25.10.2017 12:08


ROZHOVOR: V Libanonu není poušť a po ulicích nepobíhají teroristi, říká studentka medicíny Daniela Rudišinová

Autor: Zuzana Slámová | Kurz: Stisk | Kategorie: Studentský servis

Zatímco většina studentů upřednostňuje pro zahraniční výjezdy spíše západní státy, studentka všeobecného lékařství Daniela Rudišinová vyrazila na letní měsíční stáž do Libanonu. Své postřehy a zážitky z této, pro mnohé neznámé a mýty opředené země, ležící v horké blízkovýchodní zóně, doprovází i sadou autentických fotografií.

Brno – V Libanonu strávila studentka Lékařské fakulty Masarykovy univerzity Daniela Rudišinová měsíc jako stážistka v americké nemocnici. Přímo v metropoli země, Bejrútu, se potkávala s lidmi všech národností i vyznání, objevovala úskalí místní divoké dopravy a ochutnávala exotická jídla. O tom, co ji na Libanonu nejvíc zaujalo a jaké rady by ráda předala studentům, kteří podobnou stáž zvažují, se rozpovídala v následujícím rozhovoru.


Proč jste si na stáž vybrala zrovna Libanon?

Popravdě, nejdřív jsem ani pořádně nevěděla, kde Libanon leží. Minulý rok pořádala Mezinárodní federace asociací studentů medicíny workshop s lidmi, kteří už na stáž vyjeli. Prezentovali tam různé země, ale zastavila jsem se u Libanonu. Na dvacet minut jsem se tam zakecala s o rok starším chlapcem a dívkou, kteří na stáži v Libanonu byli a hrozně mě jejich povídání nadchnulo, takže jsem už ani moc nepřemýšlela nad jinými zeměmi.

Jak se člověk na stáž dostane? Musí splnit nějaké speciální podmínky?

Je to docela jednoduché. Student se na stáž přihlásí, udělá test z angličtiny a organizace pak pořádá různé akce, třeba Den zdraví nebo návštěvy dětí v nemocnici, za které sbírá body. Ty se pak sečtou, udělá se pořadník a zájemce podle toho dostane přidělenou zemi z jeho širšího výběru. Stáž je dobrovolná, takže všechny výdaje si člověk hradí sám, ale může zpětně požádat univerzitu o stipendium - stačilo mi to na zpáteční letenku. Na začátku zaplatí organizace poplatek a ten pak pokrývá ubytování a stravu, nám v Libanonu hradili i víkendové výlety.

Jaký byl váš bezprostřední dojem z Libanonců?

Libanonci jsou velmi přátelští a hluční. Když jsem vyšla z letiště, taxikář se mě začal ptát, zda je to moje první arabská země a rovnou mě začal učit základní slovíčka v arabštině. Když jsme jezdili na výlety, řidiči se k nám chovali jako průvodci. Třeba jsme jeli autobusem, řidič najednou zastavil uprostřed cesty a vykřikl "podívejte se jaké je tady pěkné údolí, tady si to vyfoťte".

Říkáte, že vám řidič zastavil uprostřed cesty. Doprava tam byla divoká?

Byla velmi divoká. Bejrút je obrovské město plné lidí, celá aglomerace čítá kolem dvou milionů a doprava tam kvůli tomu nefunguje. Existuje sice něco jako městská hromadná doprava, ale není to jako v Brně. Autobus sice má jakousi trasu, ale neexistuje žádný jízdní řád. Prostě se postavíš na cestu, zamáváš a řekneš, kam chceš jet. Je tam hrozně moc aut, dopravní zácpy, taxikáři na tebe křičí, jestli nechceš svézt. Lidé jsou líní a všude jezdí autem, takže se tam tvoří spousta kolon.

Mají tam modernější auta nebo jezdí v modelech typu trabantu?

Libanon měl největší ekonomický rozmach někdy v sedmdesátých letech a auta z té doby tam zůstala dodnes. První, čeho jsem si ale všimla, byly obrovské kontrasty mezi lidmi. V některých částech Bejrútu neměli lidé ani elektřinu nebo vodu, jezdili ve stařičkých autech nebo neměli ani kde pořádně bydlet, kdežto jinde stály obrovské hotely, luxusní vily a jezdila drahá auta.

Kde jste tam bydlela?

Z americké univerzity v Bejrútu nám přidělili internát katolické školy. Měli jsme společenskou místnost, klavír a velkou terasu, kde jsme trávili čas, když se nám nechtělo jít ven. Bydlela jsem se spolubydlící z Tuniska. Byly to takové normální koleje, měly jsme i vlastní koupelnu.

Co bylo náplní vaší práce v nemocnici?

Každý si mohl vybrat oddělení. Já jsem si vybrala urgent, protože ještě nevím, na co se chci specializovat a na urgent přijde všechno, takže si člověk vyzkouší od každého něco. Chodila jsem tam od pondělí do pátku, většinou na osm hodin. Některým doktorům se moc nechtělo vysvětlovat, ale jiní byli super učitelé,  ptali se mě, co si myslím, že to je za nemoc a jak bych postupovala. I pár vyšetření jsem dělala já sama. Nemocnice byla v dobrém stavu, je finančně podporovaná z Ameriky. Byla na úrovni našich nemocnic.

Jak jste se dorozumívala s pacienty a lékaři?

Skoro všichni v Libanonu umí anglicky nebo francouzsky. I s taxikáři nebo s kýmkoli v turistických oblastech se dalo anglicky domluvit, těžší to bylo jen v menších městečkách. Doktoři si s pacienty povídali většinou arabsky, čemuž jsem nerozuměla, ale překládali mi to. S lékaři jsme všechno řešili anglicky, i dokumentaci.

