní dar Bohu. Když někomu darujete květinu k narozeninám, tak je to vlastně dík Bohu za to, že se těch pětaosmdesátých narozenin dožil. Když jdete na pohřeb a nesete věnec nebo květinu, je to jakási oslava života a vděk Bohu za to, že toho člověka držel mezi námi. Vlastně ho prosíte, aby se o něj krásně postaral. Ale asi už je to hodně na hraně.

Květiny mají odjakživa pro lidi symbolický význam, můžou být gestem usmíření, formou poděkování. Čím si vydobyly svoje unikátní postavení?

Je to z toho důvodu, že květina sama o sobě má vysokou estetickou hodnotu. Je krásná, ale je také úplně zbytečná. Stejně jako umění. Je sama pro sebe. Květy v tomto významu, že je darujeme a kupujeme, nesou hodnotu v tom, že jsou jenom pro radost. Ale v tom je podle mě to nejcennější. V jednom utrženém stonku růže je vystižena krása přírody a krása života. Všechno se mění, květy vyrostou z ničeho, kvetou a potom umřou. Odráží se v tom obrovská síla života a vitality.

Zůstanou lidé květinám věrní i v budoucnosti, uchovají si svoji nadčasovost?

Já si myslím, že ano. Lidé se dnes rádi obklopují luxusem a květy jsou luxusním zbožím, protože jsou relativně drahé a jsou pro radost, pro potěšení. A bohužel v současné době jsou také radost a potěšení luxusním zbožím. Pořád se snažíme najít to svoje štěstí, za něčím se honíme. Ale pokud si lidé uvědomí, že musejí investovat také do radosti svého života, tak květy a zájem o ně přetrvají.

Klíčová slova: floristika, květiny, Tamás Vigh, rozhovor, Brno, estetika

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.