V nemocnici pracovali jak místní Libanonci, tak i někdo další ze zahraničí?

Pracovali tam jak Libanonci, tak lidi ze Sýrie, Jordánska, z Iráku, primář oddělení byl Brit, potom tam pracoval i někdo z Palestiny, zkrátka všude z okolí. V Libanonu žije strašně moc lidí různých národností. A stejně tak spousta Libanonců žije jinde po světě. Obecně tam bylo spoustu Syřanů, a to nejen utečenců - připadalo mi, že podobně jako Slováci cestují do Česka, tak Syřané odcházejí do Libanonu, protože tam mají lepší podmínky pro studium i možnosti k práci.

Arménská čtvrť v Bejrútu.

Navštívila jste i uprchlický tábor?

Chtěli jsme, ale nepustili nás tam. V jedné části Bejrútu je obrovský starý utečenecký tábor, ještě ze čtyřicátých let, kde žijí hlavně Palestinci, ale dnes už se z něj stala normální část města, jen chudší. Snažili jsme se projít check-pointem, ale už jsme viděli, že se na nás policista divně dívá, tak jsme radši zbytečně neriskovali. Když jsme šli na výlet na jih, k Izraeli, viděli jsme čerstvé tábory. Kus od města byly takové malé osady, stály tam stany, vyloženě dočasně postavené.

Mluvili místní o situaci s Islámským státem?

Každý ho nesnáší. Islámský stát podle nich dělá jen problémy a vůbec to není obraz muslimů a Arabů, je to jen čisté zabíjení a využívání. Rovnou to odsuzují. Já trávila čas hlavně s dalšími studenty medicíny, kteří se nám snažili vysvětlit, co se děje, nevyhýbali se tématu. Povídala jsem si i s lidmi ze Sýrie, přímo z Aleppa. To mě hodně zasáhlo. Mají vzpomínky, které si nikdo od nás nedokáže představit. Nejsou tam pro ně podmínky pro budoucnost.

Co na vás zanechalo nejsilnější dojem?

Právě asi to, když jsem si povídala s lidmi ze Sýrie nebo z Palestiny, kteří mi povídali svoje zážitky z války. Neumím si představit, že bych takto měla žít a fungovat. Oni třeba nemohli vylézt dva měsíce na ulici, v okolí se stále něco bombarduje, pořád umírají lidé...

Cítila jste se někdy v nebezpečí?

V ulicích Bejrútu hlídkuje armáda, něco jako u nás městská policie. Někdy vás varují, že jakožto turisté byste neměli do určitých částí chodit, mají po městě check-pointy. Ale spíš jsem měla pocit, že mě srazí auto, než by mě někdo přepadl.

Jaký jste měla nejšílenější zážitek?

Jednou jsem myslela, že umřu v autobuse. Málem se o nás porvali dva řidiči. Zastavily nám dva busy najednou, tak jsme nastoupili do toho, který byl méně rezavý. Řidič druhého autobusu vyšel ven uprostřed velké rušné dvouproudovky a začal křičet všechny nadávky světa na našeho řidiče. Řval v arabštině, ale kamarádka z Tuniska mi to překládala. Nakonec nám bylo řečeno, ať nastoupíme do toho druhého autobusu. Cítila jsem se jako v kobře jedenáct, jezdí tam jako smyslů zbavení.

A co libanonské jídlo? Chutnalo vám?

Libanon je významný svými sladkostmi, ty mi moc chutnaly, většinou jsou z oříšků, karamelu a smetanového krému. Jí se i hodně masa, většinou kuřecí, hovězí a jehněčí. Nejčastěji jsme chodili na kebab. Hodně se jí i humus a falafel byl taky super. Měli i dobrou zmrzlinu. Byla jiná než ta v Evropě - buď vodová, nebo se naopak natahovala jako žvýkačka.

Chodila jste často do místních podniků?

Spíš jsme využívali stravování v nemocniční jídelně. Libanon je jedna z nedražších arabských zemí, to mě hodně překvapilo. Za jídlo v restauraci jsme platili kolem patnácti dolarů, i s pitím. Studenti, kteří se o nás starali, nám organizovali večery s tradičním jídlem, šli jsme i na mezinárodní večeři, kde nám jedna libanonská rodina připravila národní jídlo. Ale občas jsme chodili i ven. Bejrút je největší párty-město na blízkém východě, ale ceny jsou tam vysoké. Třeba za vstup do klubu se platí od dvaceti do osmdesáti dolarů.

Přijde vám, že mají Češi o Libanonu zkreslené představy?

Ano, velmi. Češi mají o celém Blízkém východě předsudky. Lidé, se kterými jsem mluvila, si mysleli, že je to čistě muslimská země, což ale není pravda. Čtyřicet procent obyvatelstva jsou křesťané. V Libanonu není ani poušť a po ulicích nepobíhají žádní teroristé. Je tam nádherná příroda. Bydlet natrvalo bych tam sice nechtěla, ale určitě se tam zase vrátím.

Co byste doporučila studentům, kteří by do Libanonu rádi vyjeli?

Nebojte se toho. Týden před odchodem mě všichni hrozně stresovali, ale strach je jen v hlavě. V Libanonu jsou lidé, kteří normálně žijí, pracují a řeší stejné problémy jako my. Je to super země. Byl to pro mě velký kulturní i profesní zážitek.

 

Medailon

Daniela Rudišinová se narodila v malé vesnici poblíž Košic na Slovensku. Po maturitě na Košickém gymnáziu odešla do Česka studovat medicínu. Na Masarykově univerzitě studuje všeobecné lékařství čtvrtým rokem. Stáž v Libanonu absolvovala jako dobrovolník. V budoucnu plánuje další zahraniční výjezdy.

Klíčová slova: zahraniční stáž, Libanon, lékařství

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.